Každá dívka by měla první gynekologické vyšetření absolvovat ještě před zahájením sexuálního života, a to i když nemá žádné problémy.
Ten, kdo čte pravidelně tuto rubriku, nebude jistě překvapen, že po miminkovském desateru,ve kterém jsem předávala manželovi know-how péče o dítě, následuje vyprávění o tom, jak se nám vede, když je s dítětem doma tatínek.
První šok, který jsme zažili, bylo jednání s úřady o přiznání rodičovského příspěvku. I když z formuláře, který jsme obdrželi, je jasně patrné, že se jedné o peníze pro rodiče, nikoli pro matku, příslušná úřednice byla jiného názoru. Nejdříve se tvářila, že pochopila náš žert, ale že teď už jde veškerá legrace stranou. Pak se nám snažila vysvětlit, že manžel nemůže současně chodit do práce a pobírat rodičovské peníze. Naše informace o tom, že zůstává s dítětem doma a přestává pracovat ji zcela ohromila. Ubezpečili jsme ji, že to s žádostí o rodičovský příspěvek pro manžela myslíme naprosto vážně. A ona po nás naprosto vážně žádala potvrzení o tom, že manžel rozvázal pracovní poměr. Takové potvrzení jsme jí dát nemohli, protože manžel pracovní poměr nerozvázal, ale přerušil, k čemuž se písemně čestně prohlásil. Dále následovala žádost o poslední výplatní pásku a čestné prohlášení, že je poslední. Dále čestné prohlášení, že se o dítě bude celý den starat a že ho nedáme do jeslí, dále potvrzení od mého zaměstnavatele, že nastupuji do práce a čestné prohlášení, že se o dítě nebudu celý den starat, ale že ho nedám do jeslí, protože se o něj bude starat manžel. Dále čestné prohlášení, naštěstí ústní, že až manžel nastoupí do práce, všechno to úřadům oznámí.
Když tak o tom přemýšlím, ten rodičovský příspěvek dodnes nemáme, ale na jakém čestném prohlášení to vázne, to opravdu netuším. Ne že by nás rodičovský příspěvek posunul k majetkově nadprůměrným rodinám, ale jde nám o princip. Chápu to stejně jako boj o to, aby ženy mohly pilotovat raketoplány, řídit jaderné elektrárny, a závodit ve formuli 1.
V den, kdy manžel zůstal doma, se naše okolí rozdělilo na dva zcela odlišné tábory. První (prodavačky v potravinách na rohu a sousedky z domu) začaly mého může ještě více obdivovat, předcházet si ho libovějším masem, čerstvější zeleninou a slanějšími rohlíky a mně přestaly zdravit, protože si nejspíš myslí, že jsem krkavčí kariéristka. Navíc vždy vyfasuji nahnilé rajče, nebo alespoň jeden předvčerejší rohlík. Druhý okruh našich přátel mne lituje, že jsem musela jít pracovat a musela se vzdát nejkrásnějšího období našeho miminka. Manžel to vidí jednodušeji. Má pocit, že ho ženy považují za génia a muži za blbce.
Domácnost trochu pokulhává. V ledničce je občas vymeteno, prach se utírá nepravidelně, květiny jsou povadlé a vyprané prádlo, připravené k žehlení, se vrší. Občas vše zvládnu mocným nočním náporem, ale takových náporů je čím dál tím míň.
Dětská lékařka, kam manžel s dítětem dochází na pravidelné prohlídky, ho přijala jako partnera s tím, že není první a zdaleka ne poslední. Vyptá se ho na všechno, co synek dělá či nedělá, proberou, co by dělat měl a čím obohatit jídelníček. Tam si připadám zbytečná.
A co na to říká ten, koho se to nejvíce týká? Miminko se zatím tváří spokojeně. Dostane najíst, napít, užívá si péče a lásky otcovské v míře nevídané. Oba rodiče bez rozdílu důvěrně oslovuje "mam". Ale když je ouvej, zoubky rostou, nebo bříško bolí, miminko je unavené a přetažené a nechce spát, pak se ukazuje, že mateřský prs je přeci jen ta nejmocnější zbraň na světě.
Přidat nový komentář