Občas to vypadá, že osud musí hodně pomoci náhodě, aby vás potrápil neobvyklým úrazem. Kdo by čekal, že málem ohluchne proto, že na půl hodinky pohlídá sousedce psa. Paní Vlaďce se to ale stalo...
Když jsem v šedesáti letech při jedné namáhavé práci pocítil bolest za hrudní kostí a těžce se mi dýchalo, pomyslel jsem ihned na to, že mne postihl infarkt. Po odpočinku, který mne opět postavil na nohy, jsem však s prací znovu započal. Stav se však znovu opakoval. A tehdy musel zasáhnout doktor. Poslal mne sanitkou na vyšetření a zjistili částečné ucpání jedné cévy a plné uzavření cévy druhé. Poté jsem podstoupil dnes již běžnou angioplastiku a můj stav se zlepšil natolik, že jsem se přestal opět kontrolovat a zároveň přestal držet dietní režim, který mi byl naordinován. Jen občas jsem si uvědomil, že bych neměl to nebo ono jíst, ale poručit jsem si nedovedl. Moje tělesná schránka se započala zakulacovat, a když jsem si někdy vzpomenul na rady lékařů, snažil jsem se jízdou na kole na větší vzdálenosti udělat něco pro svoje zdraví. Medikamenty na snížení cholesterolu jsem pravidelně užíval a tak jsem nepředpokládal, že by mne obdobný zdravotní problém mohl znovu postihnout. A stalo se!
Bylo to přesně po sedmi letech od provedené angioplastiky, když jsem při jízdě na kole, pozdě odpoledne před setměním a doslova uprostřed lesní cesty, zkolaboval. Nevím, jak dlouho jsem tam ležel a myslel, že je to moje poslední hodina života. Myslí mi proběhl doslova celý můj dosavadní život. Neměl jsem s sebou ani nitroglycerin jako lék SOS a dokonce jsem nechal doma i mobilní telefon, kterým bych si mohl přivolat pomoc. Po pěkně dlouhé chvilce jsem se silou vůle zvedl a pomalým šouravým krokem, přidržujíc se jízdního kola, jsem došel tříkilometrovou cestu k domovu. Teprve tam jsem si vzal SOS lék, lehl si na lůžko a usnul hlubokým spánkem. Ráno jsem se nechal dovézt k svému ošetřujícímu kardiologovi, který mne prohlédl a ihned vyřídil v nemocnici na kardiocentru moji hospitalizaci. Druhý den mne po předběžném vyšetření vezli opět na vozíku do míst, která jsem již jednou před sedmi roky poznal. Zákrok na uvolnění jedné, opět ucpané, cévy a její vyztužení proběhl za necelou hodinu. Tak dlouho jsem byl vzdálen od života nebo smrti. Zvítězil tentokrát ještě život. Dnes jsou to již tři roky a já stále zpytuji svědomí. Udělal jsem před tím vše, co jsem měl udělat? Mám právo žádat maximální péči o své zdraví, když nedokážu dodržet minimální podmínky kladené na mě lékaři? Dnes již vím, že můj jídelníček se změnil k mému prospěchu a doufám, že správná životospráva mne bude pronásledovat po celý zbytek mého života.
Přidat nový komentář