Oživování - obecné zásady

V několika dalších článcích bych se chtěl věnovat problematice pro vás již mnohokrát diskutované, probírané a přesto chybně, nedostatečně, pokud vůbec prováděné. Chyb v provádění oživování se přitom nedopouští pouze laická veřejnost. Nyní několik obecných zásad.

Při zástavě dýchání nebo zástavě dýchání a oběhu se přeruší dodávka kyslíku do tkání. Časový úsek, ve kterém je ještě možno zachránit postiženému život závisí na rychlosti spotřebování kyslíkové rezervy, která bývá minimální a stačí na vteřiny a na rychlosti postižení základních životních funkcí nedostatkem kyslíku. Mezi základní životní funkce řadíme nejen dýchání, krevní oběh, ale i mozkovou činnost - tzn. vědomí. A právě mozková buňka je k nedostatku kyslíku nejcitlivější. Mozková buňka odumírá do 3 - 5 minut po zástavě dýchání či oběhu. V praxi to znamená, že dýchání a srdeční činnost lze úspěšně obnovit i po 20 i více minutách, avšak nemocný přežívá s trvalým poškozením mozkových funkcí. Nemocnému sice zachráníme život, ale nemocný se může trvale nalézat ve stavu, který nazýváme "sociální smrt".

Jsou však i situace, ve kterých organismus není tolik citlivý na nedostatek kyslíku a k poškození buněk dochází až za dobu značně delší. Mezi tyto situace patří zejména podchlazení nebo tonutí ve studené vodě, úraz elektrickým proudem, zejména zasažení bleskem a některé otravy, zejména otravy sedativy (léky na zklidnění) nebo hypnotiky (léky k navození spánku). Avšak ve všech případech je nutné k oživování neboli k resuscitaci přistoupit bez otálení, abychom časovou prodlevu mezi vznikem zástavy dýchání a oběhu a zahájením oživování zkrátili na nejmenší možný úsek. Proto k mezinárodnímu výrazu pro oživování přidáváme přívlastek a označujeme jej jako "neodkladná resuscitace".

Kdy neoživovat

Na druhé straně je však se třeba zmínit o situacích, kdy oživování nezahajujeme. Jedná se o tyto situace:

1. V situaci, kdy by poskytnutím takové pomoci zachránce ohrozil na zdraví nebo na životě sebe nebo ostatní zúčastněné (vyproštění nemocného z hořícího automobilu, hrozícím výbuchem, vyproštění nemocného z dosahu vysokého napětí, kdy nemáme jistotu, že vedení není vypnuto ....)
2. V situaci, kdy jsou patrné známky smrti - posmrtné skvrny (namodralé skvrny umístěné na nejníže položených částech těla nejčastěji v kontaktu s podložkou - leží li tělo na zádech jsou na zádech hlavně v oblasti lopatek a na hýždích.), posmrtná ztuhlost - dostavuje se po 2 - 4 hod po smrti.
3. V situaci, kdy je na prvý pohled patrné, že poranění nebo stav je zjevně neslučitelný se životem (hlava oddělena od těla, rozdrcení hlavy nebo hrudníku ....)

Ve všech ostatních případech jsme ze zákona povinni zahájit neodkladně oživování. Právo ukončit neodkladnou resuscitaci mají pouze lékaři. Smrtí končí péče o nemocného nebo zraněného.

Tolik několik obecných zásad. A nyní si představte sami sebe na místě nehody, nebo u člověka, který potřebuje vaši pomoc ve zmíněných situacích. Pomineme-li některé rasové předsudky, o kterých jsme přesvědčeni (alespoň doufám většinou), že naše rozhodování nemohou ovlivnit, avšak v těchto situacích nás mohou zaskočit, jste přesvědčeni o tom, že budete schopni pomoci v případě, kdy estetika jde zcela stranou? Ruku na srdce - jste schopni překonat odpor nebo respekt k nemocnému člověku, který stojí před vámi ve frontě, nebo stojí těsně vedle vás v dopravním prostředku. Držím palce!

Příště něco o zástavě dýchání.