Inzerce

Život mi dopřál podstatně víc, než jsem čekal

15. února 2007, PharmDr. Hana Šindelářová   |   přečteno: 7280x


Rozhovor PharmDr. Vladimíra Finsterleho s prof. MUDr. Jiřím Vorlíčkem, CSc. přednostou Interní hematoonkologické kliniky, proděkanem pro rozvoj Lékařské fakulty Masarykovy university v Brně a předsedou České onkologické společnosti České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně.

Prof. Jiří Vorlíček

PharmDr. Vladimír Finsterle: Pane profesore, proč jste si jako svůj obor vybral právě onkologii?

Prof. MUDr. Jiří Vorlíček CSc.:
Když jsem byl malý kluk, chtěl jsem být zemědělcem. Ve čtvrté třídě se to změnilo. Bydleli jsme v malé okresní nemocnici, kde rodiče pracovali jako lékaři, tatínek byl primářem interního oddělení. S nemocniční partou jsem prožil svoje mládí a těžko odolat tomu, že jsem se nechtěl stát doktorem. Vystudoval jsem medicínu v Brně a protože se mi Brno líbilo, hledal jsme tu v roce 1969 místo. Začínal jsem v Onkologickém ústavu (dnes Masarykův onkologický ústav) a tam jsem se nakazil tím zájmem o onkologii. Uvědomil jsem si ale, že začínat na specializovaném ústavu není pro začínajícího lékaře dobré. Proto jsem za tři roky odešel na interní kliniku. Stal jsem se tedy nejprve internistou a teprve později onkologem.

VF: Dá se říct, že lékař, který se chce stát onkologem, by měl mít nějaké mimořádné vlastnosti? Povahové, znalostní?

JV:
Já si myslím, že lékař, který chce léčit vážně nemocné pacienty, v mém případě onkologické, by měl být především komunikativní ve vztahu k pacientům. Měl by být schopen s nimi hovořit určitým způsobem pravdivě a upřímně. Měl by to být člověk, který je jakýmsi způsobem vyvážený. Jak to říkají psychologové - měl by mít rád sám sebe a mít určité zakotvení ve svém životě. Ideální je, když je to normální člověk, který má slušné vztahy v rodině, má nějakého koníčka apod. Protože ten každodenní styk s pacienty je hodně zatěžující. Pokud si ho lékař nevyvažuje něčím jiným, třeba koníčkem, dobrou atmosférou doma, dříve nebo později vyhoří. Vyhoření znamená, že postupně lékař přestává mluvit s pacienty, zjednodušuje problémy, přestává mít ten obor rád a přestává ho dělat dobře. A takový člověk by měl z medicíny alespoň dočasně odejít. Takže já si myslím, že onkolog nemusí mát žádné speciální vlastnosti, ale měl by to být člověk, který je relativně vnitřně vyrovnaný a do jisté míry vnitřně silný.

VF: Co vám pomáhá si udržet rovnováhu ?

JV:
Záleží na tom, jak je člověk od přírody udělaný. Já jsem po svém tatínkovi hluboký optimista a myslím si, že vcelku dost vydržím. Je to ve mně a nikdy jsem to nepěstoval. Takže to mám ve svém životě jednoduché. Na druhé straně, když se věci nedaří, cítím určitou úzkost a musím s tou úzkostí něco dělat. I když pracuji minimálně dvanáct hodin denně, tak se převážně necítím unavený. To je dáno tím přístupem k životu . A jak relaxuji? Relaxuji tak, že jsem rád na světě, jsem rád ve špitále, doma, na golfu. Mám pozitivní přístup k životu. To je ten základní relaxační postoj. Kdybych chodil do práce nerad, tak bych byl dávno mrtvý. Večer přijedu domů a jsem tam rád se svou sbírkou umění i se svou ženou, na kterou jsem si za těch 30 let zvykl. Ona má tu vlastnost, že nemluví příliš, když to není třeba. Večer společně posedíme, pustíme si nějakou muziku anebo zprávy, koukáme na umění a relaxujeme. A samozřejmě golf. Golf je novinka posledních tří - čtyř let. Naučila se ho hrát i moje žena. Za chvíli půjdeme do důchodu a já se těším, že budeme mít dost času i na golf. V Brně to máme na hřiště čtvrt hodiny autem. Rád jezdím na kole, na běžkách, ale to je všechno málo. Myslím, že hlavní relaxační bod je v té povaze, kterou jsem zdědil.

VF: V čem vidíte hlavní přínos osobností v medicíně?

JV:
Osobnosti hrají v medicíně naprosto zásadní význam, protože vychovávají své žáky k tomu, aby tu medicínu dělali podobným způsobem, samozřejmě na základě aktuálních poznatků výzkumu a vědy. Každý vysokoškolský pedagog by se měl snažit, aby měl kolem sebe školu lidí, kterým předává své myšlenky. To oni převezmou tu zapálenou pochodeň a ponesou ji dál.

VF: Nevytrácejí se z české medicíny osobnosti?

JV:
Předně osobností je v každé společnosti málo, jinak by to nebyly osobnosti. Osobností je ten, kdo nějakým způsobem zastává svoji myšlenku a dokáže ji obhájit, propagovat, prosazovat. Pozor, musíme si říct, zda osobnost vnímáme také ve smyslu negativním. Z tohoto pohledu byl osobností také Hitler, Stalin, Lenin. Důležitý je ale etický náboj, který se v Česku většinou vnímá. U nás chápeme osobnosti jako pozitivní. Politický vývoj za posledních 300-400 let v naší zemi příliš nenahrával osobnostem. Od roku 1620 nejodvážnější lidé z této země odcházeli, protože ten, kdo se rozhodne k emigraci, musí být rozhodný a odvážný. Takže i to je možná důvod, proč jich máme málo.

VF: Proč se lékaři zapojují tak často do politiky?

JV:
Lékaři patří mezi populární osobnosti. Jsou pro život člověka potřební, ovlivňují život lidí, mají vědomosti, zručnost. Ovšem proč jdou do politiky vám říci nedokážu. Ten, kdo dělá politiku, nemůže současně dělat medicínu. S několika lékaři ve vrcholných funkcích jsem o tom mluvil. Šli do politiky, protože viděli novou příležitost a chtěli některé věci změnit. Převážně však vyjadřovali své zklamání a vzpomínali, že když měli své pacienty, bylo to lepší. Já jsem také před volbami dostal nabídku, kandidovat za jednu politickou stranu. Ale dokud jsem přednosta kliniky, moje hlavní milenka je tato klinika a s ní budu, dokud neumřu. Jsem mimořádně šťastný a spokojený člověk, protože se mi podařilo daleko víc, než jsem si kdy pomyslel. Nikdy jsem neměl ambice, že budu profesor, přednosta kliniky, děkan, předseda společnosti. Měl jsem jedinou ambici a to stát se doktorem a možná, jako můj otec, stát se primářem. To byl pro mne naprostý vrchol. Díky svému postavení a funkci jsem mohl procestovat celý svět a život mi však dopřál podstatně víc, než jsem čekal.

Prof. Jiří Vorlíček

VF: Jste předsedou České onkologické společnosti, což je odborná lékařská organizace. Odráží se činnost společnosti i na veřejnosti?

JV:
Snažím se působit na českou společnost, aby začala vnímala onkologickou problematiku takovou, jaká je. To znamená nehystericky, jako každodenní problém, který je potřeba racionálně řešit. Aby se lidé naučili a tomto problému mluvit, aby se k němu uměli postavit, aby si zvykli, že onkologická onemocnění patří k životu a není možné před nimi zavírat oči.

VF: Daří se vám o tom přesvědčit i vaše pacienty?

JV:
Já si myslím, že jednoznačně. Zrovna včera u mne byl chlapec, kterému je dnes 20 let a který v dětství prodělal vážnou chorobu. Když mu ale bylo 18 let, rozhodl se, že je vyléčený, což pravděpodobně je, ale že nebude chodit na kontroly. Tři roky se u nás neukázal. Nakonec ho přivezla jeho plačící maminka. Já jsem s tím chlapcem dvacet minut mluvil o tom, že je dospělý chlap, který se musí postavit tomu problému a sám rozhodnout. Buď to nechá plavat , nikam nebude nechodit, s rizikem, že něco prošvihne. Nebo bude chodit dál na kontroly a bude vědět, jaký je jeho zdravotní stav. On byl překvapený, že ho nechám se svobodně rozhodnout a když ode mne odcházel, bez problémů se v naší ambulanci nechal vyšetřit.

VF: Je velký rozdíl mezi léčbou onkologických pacientů u nás a v zahraničí?

JV:
Nemám takovou osobní zkušenost, abych mohl srovnávat. Lidé, kteří nežijí v zahraničí aspoň rok nemůžou zdravotnický systém té země poznat a dobře zhodnotit. Já mohu hodnotit například z toho pohledu dostupnosti přístrojů a léků. Podle statistik se Česká republika postupně blíží k evropským parametrům. U léků to platí stoprocentně, o něco horší jsou přístroje. Velmi dobrý je systém vzdělávání českých lékařů. Čili já si myslím, že české zdravotnictví je na tom lépe, než odpovídá ekonomické situaci státu. Ve vyspělejších ekonomikách jsou pacienti léčeni stejně nebo dokonce i méně, než u nás a jsou to přitom státy s větším národním důchodem. Pro ilustraci: Můj přítel Čecho-Američan zemřel v Americe na rakovinu. Posledního půl roku jeho života jsme si prakticky dvakrát týdně telefonovali. Měl jsem tedy možnost přesně poznat, jak se léčí pokročilé stádium rakoviny v nemocnici Chicagu. Ten člověk dostával poměrně jednodušší léčbu, než by dostával na našich onkologických centrech. Když jsem mu poradil, co by mu pomohlo, o co by mohl požádat, tak mu bylo řečeno, že by to bylo složité, muselo by se to objednat a stejně by mu to nepomohlo. Takže tam byla velmi racionální péče. Tedy velmi dobrá informovanost, velmi dobrá podpůrná péče, ale rozhodně nijaká nadstandardní léčba. Přitom ten člověk byl řádně pojištěný a žil ve velkém městě, jako je Chicago.

VF: U nás ale někdy dochází k opaku. Pacient je léčen drahými léky, aniž by byla naděje, že mu pomohou.

JV:
To je problém, o kterém je třeba mluvit, zejména v onkologii. Právě v onkologii může mít lékař dvojí důvod, proč ordinuje léky bez šance na to, že by léčba tomuto konkrétnímu pacientovi zásadně pomohla. Jeden důvod je ten, že mu chce za každou cenu pomoci. Chce využít té jiskérky naděje, která tam je. To je zvláště otázka nezkušených a mladých lékařů, kteří chtějí jít za každou cenu úplně až do konce. To bych chápal a člověk, jak vyspívá, tak se postupně učí, aby to nedělal.

VF:A ten druhý důvod?

JV:
Daleko závažnější věc je, že někteří naši lékaři nekomunikují od začátku s pacientem na takové úrovni, aby byl pacient zcela informován o své diagnóze, stádiu choroby i o tom, jak se léčba daří. Často slyším, že nesmíme dávat pacientům naději. Chci říct, že naděje je a minimálně čtyřrozměrná.
Pacient, který přichází do nemocnice má jedinou naději. Chce být vyléčen. Nic jiného nepřipouští. Po čase se u tohoto onkologického pacienta zjistí, že se ta choroba vyléčit nedá, a tehdy nastupuje druhá naděje. Naděje, že tady bude s tou chorobou co nejdéle, ale ten pacient se to musí dozvědět! Musí slyšet: „Pane Nováku, mi už vás vyléčit nemůžeme, ale uděláme všechno pro to, abyste tu byl co nejdéle.“ Když se i to přestává dařit, pacient má řadu obtíží, bolest, dušnost atd., tak tu je třetí naděje. Ať ti doktoři dělají něco, abych měl těch obtíží co nejméně. To je naděje na zachování kvality života. Ten pacient už ví, že jeho život se velmi zkracuje. No a nakonec je to naděje na dobrou smrt. Aby člověk zemřel bez velkých fyzických obtíží a bolesti. Chci říci, že pokud onkolog pacienta průběžně informuje o tom, jak se ta léčba daří nebo nedaří, jaké jsou možnosti, tak nepochybně s pacientem v té třetí fázi naděje může diskutovat: „ Pane Nováku, my vám ještě můžeme dávat tyto a tyto léky, ale šance, že vám pomohou, je velmi malá. Budete mít nevolnost, zvracení a budete v nemocnici. Nebo vás necháme doma, dáme vám léky na bolest a samozřejmě, až vám bude moc špatně, tak přijdete k nám.“ Je to velmi těžký dialog s pacientem, ale předchází tomu, aby byl pacient léčen, aniž by o to stál.

VF: Jaký jste pacient? Léčíte sám sebe?

JV:
Nikdy neléčím svoji rodinu nebo sám sebe, samozřejmě kromě nějaké banality. Navštívím lékaře, kterému odborně věřím a absolutně ho respektuji. To je jedna z velkých výhod lékařů proti běžné populaci. Lékaři na rozdíl od pacientů vědí, kdo to v té medicíně umí. Pacienti poznají, kdo se k nim slušně chová, kdo je hodný, jak ochotné jsou sestřičky, ale pacienti se přesně nedozví, jak je na tom lékař odborně.

VF: Neměli by mít i pacienti možnost dozvědět se , kdo je nejlepší?

JV:
O to usiluje naše odborná společnost , aby se více zviditelnila kvalita lékařské péče jednotlivých nemocnic. Je to běh na dlouhou trať, protože hodnotit celou nemocnici je těžké. Jsou tam jak dobří, tak špatní lékaři, ale vždycky je důležité, aby byl dobrý přednosta kliniky či primář. Postupně se lidé budou dovídat o kvalitě nemocnic i lékařů víc a víc, ale nikdy nebudou mít takové informace, jako lékaři, kteří tam pracují. Ale být lékařem má i spoustu nevýhod. Když můj kamarád v Chicagu umíral, tak ještě tři neděle před smrtí říkal, že by tady chtěl ještě dva až tři roky být. Já jsem věděl, že jde o několik dní, maximálně dva týdny. Ale pozor, až já budu nemocný, tak si mě nemoc taky upraví do pacienta. Už nebudu žádný profesor, budu pacient a pokusím se někomu důvěřovat a podrobit se doporučené léčbě a režimu.

autor: PharmDr. Hana Šindelářová

Inzerce
Léky a doplatky

Vyhledejte lék pomocí jeho celého názvu nebo jeho části. V databázi najdete kompletní příbalovou informaci daného léku a průměrný doplatek v lékárně.

Např.: wobenzym
Poraďte se s lékařem

Potřebujete se poradit s lékařem o svém zdravotních stavu? Jeho odpověď obdržíte do 3 pracovních dnů. Napsat lékaři

Podívejte se na zveřejněné odpovědi o zdraví a nemocech. Všechny odpovědi

Vyhledat lékaře
Vyhledat zdravotnické zařízení
Druh zařízení:
Co nejblíže k:
Diskuse k článku
Daniela

Jakou školu je potřeba vystudovat aby se člověk mohl onkologií zabývat ?

Reagovatpoděkovatnahlásit

16. srpna 2011, 11:34:27

Daniela

Jakou školu je potřeba vystudovat aby se člověk mohl onkologií zabývat ?

Reagovatpoděkovatnahlásit

16. srpna 2011, 11:34:29


Celkový počet příspěvků v diskusi: 2. Vstoupit do diskuse.
Přidat nový komentář

 Neradi počítáte? Přihlášení uživatelé nemusí.

 [ pravidla diskuse ]
Nové články emailem
Inzerce
banner_voucher_ordinace_3.jpg

Chcete zdravě spát? Stáhněte si voucher s 10% slevou na zdravotní matrace a polštáře Magniflex a využijte jej při nákupu v Showroom Magniflex, Šaldova 1, Praha-Karlín, nebo v síti certifikovaných obchodních partnerů Magniflex po celé ČR.
Anketa
Měl by stát a zdravotní pojišťovny podle vás více přispívat na léčbu celiakie?
Zatím hlasovalo 106 lidí.
Inzerce
Inzerce
Inzerce
Aktuální diskuse
  • Jirka (Zkušenosti s léčbou akné) 24. května 2017, 16:53:43

    Mám zaručenou odzkoušenou zkušenost s léčbou akné na sobě - zdarma pošlu návod.  Diskutovat

  • Míra (Otitida - zánět středního ucha) 25. května 2017, 15:08:27

    Opakovaný zánět ucha, návštěvy u dětské doktorky nebo na ORL, výtok z ucha a píchání… Diskutovat

  • Petra (komu pomohl nejaky spalovac tuku pri cviceni) 23. května 2017, 07:00:11

    Dobrý deň prosím v akom množstve ste ho užívali? Stačí keď ho budem užívať iba pri… Diskutovat

Napsali jste nám

Děkujeme Vám za všechny dotazy a připomínky.
Vaše redakce

Naši partneři
Inzerce
Tato stránka využívá cookies pro vaše lepší procházení webové stránky. Tím, že na stránkách setrváte, souhlasíte s jejich používáním. Více zjistíte zde.