DEPRESE,ÚZKOST

Ahoj Terezo, Tvůj příspěvek mě zaujal a tak odepisuju.Trpím depresemi, úzkostmi a taky sociální fóbií skoro patnáct let ( je mi nyní 31), takže vím jaký je těžký život s těmito opravdu odpornými psychickými potížemi!Léčit jsem se začala až nyní v únoru, protože přišly tak silný panický záchvaty úzkosti, že už jsem nemohla jít ani nakoupit, takže jsem zašla za svou obvodní lékařkou a ta mě odeslala na vyšetření k psychologovi a poté ještě za psychiatrem, který mi předepsal léky-antidepresiva Sertralin Hexal a svýma řečma, že ze mě stějně nikdy nebude flegmatik a že dostat se z toho bude obtížné v tak pokročilém stádiu, mě uvrhl do takové deprese a beznaděje, že jsem měla chuť se vším skončit!!Ale pak jsem si řekla, že začnu bojovat, že musím, jinak nemůžu takhle žít..A povedlo se!!Šlo to sice pomalu, ale začala jsem opět chodit mezi lidi, telefonovat, můžu do kina, nakoupit..svět je teď nádhernej!!Hodně mi pomohly antidepresiva, začaly účinkovat asi po 3 nedělích, ale pak už to bylo jen lepší.Pomáhá taky o tom hodně mluvit, nestydět se, já měla ohromnej strach jak to přijme můj táta, a on se zachoval skvěle!Momentálně končim s psychoterapií, léky budu muset ještě chvíli brát, ale už nyní se chystám založit rodinu, už z toho nemám STRACH!!To je to slovo který nás ničí!!Moc držim palečky aby ses uzdravila a pokud se budeš chtít ozvat tak napiš na email martasek.blizenec@seznam.cz

7. června 2006, 12:58:48

Ahoj Terezko tak teď nevím jak se zachovat,je mi 27 let a mám skoro stejné problémy jako ty jenže se mi to objevilo rok po porodu a k tomu mám ještě roční holčičku nádhernou.Užívám Zoloft 3 týdny 50 mg a k tomu občas neurol,0,25 mg spíše po ránu tó jsem taková vypjatá a stažená vnitřně.Včera jsem byla u obvodního lékaře a řekl mi ať Zoloft zvýším na 100mg tak jsem si včera večer vzala poprvé 2 x 50 mg, usím říct ,že mi není ani dobře ani špatně ,ale řekla bych ,že je to hodně o té pssychice jak na to člověk myslí.Za 2 týdny jdu poprvé k psycholožce tak jsem na to zvědavá.Je mi z toho všeho taky hrozně úzko a k tomu mám tak nádhernou holčičku.

17. července 2007, 12:32:16

ahoj, zdravím všechny stejně nebo podobně "postižené"... je mi 25 let a vlastně už od dětství si uvědomuji své stavy, tehdy jsem je nazývala "pocity", dnes už vím, že jsou to minimálně úzkosti, ne-li přímo deprese... Stavy to jsou šílené, a to nemám fyzické projevy, jako panické ataky atd., jako vy, ale to co mám se už tak někdy nedá vydržet... takže si dokážu představit jak musí být vám... mám pech i na psychologa - když jsem se tam KONEČNĚ po x letech zvažování rozhodla jít, dr. má po mé první návštěvě nepřítomnost z důvodu dlouhodobé nemoci.. teď je to už 5 měsíců... moje stavy ještě zhoršuje moje nevyřešená sexuální orientace.. cítím, že jsem bisexuální.. pro spostu lidí však něco takového vůbec neexistuje.. našla jsem lásku svého života, ženu, která mi rozumí jako nikdo a je to můj nejbližší člověk. Ze známých jsme se staly kamarádky, pak přítelkyně, pak nejlepší přítelkyně a pak partnerky.. také se léčí z panické tetanie... a já ji svými stavy vracím zpět... a ničím ji. Nemohu to už snést, musím zachránit sebe i ji. Jediná možná cesta je ale proto s ní nebýt. Jsem v naprosté beznaději. Ani vlastně nevím proč tady svěřuji svůj příběh. Asi proto, abych veřejně rozšířila řady těch kde se může kdykoli ocitnout kdokoli...

7. srpna 2007, 09:02:48

Ahoj lidi, je mi 21 let, studuji VŠ. Potřebuju radu.....už delší dobu zažívám stavy, kdy se mi stáhne hrdlo a mám nesnesitelnou bolest hlavy a zátylku, trvá to už od léta, byla jsem na spoustě vyšetřeních, ale nic mi nenašli. Potom to na pár měsíců přestalo, ale teď během zkouškového období se to opět vrátilo a já se toho nemůžu nijak zbavit, nejhorší je, že nemůžu ani spát, jak je mi zle....Myslíte, že to může být psychické??

31. ledna 2008, 02:40:01

Trpím depresí už delší dobu. Začalo to asi ke konci 9. třídy teď končím 2. střední školy. Ale v poslední době všechno nadralo rychlý spád. Nevím co mám dělat, věškerá radost, která mě naplňovala prostě úplně zmizela... Rodiče všechno jen zhoršujou, a sestra je v tomto případě pomalu jako rozhlas... Už nemám potřebu žít.... Není pro co není pro koho... Připadám si sama, uř jen zu důvodu, že jsem si prosšla šikanou a o té doby nikomu 100% nedůvěřuji... Veškerá radost jako by někde zůstala a nenacházela cestu ven... V podstatě jsem se stala závislá jen na 2 lidech, kteří pro mě znamenají víc, než cokoliv na světě... I strach z toho, že mě můžou kdykoliv opustit, mě dohání k šílenství....

15. května 2008, 02:45:06

Zdravím všechny, je mi 26 let a těmito hrůzami už trpím asi pět let. Vždycky jsem k tomu měla sklon, ale rozjelo se to až v dospělosti.Momentálně mám obavy z toho, že jsem něco o někomu mě blízkém řekla (špatného ) a někdo druhý si to třeba uložil na mobilu a použije to no a ten člověk mě opustí, zůstanu sama.......................... ..člověk ty myšlenky pořád tak nějak převrací v hlavě a stejně nic nevymyslí, nejraději spím, protože to nemusím přemýšlet.Nemůžu jíst a všechno vidím úplně zbytečné a bez šance, prostě černě.Antidepresiva jsem brala 4 roky a pak se vše zdálo dobré, tak jsem je vysadila a byla bez nich 3 měsíce.Pak přišlo tohle! Je-li mezi vámi někdo, kdo s tímhle má ať už jakkékoliv zkušenosti, ozvěte se mi.H.Halamkova@email.cz

23. října 2008, 11:59:26

ahoj, zdravím všechny kdo trpí tímhle prokletím je to opravdu hrozné, mě to začalo když mi zemřel táta a pak máme ale to jsem už byla vdaná a mělá první dítě asi po roce my začal zrozný strach stoho že stratim opět někoho blízkého koho mam ráda, ten strach a úzkost byl doslova neúnosný a tak jsem šla k doktorce a ta my dala antidepresíva cetalac ten jsem brala asi třičtvrtě roku s malýma přestávkama ale musím říct že to s těmy léky bylo lepší pak jsem na konci roku otěhotněla a léky vysadila. Celé těhotenství to bylo dobré a po porodu také. Asi zhruba po roce se mi deprese a uzkost vrátili a ted mám s tím problémy zas mam pořád strach stoho že jsem nemocná nebo moje děti a manžel že se jim něco stane a tak prostě strach že zase o někoho přijdu jsem totiž sama bez rodičů a sourozenců je fakt že mam jenom toho manžela a děti prosím pomocte my jestli víte na koho se obrátit nebo něco co pomáhá je fakt hrozně a mrzí mě to hlavně kvůli dětem a manželoví že se na mě musí dívat jak se trápim. lindanova3@centrum.cz

17. února 2009, 01:43:27

Zdravím všechny.Je mi 24 let a jsem už 11 měsíc doma na nemocenské.Jsem po ošklivé zlomenině kotníku a přibližně stejnou dobu začaly moje problémy.Stavy úzkosti a deprese jsem měla už dříve,měla jsem problémy v práci,nedokázala jsem se zařadit do kolektivu,měla jsem pocit,že mě každý sleduje,stále mě bolelo na hrudi a měla jsem nevysvětlitelný strach ze všeho,co jsem udělala,popřípadě neudělala.Nutno podotknout,že jsem zhruba od puberty měla velké změny nálad,stále jsem brečela i když nebyl důvod,trpěla jsem na migrény,které byli nesnesitelné.Ale nikdy jsem tomu nevěnovala pozornost.Vždy to přišlo a zase odešlo.Ale nyní,co jsem doma se můj stav zhoršil a já si s tím neumím poradit.Nemohu spát,protože v hlavě se mi točí obrovské množství myšlenek,že mám pocit,že už to nevydržím.Každou chvíli mam pocit,že se něco špatného stane,bojím se o rodinu,je mi pořád na zvracení a migrény,co se stále zhoršují mi ještě přidávají.Taky už nemohu vyjít mezi lidi jako dříve,nemůžu s nima komunikovat a jsem pořád v smutná,aniž bych ktomu měla sebemenší důvod.Navíc mi začaly padat vlasy a menstuace mi zmizela na tři měsíce.Cítím se ted dost bezradná a nevim co mam dělat.už si ani nepamatuju,kdy jsem naposledy se zasmála od srdce.Netuším,na koho se mám obrítit,jelikož u nás doma slovo psycholog neexistuje a dost pochybuji,že bych o tom s někým dokázala mluvit tvří v tvář.Neumím si představit,jak se vrátím do normálního života a někdy mám pocit,že už ani nechci ,protože mě už nic nebaví a stále se to zhoršuje a už v ničem nenacházím smysl.Pokud by mně někdo dokázal poradit,byla bych moc ráda,protože nemám s kým si o tom promluvit...

14. května 2009, 11:13:24

Ahoj,je mi 19 let.Studuji poslední rok na střední škole.Minulý týden jsem byla naposled ve škole.Musela jsem odejít,Najednou se mi udělalo špatně,začala mi bolet hlava a musela jit prostě pryč.Doma jsem si lehla a vzbudla jsem po hodině a třásla jsem se tak,že jsem se nemohla udržet ani na nohou,nevěděla jsem kde jse,kolik je hodin..Nevěděla jsem vůbec co mám dělat..Od té doby tento stav přetrvává..někdy je to lepší..nedokážu být ale sama....neustále musím vedle sebe někoho mít..Když už to nemůžu vydržet vezmu si prášek na uklidnění(Lexaurin).Ten mi alespoň pomůže.Mám takový stav,že mi nic nebaví.nic nehci dělat..jen bych si lehla do postele a brečela.Napadají mi i takové myšlenky proč tady vlastně jsem..Nemůžu do školy..když si na to vzpomenu,zase se mi udělá špatně.. a začnu se třást a brečet..co mám dělat?Nemůžu tolik zameškat..čeká mi maturita...Nevím,jak se s tím mám poprat....

6. října 2009, 11:08:30

Zdravím všechny lidičky kteří mají uzkosti a deprese. Nejdrive se omluvim za svuj pravopis skola pro me byla jen natlak. Je mi 23 let , v 16 ti letech me zavreli do vezeni k mladistvim , kdyz me v 18ti pustily obevily se ume hrozny veci. Šel jsem ven , nejdrive me chytlo bricho zacli se mi potit ruce ted jsem cumel kam utecu na zachod , ted jsem utekl na nejblizsi zachody kde jsme se zamkl vykonal potrebu vysel ven na vzduch a bylo mi fajn. Kdyz jsem mel jit ale zase ven uz , vracela se mi ta vzpominka a radsi jsme si sebou bral toaletak do kapsi ven. Byl den kdy moje matka dychala do pytlyku a mela fobie a atacky potila se hazela na sebe vodu odpadavala vstavala ja to videl a silel jsme rval jsme co to je tajto za svinstvo chtel jsem rozbit celej byt , a pak jsme si to uvedomil mama ma uzkosti a depky byl jsme sni furt doma a pomahal jí. Ale to byla chyba mama mi to vsugerovala kdyz mi jen bylo vic srdce rikala mi neboj to jsou jen uzkosti a ja ji veril je to moje mama. A tak ubehly dva roky pratele a ja nemohl ani vijit ze dveri z bytu lezel jsem pres dva roky v postely z notasem a bordelem kolem postele a premyslel kudy ven jak z uzkosti na pracak jsme nemohl na urady nikam tak jsem se nechal vyradit to zpusobilo dluh na pojistovne byl jsme v posteli papal jsem mirzateny a diazepany tak jsem to polykal ze se mi drolily zuby zhubnul jsme 20 kilo a kdyz me videli lidi mami znamy navstevy tak nechalapi. Mel jsme ve vocich smrt strach ,,,uzkosti knedlik v krku s emi delal horko krece do bricha no hruza. Tak jsme papal diaky chodil ven jen v noci s kapuci na hlave po dvou letech venku a sedel jsem sam na lavicce a premyslel a koukal na nebe co se to deje proc byl jsme zdravej frajirek discoteky holek jak ponozky super zivot obcas jsme dal jointa supr..a nakonec jsem troska . Bylo to sileny jen v noci venku , pak jsme do toho zacal fetovat toulen protoze uz jsme nevedel jakou drogu abych zapomnel tak jsem si chtel nechat rosekat mozek toulenem abych uplne zdebilnil a nemel uzkosti protoze je to vsechno jak vime v hlave. no prestal jsme z toulenem a pokracovalo to dal dluhy na pojistovne psichyatr mi volal at prijdu ale nepochopil debil jeden ze nemuzu jit z postele natoz do nemocnice jak asi. Tak furt nic leharo postel notebook .Dneska je to pul roku pratele ja nekourim uz nejim prazky probouzim se tak ze vyskakuju z postele a smeju se nemam panicky hruzy smrtelny myslenky nemam ataky a citim se byt totalne FIT NEKECAM ZADNY BERLICKY TO NEJSOU JSME TOTALNE ZDRAVEJ CLOVEK !!!!NASEL JSEM LEK KDO BUDE CHTIT VEDET CO TO JE email. heaven2222@seznam.cz POKUD MI NAPISETE A NEBUDETE MI VERIT A NEZKUSI TE TO NEPISTE MI CAUKY A DIKY ZA PRECTENI.

23. května 2010, 01:52:10

Jednou to skončí a už mě nic trápit nebude, jen najít odvahu a udělat ten krok. Ale já se bojím i smrti.

29. června 2010, 10:40:07

Lidi, měli jste taky při depresi levou půlku hlavy neschopnou funkce? To znamená neschopnost soustředění, myšlení, rozhodování, vzpomínání - nemůžu číst, dívat se na televizi, poslouchat rádio či hudbu, hned jsem unavená a chce se mi pořád spát.

24. října 2011, 01:15:07