8. ledna 2010,
PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš Ph.D.
|
přečteno: 4785x
6. díl seriálu "Očima psychologa": V sedmnácti ji donutili jít na potrat, v sedmadvaceti se vdá, celých třináct let marně usilje s manželem o dítě a celých těch třináct let ví, že šanci na vlastní dítě už jednou měla. Smutný scénář, na kterém se podílí i fakt, že veřejnost dosud víc odsuzuje matku, která dala dítě do adopce, než tu, která šla na potrat.
foto: shutterstock.com
Dlohodobá nechtěná neplodnost zesiluje následky postabortivního syndromu.
Představme si sedmnáctiletou dívku, která říká tátovi, že je těhotná s nějakým hezounem z diskotéky... Moc si na to nepamatuje: "To víš, trip a červený dokážou svý." Táta na infarkt, máma brečí. Všichni ji tlačí, ať jde na potrat. Ona nechce, ale sociální tlak je větší. Ta samá žena se pak v 27 letech vdá. Za třináct let ji potkáme v oddělení náhradní rodinné péče (NRP) s tím, že stále nemůže otěhotnět, že už s manželem za umělé oplodnění utratili něco přes milión korun. Když se probírá anamnéza, přijde řeč i na potraty. Žena se zoufale rozpláče. Ano, celých třináct let si přehrává tu scénu, kdy šla na potrat. To byl bod rozhodnutí, křižovatka, kdy udělala svou osudovou chybu – nechala si zabít to, po čem teď tak zoufale touží. Všimněte si, že lékaři někdy mohou najisto jakoukoli souvislost neplodnosti s potratem vyloučit. Stejně scestné jsou i úvahy, zda v tom čase to embryo byl člověk nebo ne. To vědomí, které tu ženu ničí, je mnohem prostší: "Nechala jsi si zabít to, po čem teď toužíš!" Bohužel na tento fakt se dá těžko co říci.
Proto je třeba rodičům a celé veřejnosti opakovat, že s potraty není dobré si zahrávat. Pro všechny zúčastněné strany je výhodnější, když v těch osudných sedmnácti letech budou raději uvažovat o darování dítěte do NRP. Posuďte sami:
1) Dítě přežije, bude adoptováno a bude mít přiměřeně šťastné dětství.
2) Neplodní žadatelé o adopci se dočkají vysněného dítěte.
3) Matka se vyhne chirurgickému zákroku, nebezpečí neplodnosti, zažije těhotenství.
4) Případná neplodnost v dospělosti nemůže být připsána na vrub interrupci a vlastní vině.
5) Matka a její okolí má jedenáct měsíců na rozmyšlenou, zda by si dítě raději nenechali (jedenáct měsíců představuje těhotenství a následné šestinedělí, kdy ze zákona nemůže dát souhlas k osvojení).
6) Matka bude mít mnohem otevřenější postoje vůči náhradní rodinné péči: Proč by nemohla adoptovat starší dítě, když pravě takové její dítě je někde adoptováno? (Jinými slovy bude své dítě hledat symbolicky tam, kde je zanechala.)
Trochu jiné je to u věřících lidí, kteří mají sklon tyto mladé dívky místo do potratu nutit do nezralých církevních sňatků. Takže za pár let následují trapné komedie a pololži u církevních soudů. Ty de facto rozvádějí tyto páry, a přitom vymýšlí krkolomné a účelové konstrukce, jak jejich zjevné manželství prohlásit za "od začátku neplatné". Darováním dítěte do NRP se vyhneme i těmto nezralým sňatkům.
Hlavní překážkou této praxe je dnes ale především veřejné mínění. Veřejnost víc odsuzuje matku, která dala dítě do adopce, než tu, která šla na potrat. To je nezdravý jev. Pokud chceme, aby lidé kolem nás zbytečně netrpěli, měli bychom tuto alternativu prosazovat, ať jsme věřící, nebo ne. To totiž není otázka víry či ateismu, ale zdravého rozumu.
Představme si sedmnáctiletou dívku, která říká tátovi, že je těhotná s nějakým hezounem z diskotéky... Moc si na to nepamatuje: "To víš, trip a červený dokážou svý." Táta na infarkt, máma brečí. Všichni ji tlačí, ať jde na potrat. Ona nechce, ale sociální tlak je větší. Ta samá žena se pak v 27 letech vdá. Za třináct let ji potkáme v oddělení náhradní rodinné péče (NRP) s tím, že stále nemůže otěhotnět, že už s manželem za umělé oplodnění utratili něco přes milión korun. Když se probírá anamnéza, přijde řeč i na potraty. Žena se zoufale rozpláče. Ano, celých třináct let si přehrává tu scénu, kdy šla na potrat. To byl bod rozhodnutí, křižovatka, kdy udělala svou osudovou chybu – nechala si zabít to, po čem teď tak zoufale touží. Všimněte si, že lékaři někdy mohou najisto jakoukoli souvislost neplodnosti s potratem vyloučit. Stejně scestné jsou i úvahy, zda v tom čase to embryo byl člověk nebo ne. To vědomí, které tu ženu ničí, je mnohem prostší: "Nechala jsi si zabít to, po čem teď toužíš!" Bohužel na tento fakt se dá těžko co říci.
Proto je třeba rodičům a celé veřejnosti opakovat, že s potraty není dobré si zahrávat. Pro všechny zúčastněné strany je výhodnější, když v těch osudných sedmnácti letech budou raději uvažovat o darování dítěte do NRP. Posuďte sami:
1) Dítě přežije, bude adoptováno a bude mít přiměřeně šťastné dětství.
2) Neplodní žadatelé o adopci se dočkají vysněného dítěte.
3) Matka se vyhne chirurgickému zákroku, nebezpečí neplodnosti, zažije těhotenství.
4) Případná neplodnost v dospělosti nemůže být připsána na vrub interrupci a vlastní vině.
5) Matka a její okolí má jedenáct měsíců na rozmyšlenou, zda by si dítě raději nenechali (jedenáct měsíců představuje těhotenství a následné šestinedělí, kdy ze zákona nemůže dát souhlas k osvojení).
6) Matka bude mít mnohem otevřenější postoje vůči náhradní rodinné péči: Proč by nemohla adoptovat starší dítě, když pravě takové její dítě je někde adoptováno? (Jinými slovy bude své dítě hledat symbolicky tam, kde je zanechala.)
Trochu jiné je to u věřících lidí, kteří mají sklon tyto mladé dívky místo do potratu nutit do nezralých církevních sňatků. Takže za pár let následují trapné komedie a pololži u církevních soudů. Ty de facto rozvádějí tyto páry, a přitom vymýšlí krkolomné a účelové konstrukce, jak jejich zjevné manželství prohlásit za "od začátku neplatné". Darováním dítěte do NRP se vyhneme i těmto nezralým sňatkům.
Hlavní překážkou této praxe je dnes ale především veřejné mínění. Veřejnost víc odsuzuje matku, která dala dítě do adopce, než tu, která šla na potrat. To je nezdravý jev. Pokud chceme, aby lidé kolem nás zbytečně netrpěli, měli bychom tuto alternativu prosazovat, ať jsme věřící, nebo ne. To totiž není otázka víry či ateismu, ale zdravého rozumu.
