Diabetes se týká i dětí: příběh Mirečka Přečka

Mirkova maminka, paní Jana, nastoupila po ukončení vysoké školy do MŠ jako učitelka. Ještě před začátkem nového školního jí paní ředitelka oznámila, že bude mít ve třídě děvčátko s cukrovkou. Paní Jana v tom neviděla problém, ale samozřejmě si uvědomovala zvýšenou zodpovědnost.
„Měla jsem trochu obavu, že si při hře s dětmi Evička neuvědomí, že má hypoglykémii, a že zkolabuje.  Nebo jak takové malé dítě pozná, že je mu špatně, protože má zrovna „hypo“. Přece jí může být špatně i z jiného důvodu. Všechny mé obavy se ukázaly být zbytečné. Také mezi personálem školky (paní kuchařka, paní uklízečka) byly diabetičky, se kterými jsem si mohla o diabetu a svých obavách pohovořit“, říká paní Jana.

Maminka holčičky Evičky předala personálu školky informační letáčky, poučila je, jaká hodnota je důležitá pro podání cukru a předala telefonní kontakt a malou taštičku, ve které byl glukometr a cukry pro případnou hypoglykémii.  Evička byla moc šikovná malá holčička a zvládala si glykémie měřit sama. Evičce byl aplikován inzulín pomocí per, což si obstarávala maminka sama. Jinak byl režim dne stejný pro všechny děti, i pro Evičku.
„Jednou se mi stalo, že uprostřed cvičení před svačinkou Evička zavelela: „Paní učitelko je mi špatně. A tak si těch dvacet dětí sedlo hezky na zadeček na kobereček a já jsem se šla s Evičkou ke stolečku změřit. Již si nepamatuji, zda měla hypoglykémii, ale píši o této situaci, protože vím, že mnoho kolegyň řeší jak tyto situace zvládat sami a navíc ve velkém počtu mnohdy až 25 dětí. Celá procedura měření glykémie zabere sotva 5 minut. Pokud jsem si nebyla jistá, co mám udělat, prostě jsem zavolala mamince. Někdy se Evička jen napila a trochu si odpočinula, jindy jsem jí musela dát cukr. Situací s opravdovou hypoglykémií ale bylo naštěstí opravdu málo“, uvádí příběhy z denní praxe s Evičkou v kolektivu paní Jana.

Všechna jídla během dne byla stejná pro všechny děti, jen pro Evičku byla přesně odvážená a odměřená i včetně nápojů a mléka. Důležité jen bylo, aby se dodržoval přesný čas pro svačinu a oběd a aby Evička vždycky všechno snědla a vypila a již si dále nic nepřidávala.

Všechny paní učitelky byly naučené nosit s sebou v kapse bonbónky pro případnou hypoglykémii Evičky, kamkoli s dětmi šli.
„Pravdou ale je, že jako učitelka jsem pořád měla v hlavě takový malý vykřičník, kde je Evička a co dělá. Například v divadle či v planetáriu seděla vždy vedle mě a stalo se, i že jsme musely řešit náhlou hypoglykémii. Evička s námi ale jinak absolvovala i plavecký výcvik a obecně se od zdravých dětí nijak významně nelišila a nebyl s ní jakýkoli problém“, dodává paní Jana.

Osud tomu chtěl, že o pět let později měla paní Jana svého čtyřletého synka Mirečka na JIPce se záchytem diabetu 1. typu.

Začalo to nenápadně. Mireček ulehl v pátek do postýlky s bolením ucha. Měl zvýšenou teplotu a bolest se během víkendu opakovala, tak se s ním rodiče v pondělí vydali k dětské lékařce. Protože byl Mirek již od narození sledován na nefrologii, k paní doktorce se vždy nosila moč. Tentokrát ale rozdíl nastal v tom, že v moči byl nalezen aceton. Udělaly se další testy z moči i krve kvůli stále bolavému oušku.
„Ve středu dopoledne volala paní doktorka, že hladina cukru je velmi vysoká a máme jet okamžitě do nemocnice.  Při tomto telefonátu mi definitivně došlo to, co jsem již trochu tušila. Že má Mirďa cukrovku. A že je to na celý život“, vzpomíná se smutkem paní Jana. Dobře si ale vzpomínala na své zkušenosti s malou Evičkou, takže měla alespoň představu toho, co je čeká.

Mireček se nejprve strašně rozzlobil a začal plakat. Dával vše za vinu paní doktorce, která nemoc objevila.  Tatínek ale Mirečkovi vše vysvětlil a nakonec se při balení věcí do nemocnice Mireček snad i těšil na chvíle společně strávené jen s tatínkem. V nemocnici byl Mireček vyšetřen a přijat na JIP.
„Teprve při vyšetření, když se nás ptali na typické příznaky cukrovky – časté močení, žízeň a hubnutí nám došlo, že je všechny měl, jen my jsme jim přikládali jiný význam. Hubnutí, protože se hodně vytáhl do výšky. Na větší žízeň jsme pořídili větší skleničky. Časté močení jsme přisoudili prochladnutí“, popisuje maminka Mirečka, jak snadné je příznaky cukrovky zaměnit s celkem neškodnými potížemi.

Mireček léčbu v nemocnici zvládal výborně a po 3 dnech byl přeložen z JIP na normální oddělení, kde s tatínkem dostali veškeré informace a cukrovce a její léčbě. „Před odchodem z nemocnice nás navštívila paní z občanského sdružení Dítě s diabetem, nabídla nám pomoc a možnost přihlásit se do tohoto sdružení. Nyní jsme členy a jsme velmi spokojeni s jejich akcemi, kterých se rádi účastníme. Mireček si díky cukrovce našel nové kamarády a zažívá s nimi nová dobrodružství, což je pro něj výhodou. Pro nás rodiče je velkým povzbuzením vidět, že nejsme sami, kdo jsou zoufalí z poblázněných glykémií, že nás trápí stejné starosti jako jiné rodiče stejně postižených dětí“. Pobyt v nemocnici zanechal v Mirečkovi hluboký dojem.
„Od té doby mají všichni plyšáci cukrovku, a když si hrajeme na doktory, nejprve jdou na JIP a dostanou hadičky. Pak je Mireček všechny pořád píchá injekcemi a také jim musíme měřit glykémie“, směje se paní Jana.

Mireček byl již od dětství dobrý jedlík a díky tomu nemá problémy s dodržováním racionálního stravování. Nikdy si sám jídlo potají nevezme a vždy se rodičů zeptá, zda to či ono smí jíst. Jestli jídlo obsahuje cukr a jestli je zrovna doba jídla. Z poličky na sladkosti se doma stala polička na inzulín. Sladkosti jsou na ni také, ale Mirďa moc dobře ví, že jsou nachystány jen pro případ hypoglykémie.

Mirek v době manifestace nemoci chodil druhým rokem do mateřské školky. V dubnu onemocněl a do konce školního roku se již do školky nevrátil. Bylo to možné, protože jeho maminka, paní Jana, byla zrovna v té době doma na mateřské dovolené s 2měsíčním miminkem.
„Každý rodič si přeje, aby jeho dítě mělo normální život. Žádné zvláštnosti a výjimky se neočekávají. Pak přijde nemoc. Všechno se změní. Život se přetočí a vy, až se vzpamatujete, hledáte cestu jak se zase vrátit zpět do zajetých kolejí. U diabetu není čas na čekání. Jde o život a tak se musí všechno rychle zvládnout. Počítat sacharidy v jídle. Aplikovat inzulín, měřit glykémie a při tom co nejnormálněji žít“, reaguje na vzniklou situaci paní Jana. Jakmile se však rodina naučila glykémie ovládat, do školky se v září vrátil. Zpočátku Mireček „hypo“ nepoznal, ale postupem času stále častěji změny nahlásil. Při měřeních vždy rodiče Mirečkovi říkali, jakou hladinu cukru v krvi má a jestli je to číslo špatné nebo dobré. Zda je čas si vzít něco dobrého navíc, nebo se má trochu zklidnit, protože cukr je hodně vysoko. Také při přípravě jídla stále opakovali, kolik výměnných jednotek může sníst a kolik jednotek to či ono jídlo obsahuje a snažili se, aby si všechny procedury spojené s cukrovkou zautomatizoval, podobně jako se naučil umývat si ruce či čistit zuby.

V Mirkově školce šlo naštěstí všechno hladce. Proběhla informativní schůzka s paní ředitelkou i učitelkami. Výhoda byla, že Mirka již znali a tak se jen museli naučit mít tzv. „třetí oko“ na jeho cukrovku. V září téhož roku Mirek nastoupil do předškolní třídy. Do kuchyně maminka zakoupila digitální váhu, aby Mirkovi mohly kuchařky jídlo vážit. Gramáž vypisovala každý týden do jídelníčku. Mirek si již uměl měřit glykémii sám. Pouze učitelky dohlédly, zda správně přečetl číslo na glukometru a pomohly mu vyhodnotit situaci.
„Chodila jsem před obědem měřit Mirečkovi glykémii a aplikovat inzulín pomocí inzulínového pera. Po obědě jsme odcházeli domů. Mirkovi jsme do jeho cestovní mošny, kde měl glukometr a sladkosti na hypoglykémii, přidali i mobilní telefon, aby paní učitelky mohly kdykoli zavolat. Vše se vrátilo do starých kolejí“.

Na základní škole rodiče Mirečka poučili třídní učitelku i vedení školy a sepsali smlouvu o aplikaci inzulinu s paní družinářkou, která byla velmi ochotná a neměla žádný problém Mirkovi před obědem aplikovat inzulín. Ve druhé třídě již družinářka jen dohlížela, zda si Mirek nastavil správné množství inzulinu a aplikaci prováděl sám.  Ve třetí třídě přešel Mirek na léčbu pomocí inzulínové pumpy, kterou si již ovládal sám, a vše bylo zase o trošku jednodušší.

Školní jídelně rodiče zapůjčili digitální váhu. Vždy v pondělí přinesl Mirek jídelníček s gramáží příloh na celý týden a maminka opět doplnila gramáže, jako to připravovala pro paní kuchařky ve školce. A Mirek si pro oběd chodil přednostně rovnou k okýnku.
„Úsměvná, ale zároveň trošku znepokojivá, je historka, kdy si syn v jídelně chtěl před obědem poslat na pumpě inzulín a paní učitelka, konající dozor v jídelně, se s ním pustila do křížku, že je zakázáno hrát v jídelně hry, a chtěla mu pumpu sebrat.  Tato historka mně utvrzuje v tom, že cukrovka není záležitostí pouze žáka a jednoho pedagoga. Všechen personál školy by mněl být poučen o tom, že jsou ve škole děti s touto nemocí a že jim musí být umožněno měřit si kdykoliv glykémii, popřípadě konzumovat jídlo kdykoli potřebují, jakým způsobem si aplikují inzulín a podobně“, radí paní Jana a vzpomíná na její vlastní zkušenost s malou Evičkou a na to, že ne pro všechny paní učitelky ve školce tehdy byla tato situace komfortní. Práce pedagogického personálu je náročná, počty dětí ve třídách se stále zvyšují a stejně tak nároky na učitelky. A faktem je, že dítě se speciálními potřebami je pro pedagoga prací a zodpovědností navíc.  Může se také stát, že do třídy nastoupí nový pedagog a tento musí převzít veškerou zodpovědnost. Není to tedy otázka jen jedné třídy, ale celé školy. Rodiče mohou poučit pedagoga či své dítě nebo družinářku, stěží však zvládnou edukovat všechny pedagogy. Řešením by mohl být zkušený lektor, který všechny pedagogy seznámí se situací kolem diabetu najednou, například při první pedagogické poradě. Tatáž situace nastane, pokud žák přechází z prvního stupně na druhý. Zde již většinou střídá pedagogy a všichni by tedy měli být poučeni.

Tato situace čeká Přečkovi příští rok. Mirek začne chodit do 6. třídy.
„I když je Mirečkovi aktuálně již 11 let a je to velký kluk, který svou nemoc dobře zvládá, velkým bubákem pro mne a manžela jsou a vždy budou nemoci. Máme strach, abychom cukrovku zvládli i v těchto situacích, kdy bude Mirďa třeba zvracet, mít teplotu atd. Přestože je ale cukrovka všudypřítomná, snažíme se žít normálním životem a nedělat z ní drama“, dodává závěrem paní Jana a všem, kteří se s podobnou situací setkají, doporučuje vyhledat nejbližší pacientské sdružení a přeje jim především podporu jejich blízkých.

Zdroj: www.hlidejsizdravi.cz