Jak probíhá vyprazdňování stolice - defekace?

Defekace je složitý reflex. Prvotním podnětem je náplň posledního oddílu tlustého střeva, konečníku. Dojde-li k určitému vzestupu tlaku v této části střeva, vzniká nervový impulz, který je po přepojení v míše veden zpět k tlustému střevu.

Zde dochází ke stimulaci vlastních pohybů (peristaltiky) posledních oddílů tlustého střeva a k uvolnění (relaxaci) vnitřního svěrače konečníku. To je sval zajišťující uzavření konečníku a bránící tak samovolnému odchodu stolice. Nervový vzruch je z míchy veden i do vyšších nervových center, především do mozkové kůry.

Vyhodnocení situace tímto nejvyšším centrem řízení mozkové činnosti je pro celý defekační reflex rozhodující. Není-li situace vhodná k defekaci, je celý reflex potlačen a k defekaci nedojde. Jsou-li zevní podmínky příznivé a defekaci nebrání, reflexní děje dále pokračují. Dojde k hlubokému nádechu, zadržení dechu, stažení svaloviny břišní stěny a pánevního dna a k relaxaci zevního řitního svěrače. Tento svěrač je na rozdíl od vnitřního ovladatelný vlastní vůlí. Výsledkem tohoto složitého procesu je vytlačení stolice z konečníku, defekace.

Je možné se naučit chodit na stolici v určitou denní dobu?

Samozřejmě. Naprostá většina zdravých lidí chodí na stolici pravidelně ve stejnou denní dobu. Je jedno zda ráno, či večer po práci. Tato pravidelnost se vytváří vlastně již v průběhu života tak, jak si každý z nás zavádí určitý denní rytmus. Většinou nezažíváme nucení na stolici během pravidelného pracovního zatížení a vyprazdňujeme se např. před začátkem pracovní směny nebo až po ní.

Jaký je mechanismus takového vhodného načasování defekace?

Jak bylo výše zmíněno, podílejí se na řízení a průběhu defekačního reflexu i vyšší nervová centra. Tato skutečnost umožňuje, že každý člověk je schopen si vybudovat celý systém podmíněných reflexů, které potom defekaci ovlivňují.

Co to je podmíněný reflex?

Při odpovědi na tuto otázku musíme trochu odbočit od původního tématu. Podmíněný reflex je děj, kdy jeden smyslový podnět vyvolává určitou automatickou odezvu. Velmi známé a ilustrativní jsou experimenty objevitele podmíněných reflexů Ivana Petroviče Pavlova se psy a jejich krmením. Pavlov prokázal, že jestliže krmení předchází opakovaně určitý zvuk, začnou psi posléze produkovat trávicí šťávy již při pouhém uslyšení takového zvuku. Prostě se naučí, že po bouchnutí dveří dostanou nažrat.

Podobně funguje nervová soustava i u člověka. Člověk je navíc jako jediný živočišný druh obdařen i tzv. druhou signální soustavou. Tato nejvyšší podoba nervové činnosti spočívá v tom, že jako podnět určité odezvy může sloužit i slovo. Podmíněné reflexy jsou velmi běžnou součástí života každého z nás.

A jak souvisí schopnost vytvoření podmíněných reflexů s defekací a jejím načasováním?

Je to úplně stejné jako s oním krmením psů. Máme například komplikaci s tím, že v důsledku změny zaměstnání je potřeba chodit na stolici pravidelně ráno a ne večer, tak jak jsme byli dosud celý život zvyklí. K takovéto situaci můžeme přistoupit velmi jednoduše. Vybudujeme si určitý ranní rituál, do kterého je defekace zařazena. Můžeme se například pokusit o defekaci opakovaně vždy hned ráno po probuzení. Po několika úspěšných vyprázdněních si pak najednou uvědomíme, že tak činíme již zcela automaticky a bez obtíží. Velmi často v takové situaci můžeme využít i přirozeného, nepodmíněného, tzv. gastrokolického reflexu. Jde o reflex, kdy dochází po naplnění žaludku k urychlenému posunu střevního obsahu do posledních oddílů tlustého střeva a do konečníku. Střevo si jednoduše "dělá místo". Tuto skutečnost můžeme využít pro nácvik defekačního reflexu tak, že se o defekaci budeme pravidelně snažit ráno po snídani. V obou uvedených příkladech vlastně jde o spojení určitého podnětu s následnou defekací.

Defekaci tedy můžeme vyvolat svojí vůlí. Můžeme ji ale i vůlí potlačit?

Samozřejmě, že podmíněné reflexní mechanismy defekace můžeme i volně zastavit. Avšak jen do určité míry. Nejčastěji potlačujeme defekaci v počátcích, tj. už při vzniku pocitu nucení na stolici. Velmi obtížně lze přerušit defekační mechanismy v jejich průběhu. Tato schopnost potlačit defekační reflex v závislosti na okolních podmínkách je další výsadou člověka.

Nemůže se stát narušení soustavy reflexů defekace příčinou zácpy?

To je zcela správná otázka. Můžeme dokonce říci, že jde o jednu z nejčastějších příčin zácpy. Jde typicky o přechodnou zácpu při změně prostředí, při změně stravovacích zvyklostí apod.

MUDr. Petr Urbánek, CSc.
převzato z knihy Zácpa
vydané v nakladatelství Vašut