Léčba mi převrátila hodnotový žebříček naruby nebo vlastně z rubu na líc. Prošla jsem peklem, ale výsledkem je, že jsem se sebou spokojená. Vážím si sebe sama. Tak popisuje ve své knize Na špičce ledovce autorka Monika Klocová, dnes psychoterapeuta na oddělení léčby závislosti pro ženy v pražské Psychiatrické léčebně Bohnice.
V knize, která má nejen varovat, ale i pomoci podobně postiženým ženám a jejím rodinám píše: „Dnes, s odstupem pěti let vím, že moje hospitalizace na psychiatrii, tedy tříměsíční léčba závislosti, nebyla za trest. Byla to pomoc. Do léčby jsem přišla jako lidské troska, a odešla jsem z ní jako člověk. Dnes vím, že mi léčba zachránila život. Byla to výzva k životu novému“.
Kniha má podle slov Václava Dvořáka, primáře oddělení léčby závislosti pro ženy v pražské Psychiatrické léčebně Bohnice mimojité upozornit na fakt, že žen, které jsou na alkoholu, prudce přibývá.
Zatím co v sedmdesátých letech byl poměr žen a mužů, kteří se léčili ze závislosti na alkoholu zhruba jedna ku deseti, před patnácti lety pak jedna ku pěti, dnes je to jedna ku dvěma. To znamená, že od osmdesátých let se počet žen, které své potíže s alkoholem musí řešit s lékaři, zvýšil pětinásobně. Důvodů je několik. “Ženy žijí více samostatně, mají více peněz. Nárůst je tedy paradoxně do značné míry dán zrovnoprávněním žen,“ říká Václav Dvořák.
Jisté procento alkoholiček se „rekrutovalo“ z takzvaných zelených vdov. Čili žen, které zejména po počátku 90.let trávily většinu svého života v osamění v tehdy nových satelitních městečkách. Každopádně platí, že u žen je spíše než u mužů alkoholismus následkem nějakých problémů, často přímo psychických onemocnění, ty je třeba odhalit, řešit a léčit, jinak léčba nemá smysl.
Ženy se také snadněji opijí, protože jejich organismus tvoří méně enzymu, který štěpí alkohol. Bývají také v průměru menší než muži a mají méně objemné svalstvo. Z tohoto důvodu se alkohol v ženském těle nemůže rozptýlit v takovém objemu vody obsažené v tělesných tkání jako u mužů.
