Moč se vylučuje po uvolnění svěrače močové trubice a stažení svalů močového měchýře. Porucha tohoto mechanismu je spojena s inkontinencí.
Vážně jsem si myslela, že mě jen tak něco na kolena nedostane. Mám tři děti, celý život jsem pracovala na poště, takže jsem vytrénovaná tělesně – neustálým zvedáním balíků, ale i psychicky z jednání s lidmi ve frontách před přepážkou. V práci jsme samé ženské, takže jsem příběhů o potížích během přechodu a po něm vyslechla desítky. Byla jsem přesvědčená, že se to dá zvládnout, aniž by člověk musel nějak „plašit“ dopředu.
U mne začala menopauza klasicky - návaly horka, podrážděností, občasnou závratí – to všechno šlo zvládnout v pohodě. Pak se mi ale začalo stávat, že jsem při smíchu, zvedání balíků nebo při rychlém pohybu neudržela moč. Prostě jsem měla „trošku“ mokré prádlo. Vlastně si nepamatuji chvíli, kdy se to stalo poprvé, ale docela dobře si pamatuji ten trapas, když se mi to stalo v práci a já jsem se musela jít převléknout. Tou chvílí začalo období, na které opravdu nezapomenu. Nejen, že jsem neustále nosila vložky a bála se, kdy to zase přijde, ale musela jsem se vzdát i toho, co mi dělalo radost – tedy tance. Nejdřív jsem zkoušela před hodinou tance nepít. Ale moc to nepomohlo – jen jsem si přidělala další problém, protože mne bolela hlava z dehydratace. Samozřejmě jsem si vzala i vložku, ale stejně to nestálo za nic, protože jsem neustále myslela na to, jak udržet moč, než na ladné pohyby. Takže jsem se z kurzu odhlásila – vymyslela jsem si nějakou výmluvu o tom, že musím hlídat vnouče… Bohužel mne můj problém neopustil, nepomohlo nepít, nepomohlo se ujišťovat, že to bude dobré. Za toho asi půl roku, kdy jsem se prala se svou inkontinencí, jsem přečetla všechny rady – takže jsem nepila kávu, posilovala pánevní dno, pila nějaké čaje na močový měchýř… Ale nepomáhalo to a já byla čím dál nervóznější, takže jsem se stačila pohádat snad s každým – manželem, dětmi, v práci i se sousedkou na patře. A právě při naprosto zbytečné hádce s ní jsem se najednou rozbrečela. Takže jsme skončily u ní v obýváku a já jí „vylila“ srdce. Kdybych věděla, že v ní najdu oporu a takovou pomoc, zaklepala bych na její dveře dávno. Anička totiž beze slova vstala a odešla do koupelny, aby se za chvíli vrátila s něčím, co mi změnilo život. Byly to inkontinenční kalhotky. To, co bylo mým strašákem a noční můrou, se ocitlo přímo přede mnou. Ale k mému překvapení to nebyla nevzhledná „hrouda potupy“, jak jsem si celou dobu myslela, ale něco, co vypadalo jako normální spodní prádlo. Hrozně si mi díky Aničce ulevilo – zvlášť, když mi vyprávěla o svých několika měsících obtíží. Ona tyhle speciální kalhotky uviděla u své dcery, která měla problémy s inkontinencí po velmi náročném porodu.
Vím, jak těžké období to bylo, kolik nervů, breku a vzteku mě to stálo. Moc bych si přála, aby můj příběh pomohl jiné ženě, která už se nebude muset zbytečně trápit a stydět. Není příjemné inkontinencí trpět, ale už existuje pomoc. Moderní inkontinenční kalhotky jsou elastické, pohodlné, skvěle padnou a dovolují mi zcela volný pohyb, přitom se na ně ale mohu zcela spolehnout – a to dokonce i při náročnějších tanečních figurách…
Máte podobné zkušenosti? Napište nám o tom v diskusi nebo na mailu redakce@ordinace.cz.
Přidat nový komentář