Inzerce

Panická úzkost

Ahoj zdravím všechny. Rád bych se tady podelil o sve zazitky s uzkosti. Zaclo to velmi nenapadne. Pred rokem, kdyz mi bylo 21, jsem mel celkem "spatne" obdbobí. Stres, hodne prace, vztah k nicemu, atp... Najednou jsem zjistil, ze mi nekdy venku by spatne (toceni hlavy, nevysvetlitelny pocit uzkosti, strachu). Bylo to casteji a casteji. Zacal jsem zmatkovat. Prosel rdu vysetreni. Skoncil jsem u neurologa, kde mi rekl, ze mam tetanii. Dostal jsem horcik, skoncil s praci, celkove sklidnil zivot a byl klid. Na rok. Pak se problemy v osobnim zivote vratily a bylo to jeste horsi. Najednou jsem byl jak ve snu. Strasne myslenky z budoucnosti, nevidel jsem v nicem smyl. Nic me nebevilo, ze vseho jsem mel strach. Nezapomenu na "zachvaty" kdy jsem se klepal na posteli a byl schopen z ni ani vylezt. Dostavila se strasna nespavost. Hrozne sny. A ze vseho nejhorsi byly "moje nemoci", ktere jsem si vsugeroval. 100% jsem veril, ze umru. Pak ze mam schizofrenii. Tady mala rada, v tu chvili nedoporucuji cist na internetu ruzne diagnozy..:). Cokoliv jsem si precetl, sedelo na me. No o byl dostatecny impuls, abych navstivil psychiatra. Slo to celkem snadno,vëdel hned o co jde, z toho meho povidani. Dostal jsem Zyrtec a sel domu. Prvni mesic mi bylo hrozne.Bylo to jeste horsi. Nespal jsem uz temer vubec. Shodil jsem tak 10 KG, takze jsem mel 56:). Ale postupne se to zlepsovalo. Dnes se citim mnohem lepe, vyrovnane a v klidu. A mam uz 70Kg:). Chodim i na psychoerapii a resime s pani Dr. priciny a nasledky :). Takze svet uz vidim poztivneji a nemam uz o sebe a lidi kolem me takovy strach. Tenkrat mi hodne pomohly pribehy lidi, co mely podobny problem. Neveril jsem, ze muze byt lip. Ale muze! Je dulezite v to verit a doufat:). Zjistil jsem, ze nejlepsi terapie v dobe tech nejhorsich dnu, jsou lidi, co Vas maji radi..Obklopujte se jen takovyma, ktere mate Vy radi a kteri Vas :))... Pevne nervy v "nasem" boji.. Lukas

Inzerce
Odpovědi
Tom

Zyrtec??Ten je přece na alergie!!!

Reagovatpoděkovatnahlásit

4. července 2007, 16:56:48

Tom5 poděkování

Je mi 20 let a ataku jsem měl asi před 2 měsíci,seděl jsem prostě u počítače a najednou jak kdyby mě někdo chytl zezadu za hlavu,začal jsem se třást a začala se mi strašně motat hlava,prudce se mi zrychlil tep,měl jsem strach,že mám infarkt nebo co,tak jsem si zavolal sanitku,dojeli během 5 minut když jsem jim popsal co mi je,změřili mi tlak - měl jsem 170/120,proto mě odvezli na pohotovost,kde mi ovšem bylo dobře,prostě to doma přišlo z ničeho nic a jak to přišlo tak to i odešlo.Na pohotovosti mě udělali rozbory krve a řekli mě,že je vše v pořádku..říkal jsem si,bože snad nejsem blázen!!!Jen jsem ale dojel z pohotovosti domů,opět se to vrátilo a to v mnohem silnější formě,bylo mě hrozně na zvracení a hlava se mi motala,jakobych vypil 10 piv!!Rozhodl jsem se jit k doktorce,ta mě poslala na infekční a tam mi udělali rozbory na klíště a různy nemoci...vše v pořádku,udělali mě různý rentgeny a vše naprosto v pohodě...musím podotknout,že se mi ataka vrátili asi 5x a to vždy,když byli rodiče pryč a já byl doma sám..můj stav se zhoršil a začal jsem mít teploty - né vysoký,max. 37,5°C,proto mě hospitalizovali na infekčním,kde jsem ležel týden a přes různý neurologický vyšetření a CT mě nakonec poslali k psychologovi,kterej naznal že mám panickou ataku,a i ta může zvýšit teplotu,já si myslel,že teplota se psychikou zvýšit nedá a ono ejhle...už 2 týdny beru Remood,je to nový lék a je hodně šetrný,musí se ale brát min. půl roku a vyplavuje prý hormon štěstí,no a když ta ataka příjde tak mám Neurol,který mě zazdí tak,že jdu okamžitě spát...víte,neříkám že je deprese v pohodě,ale nejhorší u té ataky je to,že se vlastně bojíte ničeho,nebo spíš další tý ataky,snažím se na to nemyslet,chopdím s kámošema na pivo a na pařby a dá se říct,že už mě ataka nezastihla víc jak 3 týdny...je to hrozná věc,ale pokaždý když to přjde tak si vzpomněte na ty yšetření a že vám řekli,že je to všechno v pořádku a uleví se vám,já tvrdím to,že je lepší nasranost,než beznaděj,takže pokud to příjde,naštvěte se a jdete se třeba projet na kole...každopádně je fajn,pokud vám psychiatr napíše nějakej dlouhodobej lék,protože neurol a lexaurin je jen na to,když ta ataka příjde,nedá se to brát furt,je to droga!!

Reagovatpoděkovatnahlásit

10. července 2007, 20:02:59

David10 poděkování

Zdravím všechny ...Na úvod bych se vám všem chtěl poklonit zato,že se i přes všechno to utrpení držíte a bojujete.Když se to objeví,je to něco nepopsatelného.Člověk prakticky není připraven nato bránit se atace denodenně,když se z ničeho nic objeví a nikdo nezná její příčinnu.Nejčastěji příjde po nějakém psychickém traumatu,který člověk utrpí.Může přijít hned,nebo také o několik měsíců později.Člověk by měl žít a nějakým způsobem se zabavit.Pokud jste zvyklý vysedávat doma,pak neexistuje praktický žádnej způsob,jak se jí ubránit.Takové to luskání,pískání a podobné věci,které děláte vás akorát více utvrzují v tom,že jste blázen:).Proto musíte vyrazit ven a dělat něco,čím by jste se mohli zabavit ať už je to nějaký sport,nebo cokoliv jiného.Při mé první zkušenosti s atakou jsem byl zvyklý vysedávat u počítače a televize.Sice jsem se věnoval pohybovým aktivitám,ale jenom ve dnech,kdy jsem měl trénink,jinak veškerý volný čas jsem strávil doma.Kdyaž se nato podívám zpětně,byl jsem hloupý.Pokud tedy i vy jste zvyklý vysedávat doma,pak musíte změnit svůj životní styl.Začít s něčím,co vás zabaví a zároveň přispěje vašemu zdraví.Dvě mouchy jednou ranou,jak se říká:).Pročítám si vaše komentáře a ano...je to hrozné,ale pokud se budete litovat a psát tu,jak jste natom špatně,pak to nikdy nezkončí.Musíte začít myslet pozitivně.Já jsem rád,že jsem to zažil,protože díky tomu jsem se stal silnějším člověkem a zjístil jsem skrze vaše komentáře,že jsem naprosto v pořádku.Také jsem si myslel,že to nezvládnu,byl jsem na pokraji zhroucení,život pro mě přestával mít smysl.Napadalo mě to nejčastěji v zimním období,kdy přichází starosti a s tím i stres.Přestal jsem díky tomu pít,protože se mi po alkoholu rozbušilo srdce a myslel jsem,že mám infarkt.Přestal jsem kouřit,protože jsem po večerech trpěl nedostatkem kyslíku...samozřejmě,že všechno tohle jsem zažíval skrze ataku,ale pro mě to bylo vysvobození...díky této úzkosti jsem začal žít zdravě a stal jsem se silným.Lidi proberte se víte moc dobře,že vám nic není...přestaňte se litovat a začněte žít !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Reagovatpoděkovatnahlásit

17. prosince 2014, 10:12:32

David7 poděkování

Pokud se budete do nekonečna bránit,nikdy to nezkončí.Změňte svůj přístup,začněte to mít na salámu....já vím,že je to hloupé,ale mě to pomohlo:) hm tak co tak umřu,je mi to jedno ...pokud to příjmete a budete nato kašlat odejde to samo...přestaňte se bránit a posilovat váš strach ...dejte si trávu :D.....nelitujte se,žíjte

Reagovatpoděkovatnahlásit

17. prosince 2014, 10:19:40

Adam5 poděkování

Tráva způsobila to, proč jsem na této stránce :)

Reagovatpoděkovatnahlásit

27. června 2015, 18:14:54

Nella1 poděkování

Nápodobně

Reagovatpoděkovatnahlásit

25. července 2016, 21:14:17

Anonymně1 poděkování

Přesně tak. Sice odpovídám trošku pozdě, ale pro ty co by to třeba četli tak vždy si rozmyslete jestli trávu opravdu chcete zkusit a kouřit ji. Já si tím dojebal psychiku až po 4 intoxikaci THC.

Reagovatpoděkovatnahlásit

16. října 2016, 20:36:43

Drogy mě dostaly do těch sr*ček Přestala jsem a přišlo to, přestala jsem kvůli tomu i pít a kouřit..

Reagovatpoděkovatnahlásit

22. listopadu 2016, 01:59:48

Simona

Ahoj Davide :-) díky za Tvůj příspěvek. Takže sis to prostě "přehodil" v hlavě a jsi dobrej? Od té doby prostě "normál"? žádný strach, žádné ataky, že? :-) díky za odpověd.

Reagovatpoděkovatnahlásit

13. srpna 2015, 10:20:51

Katka1 poděkování

Davide, blahopřeji. Mýlíte se. Měl jste jen slabší formu ataky. Manžel je má již 8 let a věřte nebo ne dělám vše aby neměl čas se litovat. Od montování motorů motorek, už to umím také, plavání, naučila jsem ho na lyžích, běžkách, snowboard, bruslích.... . Nepatří mezi ty, co vysedávají doma u PC či televize a přesto má ataky s fyzickými projevy. Zrychlení tepu, pocení, motání hlavy... . Každou radu va SVÉM zoufalém pokusu o to ho z toho dostat beru, ale vy jste mimo mísu. Takže Vám přeji, že jste v poho, ale o složitějších formách nemáte ani potuchy.

Reagovatpoděkovatnahlásit

14. ledna 2016, 08:48:05

Janas7 poděkování

ahojte vsetci,panicku uzkost mi diagnostikovali zhruba pre dvoma rokmi,ked som mala vztahove problemy skoro rok .asi tri mesiace pred diagnostikovanim mi castejesie boo na vracanie ,chudla som a nemala som chut do jedla ,skor som sa nutila jest.stale mi bolo do placu ,bola som podrazdena az kym sa neobjavil prvy zachvat.bolo rano vecer pred tym som bola na diskoteke pila alkohol,fajcila.rano som zacala kavou ,cigaretou a lexaurinom na ukludnenie,no a stalo sa ,ze zrazu sa mi triaslo cele telo,podlamovali sa mi nohy a mala som v sebe neopisatelny strach ,hlavne to bol strach ze sa v tu chvilu zblaznim.tak ma kamarat odviezol na pohotovot tam som opisala priznaky .pichli mi diazepan a poslali k psychiatrovi.takpotm som sa dozvedela ,ze mam uzkostnu poruchu.v rodine mame schizofrenikov dvoch a tak stale bojujem so strachom z tejto dusevnej choroby.stale ked dostanem zachvat ,tak najprv si pomyslim ,ze tak je to tu a zblaznim sa ,no vacsinou to prejde a cakam dalsi.su obdobia ked mi je niekolko mesiacov uplne dobre a pootm ked zazivam stresy tak sa to samozrejme vrati ale v dost vacsej intenzite.mam niekedz pocit,ze nezijem plnohodnotnzm zivotom,ale ze iba tak prezivam.co mi pomaha je kineziologia je to odblokovanie roznych blokov,to co sme zazili stresujuce v zivote a ostalo to v nas ako blok.a dalej vraj pomaha akupunktura. viem o uzkostiach asi uz vsetko ,viem ako sa mam stravovat ,co jest co nejest ,co potrebuje mozog ake vitaminy,viem ze sa treba hybat ,cvicit neustale so sebou treba pracovat ,ono to cloveka tesi ,len najhorsie je ked vsetko robite ,ked matepocit,ze robite preto maximum co sa da a ono sa to zas vrati.vtedy ma to zas trosku polozi a zacinam akokeby odznova.stastie mam pri sebe priatela ktory sa toho nezlakol ,ktory ma podporuje a velmi lubi...

Reagovatpoděkovatnahlásit

12. července 2007, 22:07:54

HANKA6 poděkování

Ahojky všichni kdo trpíte panickou úzkostí.Já jsem měla první atak před 3měsíci.Manžel mě zavolal pohotovost. Měla jsem svalovou křeč,třásla jsem se a bylo mě nazvracení.Odvezli mě na internu,kde mě vyšetřili ekg,krev vše vpořádku.Tak jsem se v tom plácala sama.Bylo mě zle,nemohla jsem jíst,pálily mě oči.Měla jsem popraskané žilky v očích.Měla jsem strach si lehnout.Bylo to mnohem horší.Jako by jsem nežila,ale přežívala.Mimochodem mám 3letého syna a jsem na mateřské.Trochu byl rozptýlením.Nechtěla jsem být sama,tak jsem nutila manžela,aby si vzal dovolenou.Potom jsem navštívila psychiatra a ten mě hned napsal citalopram,deniban půlku tablety a lexaurin na noc.Do měsíce jsem se dala dopořádku.Začala jsem konečně žít.Vydrželo mě to měsíc.Nedávno jsem byla cvičit.Ráno se probudila a vše začalo znovu a mám i průjem.Asi mě to cvičení vyčerpalo.Ztrácím naději,že se z toho dostanu úplně.Momentálně je mě mizerně. je hrozný,že to vidí i můj syn.A manžel už taky ztrácí trpělivost. Má někdo podobnou zkušenost nemá nějakou radu.Děkuji za každou.

Reagovatpoděkovatnahlásit

11. ledna 2008, 20:45:30

Marťa

Ahojky..mam to podobne jako ty..citalopram beru taky..stejne jako u tebe u me nastalo momentalni zlepseni..nebylo to úplně ok, ale bylo to mnohem lepší, pak sem přestala citalopram brát a bylo to zpátky..lékař mi řekl, že citalopram musím brát minimálně půl roku..Rozhodně doporučuji procházky a cvičení jógy nebo pilates..moc mi to pomáhá..sem víc v pohodě ;-)

Reagovatpoděkovatnahlásit

8. března 2008, 14:34:15

peťule5 poděkování

ahojky, stavy úzkosti jsem měla už několik let, ale je to rok, co jsem se začala léčit, protože ty stavy byly naprosto šílené. Do dnešní doby beru cipralex a začínala jsem na cipralexu a neurolu. K tomu všemu chodím už pomalu rok na terapie. Určitě všem doporučuji, skutečně to pomáhá. V červnu to bude rok a já pomalu vysazuji prášky a zkouším to bez nich.

Reagovatpoděkovatnahlásit

29. dubna 2008, 14:40:36

Vanhelsinng13 poděkování

Zdravím. Já stím bojuji už 3 léta. 10 let armáda, mise, nahromaděný stres, nervy, podrážděnost a ke všemu je mně zle. Začátky jsou nejhorší, nikdo totiž neví co mu je, co se děje, proč zrovna on atd. Nechci se tady rozepisovat, ale po pár letech bitvy s touhle sračkou snad Vám jen chci říct. NEKRMTE JI A ONA UMŘE i bez léků. Vydrž te, nejste sami!!!!!

Reagovatpoděkovatnahlásit

1. května 2008, 16:29:50

aleš2 poděkování

Panická úzkost??? Super věc. já se sní peru už skoro 4 roky. Jen tak si holka přijde je to pár minut a už ji cítite. Jde pěkně zlehka a pak se do vás pustí a vy si říkáte, pane bože co to je? do kostela chodím ,daně platím proč zrovna já. Je to úplně vše co se dá. Nejhorší jsou pocity na omdlení a povzbuzování od manželky? Ty voják 10 let, 3 zahraniční mise? To utčitě, to ti tak věřím. Mně osobně antidepresiva nepomáhají, za týden se po nich cítím špatně, takový ten pocit, když vstanete a ještě jste ospalí, v tomhle světě, když jsem byl mimo se to nedá. Dnes od rána je mně docela fajn, ale i když se to nemá, čekám na svoji kamarákdu, kdy si mně najde, teď se mně píše fajn, ale věřím vám všem, že je to hrozné. Někdy je to takove, že si říkam, je konec už nemůže být hůř. Pár neurolu a za 30 min. jsem o.k. Třeba je to trest z minulého života, nikomu to nepřeji je to hrozné, a nejlepší je koupit si nějakou knihu od těch co to nikdy nezažili a radí co dělat!!! Držím palce. Jdu na ni čekat....

Reagovatpoděkovatnahlásit

21. září 2008, 16:42:01

Doxy5 poděkování

Ja som bol na tom podobne ako ty. Manzelka mi neverila atd. Tak som sa rozhodol a isiel som na neurologiu a tam mi konecne zistila co mi je. Dostal som Velaxin a poviem Ti pravdu najprv mi s toho bolo uplne blbo. Tak som volal doktorka a povedala mi, ze nech vydrzim je to normalne a ze v ziadnom pripade ma to nema odradit. Prve dva alebo tri dni mi bolo naozaj blbo a potom to ustupilo. Velaxin zacal ucinkovat uplne asi po dvoch ci troch tyzdnoch a teraz je mi uplne super. beriem ho uz 9 mes. Zivot sa mi uplne zmenil.

Reagovatpoděkovatnahlásit

28. května 2010, 13:59:03

J.R.2 poděkování

Ataka panické úzkosti přicházela pomalu. Zprvu jsem si myslela, že začínám mít nějaké zdravotní problémy, jsem velmi silné postavy. Měla jsem 16-tileté manželství s alkoholikem, který mě psychicky deptal. Všechno jsem si to celá léta nosila v sobě, nikomu se nesvěřila. Když jsme se rozváděli, nikdo tomu nechtěl věřit, všichni mysleli, že máme šťastné manželství.Pak jsem po čtyřech letech navázala vztah s kolegou z práce, byl o rok mladší. Mě bylo 38, jemu 37. Přišla jsem do jiného stavu a rozhodla se, že si dítě nechám. Přítel byl opět alkoholik, Hrál automaty, a opět mě deptal psychicky. Chtěla jsem odejít, vyhrožoval mi smrtí, protože chtěl dítě do své péče, což jsem odmítala, vzhledem k jeho alkoholismu.Měla jsem v těhotenství velké zdravotní potíže, a nakonec se dcera narodila císařským řezem. Po necelém roce 23.12. šel přítel pěšky z oslavy a porazilo ho auto. Byl v komatu, odvážila jsem se na návštěvu až po týdnu. Druhý den ráno jsem otevřela oči , točila se mi hlava, bylo mi na omdlení, měla jsem nutkání na velkou, a strašný strach, že umírám, vysoký tlak. Dostala jsem léky na tlak. Začala jsem krvácet, musela jsem na kyretáž, zjistilo se, že mám hyperplazii. Třásla jsem se, potila, nemohla spát, nutila jsem dospělé dcery, aby se mnou zůstávaly doma a staraly se o malou. V únoru přítel zemřel, přišly další problémy, odvezla mě RZ, měla jsem fibrilaci síní. Ošklivý pocit, že umírám. Následovalo několikeré kardio vyšetření. Nic, diagnoza panická ataka.Dostala jsem Neurol, je návykový. Brala jsem ho tři měsíce. takže závislost. Dostala jsem se k pí psycholožce, k té chodím dodnes. Doporučila mě také psychiatra, takže jsem si odvykala od Neurolu, dnes beru Lozap na tlak, už je v pořádku, Concor na zpomalení srdeční činnosti a Citalec. Je to rok, je mi lépe, ale léky budu brát ještě dlouho. Záchvaty úzkosti se občas vracejí. Je to nasbíraný stres, vše se hromadí a pak se to může projevit takto. Jsem šťastná, že mám svou malou, je to moje sluníčko. Začala jsem chodit do školy, žádná sláva, ale snažím se. Přesto všechno se ty myšlenky ke všemu, co se stalo vracejí. Ale kvůli dětem se snažím. Zhubla jsem padesát kilo, ovšem od podzimu zase přibírám, což nechci. Tak bojuji pořád sama se sebou. Chci zase normálně fungovat. Ale jak to udělat?

Reagovatpoděkovatnahlásit

27. ledna 2008, 00:05:00

janas1 poděkování

inak ,beriem cipralex a ludiomil,lieky mam v poslednych mesiacoch dva krat zmenene ,pravdu povediac nemam pocit,ze zaberaju .lekar stale tvrdi ze lieky su ako pomocna hul.

Reagovatpoděkovatnahlásit

12. července 2007, 22:12:23

simona1 poděkování

ahojte.mam 21 rokov.moj prvy zachvat som mala v poslednom rocniku na strednej skole.zrazu som pocitila tocenie hlavy,priserne potenie sa striedalo so zimnicou,busilo mi srdce ako blazon,triasli sa mi kolena,nevladala som dychat a zalahlo mi v usiach.bolo to po prichode zo skoly.den bol krasny,svietilo slnko a nic vazne sa v poslednu dobu neudialo.bolo to len par mesiacov po tom,ako som sa rozisla s priatelom,ktory ma podvadzal na kazdom kroku.zachvat rychlo presiel.druhy nasledoval v novembri 2007.bola som v strese.zijem v irsku a moj priatel je ir.vsetko fungovalo velmi dobre asi dva mesiace.potom sa to zacalo.hadky atd.som v neustalom strese,a akou naladou zase pride domov z prace.som cele dni sama doma.strasne sa bojim,ze dostanem dalsi zachvat.som tu bez priatelov,rodiny a nemam tu nikoho,len priatela,ktory miluje svoju byvalu a posiela jej sms-ky den co den.kazdy den mu prezeram telefon a ked ho beriem do ruky,cela sa trasiem,citim nevolnost,zle sa mi dycha,trpnu mi nohy a podlamuju sa.cele dni placem a bojim sa,ze sa tu zblaznim.niekedy sa bojim ist medzi ludi.mam problem ist aj do obchodu,ale vzdy sa premozem.chcem sa vas opytat na vas nazor.co si myslite,trpim aj ja touto chorobou?prajem vsetkym vela stastia,vela lasky,a tym,ktory sa este stale liecia vela sil a odvahy.dakujem

Reagovatpoděkovatnahlásit

23. března 2008, 22:38:24

Peteo

Ahoj neviem ci trpis uzkostou alebo nejakou podobnou poruchou...ja vlasne tiez niecim tpim alebo som trpel...vlasne ani nevem co to bolo respektivne je......ale viem ze sa mi ulavilo ked som sa zdoveril s mojimi problemami kamosovi a myslim,ze aj tebe by pomohlo podobne vyrozpravanie a nielen vyrozpravanie ale zisiel by sa ti niekto kto ta podrzi lebo ako pises si zjavne stresovo vypeta, co psychike nepomaha......ak budes chciet hodit pokec a nebude s kym rad popisem peteo@orangemail.sk

Reagovatpoděkovatnahlásit

10. dubna 2008, 02:18:25

Petra16 poděkování

Ahoj jsem strašně ráda, že v tom nejsem sama. Myslela jsem si nejdřív, že jsem totální blázen, že nemůžu normálně existovat a nemohla jsem to hlavně nikomu říct, protože mě nikdo nechápal, vypadala jsem úplně normálně. Pak jsem jednou jela ve vlaku a tam jsem dostala první pořádný záchvat úźkosti. Vy to znáte a víte, o čem mluvím. Najednou jsem měla pocit, že mi moje tělo nepatří. Necítila jsem nohy, ruce, příšerný pocit, že omdlím, mávala jsem rukama, štípala jsem se do tváří a rukou, abych je cítila, pocit neskutečna, že v tom vlaku jakoby nejsem, najednou ještě horší strach, že omdlím, že mě okradou, snažila jsem se zaměstnávat nesmyslama, jakože jsem se soustředila na počítání telegrafních sloupů, ale nic platno. V nouzi nejvyšší jsem volala mámě, že mi je na omdlení, spolucestující mě omývali vodou, máma na mě čekala na smíchově a rovnou následoval transport taxikem do nemocnice. Mámy jsem se držela tak pevně za ruku, až jsem jí nehtama do krve poškrábala. Mysleli si, že mám nízký tlak, ale naměřiili mi normální, doktorka na mě koukala jako na parazita co simuluje, nezajímalo jí jak mi je, pouze zjistila, že jsem fyzicky v naprostém pořádku. Nikdo mi nevěřil Chvíli mi to dalo pokoj, ale pak jsem najednou uprostřed města měla pocit, že šlapu do prázdna, moje nohy nepatří mě, ale jen se tak houpou v prostoru. Všem jsem musela připadat jako zfetovaná, protože jsem se fakt motala a hledala oporu ve zdech, lavičkách, motala jsem se ode zdi ke zdi. Měla jsem pocit, že padnu pod metro, dusila jsem se, jakoby mi prsa svírala obrovská obruč, vše na mě padalo. Kolikrát jsem i utekla ven a tam se vydýchávála, samozřejmě jsem měla absence ve škole, ale nikdo mi nevěřil,. Vůbec nevím, jak jsem mohla přežít střední školu, třeba týden mi to dalo pokoj a pak najednou jsem v prostředku vyučování, kdy mi nikdo neubližoval, byla jsem v klídku a pohodě, jsem najednou z ničeho nic začala mít ty známé příznaky - pocit, že nemám nohy, bušení srdce, svírání na hrudi, točení hlavy, pocit neskutečna, závrať, pocit, že se neudržím na židli, jako cvok jsem vstávala, sedala si, utíkala jsem na wc se opláchnout a napít, ale nic nepomáhalo, myslela jsem si, že jsem vážně nemocná, že mě raní mrtvice. Pak byla maturita a mamka mi vnutila Neurol. Řeknu vám, že po neurolu jsem se nádherně uklidnila, jako by ze mě spadl balvan. Odmaturovala jsem na samé jedničky a byla v naprosté euforii ne z maturity, ale z toho, že konečně nemám návaly. Prázdniny jsem přežila úplně normálně, bez neurolu, mě prostě stačil pocit, že mi na to něco pomáhá. Od své doktorky jsem vyžebrala recept na dvě plata a s tím jsem vystačila skoro rok. Stačil jen pocit, že mám neurol u sebe a neměla jsem panický strach. Báječně mi to pomáhalo. Pak jsem se vdala, odstěhovala se do malé vesnice a říkala jsem si - žádná Praha, žádné metro, davy, návaly, hurá, mám vyhráno. Jak jsem se pletla. 4 roky mi to dalo pokoj. Pracuju v knihkupectví, mám krásnej byt, hodný lidi okolo sebe, žádné problémy. No a pak z ničeho nic jsem nastoupila do autobusu, který mě 3 roky vozí do práce, - a najednou - bouchání srdce. Říkám si, ok Peťo, v pohodě. Jenže pak zase . panika, moje nohy nejsou moje, dusím se, pomoc, omdlím, pusťte mě ven! Nemůžu tady být, omdlím! Studený pot, zběsilé lapání po dechu, polykání.... Každé ráno jsem nastupovala do autobusu už s neexistujícíma nohama, rukama, pocitem, že omdlím. Nevím, co to zase vyvolalo, ale bylo to tak příšerné, že už jsem byla tak zoufalá, že jsem z práce volala manželovi, že umíram, ležela jsem zkroucená na wc a vše mi přišlo tak neskutečné, že kdyby mi to někdo vyprávěl, tak mu nevěřím. Měla jsem pocit, že vlastně moje tělo není moje. Že jsem úplně z gumy a že omdlím. Lapala jsem po dechu, počítala minuty do konce pracovní doby a to podotýkám, že pracuju v knihkupectví, svojí práci miuju, vystudovala jsem na to, moje šéfka je báječná ženská a nikdy jsem neměla žádný důvod dostat opět záchvat paniky. Zkrátka to najednou přišlo. Jedou to už ale nešlo, musela jsem zamknout krám, schoulit se na zem a zavolala jsem šéfce, že umírám. Byla jsem úplně hysterická, brečela jsem zoufale, nemohla jsem dýchat, studený pot, pocit, že omdlím, a já už si přála ať omdlím. protože ten stav byl nechutnej. Přišli tam, zvedli mě ze země, a já konečně sebrala odvahu a šla k psychiatrovi. Hned ten den. Napsal mi neurol a Magrilan, pochopil mě, jak se cítím, popovídal si semnou. Záchvat paniky jsem měla i u něj v ordinaci, najednou opět hroznej pocit, že omdlím, on mě vyvedl ven a řekl - neomdlíš. U psychiatra jsem získala pocit, že jsem vlastně normální a opravdu mě pochopil. Tak vám radím - nebojte se za nim jít, on vám pomůže. I když pořád zkoušíme co mi pomůže a zatím beru na uklidnění neurol, tak už jen ten pocit, že vás někdo chápe, řekne vám diagnozu a vy víte, že vás neraní mrtvice, ani že nesimulujete, ale že je to prostě taková věc, která se stává, vám strašně pomůže. Díky moc, že v tom nejsem sama, napište mi, Petra

Reagovatpoděkovatnahlásit

7. srpna 2008, 01:22:42

Klára7 poděkování

Ahoj, chvíli jsem si myslela, že s tímhle problémen moc lidí není a není to tak časté ale nakonec jsem se dozvěděla, že panická porucha je už téměř tak častá jako chřipka.Nejprve to začalo tím, když jsem se nedopatřením zavřela v nemocnici na malinkým záchodě. Porouchal se zámek a mně se v tu chvíli udělalo hrozně špatně a nemohla jsem dýchat. Když jsem ty dveře konečně otevřela, hrozně se mi ulevilo. Potom se dlouho nic nedělo až jednou, když jsem procházela podchodem, zničeho nic se mi zatočila hlava, špatně se mi dýchalo a myslela jsem, že omdlím. Potom se to stupňovalo, nemohla jsem se soustředit ve škole i doma, vadily mi supermarkety, hodně lidí a myslela jsem, že se zblázním. Nakonec jsem se odhodlala jít k psychiatričce. Zvláště v autobuse nebo v šalině, když si ke mně někdo přisedl nebo když tym bylo moc přeplněno, tak se mi špatně dýchalo a píchalo mě u srdce. Dostala jsem Remood a ještě Neurol, aby mě to trochu tlumilo. Protože jsem nikdy antidepresiva nebrala, byla jsem z toho malinko rozhozená. Začátky byly hrozné, bylo mi špatně, byla jsem ve stresu. Potom se to začalo lepšit, po dvou letech jsme začaly prášky pozvolna vysazovat ale vrátilo se to. Začala jsem chodit dočasně do práce, kde byly velké stresy a problémoví lidé. Paní doktorka mi proto zase o půl prášku zvýšila dávku. Je strašně důležitý vědět, že každý člověk je jiný a jednomu tyto problémy zmizí za rok, jinému za tři a dalšímu za víc let. Taky se pořád uklidňuju tím, že prášky nejsou škodlivé a berou je i maminky v těhotenství (konkrétně ten Remood). Prostě jsou to takový vitamíny, který prostě potřebujeme brát, abychom byli vůči úzkosti odolní. Jsem moc ráda, že v tom nejsem sama a všem vám držím palce. :o)) Klidně napište, budu ráda.

Reagovatpoděkovatnahlásit

17. února 2009, 12:18:39

jméno a příjmení

Milá Petro,přečetla jsem si Váš příspěvěk a úplně jsem se v něm viděla.Byla bych moc ráda,kdybychom se mohly zkontaktovat a pomohly bychom si.Já bych Vám ráda popsla mé stavy,....můj mail je mirnar@seznam.cz.Děkuji moc.Mirka

Reagovatpoděkovatnahlásit

4. prosince 2009, 13:59:37

ondra7 poděkování

Jasne!uplne jsem se ve Tvem pribehu vzhledl.musim te podporit i trochu politovat.je to peknej ´mrsk´ taky jsem mel tu cest si to prozit.neco malo mi z toho zustalo az do ted,ale je to sranda,spis to beru jako zpestreni zivota.ja vim trochu prehnane tvrzeni-o takove ´zpestreni´ malokdo stoji.pripada mi,ze to proziva cim dal vice lidi.ja jsem mel moje obdobi pred tremi lety-stejny prubeh a zazitky jako popisujes ty.zkousel jsem vsechno mozne-psychologa-bohuzel to byl blb,takze se slo k psychiatrovi a pak ke koucovi a nakonec clovek zjisti,ze mu spousta lidi muze radoby pomoct,ale to hlavni muze a musi dokazat on sam!a jde to,i kdyz obcas tezko.hlavne to chce svuj cas,aspon v mem pripade tomu tak bylo.vem rozum do hrsti a predstav si sama sebe za par let-samozrejme pozitivne.proste to budou jen vzpominky s odstupem casu,vsechno zapomenuto a opet budes zit zivot bez nejakych strachu a uzkosti.zkousej vsechno-prijmi uzkost jako soucast sebe sama,miluj ji,nenavid ji,zkus ji vyhanet,mluv s ni...tisic zpusobu jak se s tim poprat a vysledek jen jeden-skvely zivot.veliky plus je,pokud mas chapaveho partnera,ktery te podpori.a opravdovy kamaradi-ti falesni se ti vysmejou.ale urcite to za ten boj stoji,zivot je krasnej,ale kratkej na to aby se clovek zaobiral vecma ktere mu zivot nicim neobohati.i kdyz jak se rika,vse zle je k necemu dobre.bud silna a uvidis,ze budes postupne jeste silnejsi a vyhrajes...mila Petro mnoho stesti a uspechu!!!(omluvte hacky a carky,pisu z ciziny)

Reagovatpoděkovatnahlásit

30. března 2010, 01:23:21

Ell4 poděkování

První panický záchvat jsem chytla v prváku na střední několikrát mě odvezla záchranka a já hrůzu z toho že mám infarkt a že umřu . V nemocnici mi řekli že o bylo od zad. Pak byl asi měsíc klid a opět pocity že umřu, ráno jsem zvracela třepala se. 4 roky jsem měla klid. Teď jsem si našla dobrou práci mám krásný byt, přítele a opravdové kamarády takže bych vlastně měla žít krásný a spokojený život ale ne. Bojím se usnout protože se bojím že se neprobudím. nemůžu pomalu nic dělat. Někdy mě to přepadne až tak že jsem raději zavřená doma nemůžu nikam protože je pro mě všechno nebezpečné. Např. mám strach že někdo přepadne zabije, srazí mě tramvaj atd.. Jsou to takové stavy že se mi chce křičet a nejraději bych si utrhla hlavu. naštěstí mám kolem sebe lidi kteří mě chápou. Já osobně mám z antidepresiv strach že na nich budu závislá. nejdřív asi zkusím psychologa když to nepůjde tak mi hold nebude nic jiného zbývat než psychiatr, Ale musím říct že už te´d je mi líp když vím že je nás víc a nejsem v tom sama :) věřím tomu že to všichni zvládneme a nad úzkostí vyhrajeme ! :)

Reagovatpoděkovatnahlásit

26. června 2014, 23:23:02

Ladislav Floria

díky...

Reagovatpoděkovatnahlásit

31. července 2014, 22:36:04

pavla1 poděkování

Teda Simono,nevím,co tam ještě pohledáváš.Evidentně se cítíš na odjezd domů.Takového blba si můžeš najít i v Čechách.Nebo na Slovensku.Nezaslouží si takovou holku a ty tohle nemáš zapotřebí.Kašli na něho.Užíj si lásky od jiného muže,který ji chce.Nenech se dusit nebo do té choroby dřív nebo později spadneš!!!Ahoj Pavla

Reagovatpoděkovatnahlásit

15. dubna 2008, 14:03:46

strach1 poděkování

ahoj ja mam steinej problem a atakyn su velmy silne ale musime bijovat stov zakernov chorobov a deti a zena tak tiez nechcem abi ma videlin ked je mi zle ja ziji uk

Reagovatpoděkovatnahlásit

30. června 2014, 19:30:36

nataša1 poděkování

Ahoj tieš trpim niečím podobným,je to strašné!Nikdy neviem čo bude.Každý den len čakam kedy to príde,neda mi to normálne žiť!

Reagovatpoděkovatnahlásit

10. června 2008, 13:42:30

nana

Ahoj tiez si neviem rady co my je mavam take iste priznaky tocenie hlavy neda mi dychat mravcenie v nohach a celkovy nepokoj niekedy mam aj rok pokoj a niekedy to mam aj dva dni za sebou lekar mi predpisal lexaurin ale beriem ho len ked zacnem mat tieto priznaky.Odhodlavam sa navstivit psychiatra ten mi hadam pomoze lebo si pripadam ako psychpat

Reagovatpoděkovatnahlásit

5. července 2008, 11:13:12

Markéta7 poděkování

Ahoj všichni, taky to znám, užila jsem si to všechno výše popsané, ani se mi nechce rozpomínat. Příčinou zřejmě byly dlouhotrvající stresy v manželství, ale ono je vcelku fuk, čím se to odstartuje, se sklonem k úzkosti jsme se nejspíš už narodili. Chci vám ale všem říct, že se mi podařilo se z toho začarovaného kruhu strachu dostat. Jak se zpívá v písničce: Strach ze strachu hrůzu plodí. Je vám špatně, vyděsíte se a tím pádem je vám ještě hůř. Užívala jsem si panické ataky asi patnáct let. Zvláštní je, že ani po tom čase jsem tak úplně neuvěřila, že fyzickou příčinu nemají, byla jsem přesvědčená, že doktoři něco přehlédli, zanedbali, nezdálo se mi možné, že by mi takhle špatně bylo jen z nervů. A pak mi někdo řekl, že by s takovým strachem žít nedokázal. A já začala pátrat po literatuře o strachu a tam našla, jak psal někdo výš, příběhy lidí, kteří na tom byli prakticky stejně. Z nich jsem pochopila, že všechny ty nepříjemné fyzické projevy jsou důsledkem strachu. Zrychleně dýcháme, hyperventilujeme a z toho pocit na omdlení a mravenčení v končetïnách třeba. Strachem se nám zúží cévy a stoupne tlak. Načetla jsem, co se dalo a to byl krok ven. Nakonec jsem taky skončila s antidepresivy, ale dostala jsem je až o pár let později, když jsem se po rozvodu sesypala docela. Teď je mi už třetím rokem fajn. Občas se ještě objeví některý z těch nepříjemných příznaků, ale hned zas odpluje, protože ho dalším strachem nepřiživím. Nemusím, vím, že o nic nejde. Zkuste si sehnat co nejvíc informací, fakt to pomáhá. Já jsem se dokonce přihlásila na Psychoterapeutickou fakultu, abych se dozvěděla víc a tam jsem zjistila, že edukace, tj. informování pacienta o příčinách a mechanismech panické nebo úzkostné poruchy, je jedním z léčebných procesů. Držím všem palce. Jde to. Není to otázka silné vůle, spíš naopak, člověk se musí naučit povolit. Ke všemu, i když to bude znít jako rouhání, jsem celkem ráda, že jsem to zažila.

Reagovatpoděkovatnahlásit

1. října 2008, 20:59:07

Sára1 poděkování

Markétko soulasím s tebou,nenechat se tím ovládnout a i když to přijde v klidu a v pohodě dýchat a nepanikařit.I když vím,že to chce čas se to naučit ignorovat,ale jedině takto se toho dá zbavit.

Reagovatpoděkovatnahlásit

2. prosince 2008, 15:33:12

Jana2 poděkování

Ahoj všichni to teda hledím, že je nás tolik.Myslím si ,že se toho nedá zbavit úplně ve stresových situacích nebo spíš po stresových to vystrkuje růžky. Mě to začalo v 21 letech po porodu prvního syna.Teď je mi 33let syny už mám tři, ale nebylo to už tak hrozné jako u toho prvního. Myslela jsem, že umřu.Tyhle stavy bych nepřála ani největšímu nepříteli.Kdo to nezažil neví o čem tu mluvíme.Mě předepsali Neurol pomáhá mi, ale je to oblbovák nechci jít spát když ho vezmu.Omezuje a otravuje to život. Jsem ráda, že už to nemám tak často , když to občas příjde slupnu Hořčík a Neurol a snažím se uklidnit pomaleji dýchat do sáčku i když to někdy taky nejde a čekám co bude.Nejvíc mě teď trápí,aby to neměli kluci, něco se jim už trošku objevilo.

Reagovatpoděkovatnahlásit

2. října 2008, 10:27:40

Jaro1 poděkování

Ani neviem co napisat, prave facim jednu cigaretu od druhej je 4:40 a pred chvilou som mal ATAK uz zase , posledne dva roky sa lucim so zivot uz casto.A som rad ked sa rano zobudim zivy, chvalabohu si vravim. Teraz v tuto sekundu je mi fajn, aj vdaka tomu ze som si precital vsetky vase riadky. Neviem s tym bojovat a tak som chcel. Psychiatrovy uz druhemu som povedal ze lieky brat nebudem, ze si s tym poradim sam.Hmmm rozumne? mozno pre silnejsie povahy ako ja.Ja vyhladam psychiatra mojho zlateho skor nez ma najblissie na kontrolu zavola on a poviem mu ze je zle.Mozno mi predpise lieky.Planujem ist na odblok, uvidim co mi to prinesie. Psychicky "naruseny" som od 21 teraz mi je 31. Myslel som si ze mam manio depresiu ,pretoze som mal tazke depresie.Alebo to mozno bolo tak ze tu manio depresiu som prekonal a prisla panicka uzkost.Depresia presla ked som uz bol na takom dne ze viac sa ani nedalo.Len nech mi nikto nehovori ze sa mam bat smrti ze uz to viac nepojde, to uz zosaliem definitivne, i ked zblaznenim sa uplne som tusim uz presiel.Ostava uz len ten strach zo smrti.Co dodat.Prajem vsetkym kto trpia panickou uzkostou aby ju uz nemali.Ak sa to neda nech hladaju cestu ako ja sa jej zbavit. Idem hladat dalsie clanky suvisiace s touto chorobou a hlavne idem najst vypovede ludi , funguje to ako skupinova terapia.Niekedy to priatelia proste neznesu , nevedia pochopit co im rozpravam a cim viac ludi som nasiel ktory ma chapu ci uz len skrze vypovede ktore si citam proste viem ze niekto trpi tak isto ako ja.Ako uz tu niekto povedal nie som sam .zatim ..majte sa...dovi ...vydrzte...

Reagovatpoděkovatnahlásit

15. října 2008, 04:47:50

Eva1 poděkování

Začlo to rok po smrti mého muže,nečekaně v krámě kde jsem pracovala.3krát po sobě dvakrát mě odvezla sanitka podezřením na infart,nebylo tomu tak tlučení srdce obava se smrti přesně příznaky jako tu píšete.Letos je to pro mě nejhorší marodím už 4 měs. a není to stále ono nevycházím ven bojím se za celých 12 let jsem autobusem dojela nejvíc dvě stanice beru neurol cipralex mirzatena jsem jak praštěná už od rána kdy otevřu oči ...nevím říka se že to není dědičné.ale mají to obě moje sestry a mám taky strach aby to neměly mé dcery.Všem držím palce někomu se to podaří překonat a těm závidím já to nedokážu.TAK BUDTE SILNĚJŠÍ NEŽ JÁ ..EVA

Reagovatpoděkovatnahlásit

17. října 2008, 04:14:16

eva

byla jsem hodinu v práci a najednou mi bylo hrozně,naprosto bezvýchodně, trochu na mě lezla nějaká chřipka a motala se mi hlava. Ale ten příšernej pocit byl naprosto nepopsatelnej. Po hodině jsem tam musela nehcat své sotva stíhající kolegyně a utéct domů, kde se můj stav strašně zhoršil, velké závratě, absolutní neklid, nucení stále se pohybovat, kopat nohama, mmlátila jsme pěstí do dlaně, průjem, a zoufalý a nepřekonatelný pocit co dál,jak se z toho dostat, zda si utrhnout hlavu, nebo jak to ukončit, jak se toho zbavit, strašný neklid, úzkost. Naštěstí mám z dřívějška kontakt na psychiatričku přímo na její soukromý mobil, volala jsem jí, řekla mi,a ť si vezmu 2 jedničkový neuroly a zaspím to. A povedlo se, vzbudila jsme s až po 7 hodinách spánku a za hodinu opět usnula až do rána. Pokud spím je mi dobře, teď ráno už jsme si ale zase nasadila další tabletu, chvílema mě to začínalo brát zase, zrychlený dech úzkost. Už to dopisuju z poseleních sil, chce se mi moc spát. Lidi držte mi palce, ať mě to rychle pustí, v pátek musím zase do práce!!!

Reagovatpoděkovatnahlásit

29. října 2008, 08:33:21

Judita1 poděkování

Díky, díky, díky Bohu za vás všechny, kteří prožíváte i chápete...Žiju s tím skoro půl století. Souhlasím, že jsme se s tím už narodili, i s tím, že je dobré toho hodně vědět, abychom předešli panice. Je to sice projev obrany dříve, než přijde panika. Ale pokud chceme žít a ne živořit, je třeba vyzkoušet všechno. Taky souhlasím s tím, že všeho moc škodí - není radno vědět všechno. Přesto díky Bohu za internet. Slouží především těm - nám, kteří se neumíme (nebo nechceme?) svěřit druhému člověku. Přece jenom tyto diskuzní příspěvky jsou anonymní a to tak nebolí, když o mě někdo ví, že jsem mimo realitu. Jako mladá jsem navštívila párkrát psychoterapii. Celý život jsem si myslela, že trpím ztrátou svého otce ve svém dětství, prožila jsem traumatický šok, který mě jistě poznamenal do konce života. Ale až teď díky hlubšímu zkoumání mých potíží zjišťuji, že jsou to důsledky autoritativní a manipulační výchovy mé matky (naštěstí adoptivní). Moje diagnoza je mnohem širší, kromě jiného obsedantně kompulsivní porucha, která mě ničí a tím i podporuje paniku. Moje první psyhoterapeutické pokusy zarazila matka. A k dalším jsem už nikdy neměla odvahu, protože jsem přestala věřit, že je na světě člověk, který by mi rozuměl, ba co víc, chtěl upřímně pomoct (I přesto, že mám milujícího muže). Proto jsem se oddala Bohu. To, že píšu tyto řádky, přijímám jako Jeho cestu. Problémy mám celý život, ale teprve teď nacházím souvislosti. Spoustu příznaků jsem díky neznalosti ignorovala. Fakt je, že čím déle to trvá, tím je řešení složitější a co víc, negativně to ovlivňuje i vaše nejbližší. Předem díky za každý (rádoby povzbudivý) meil (Juud@seznam.cz)

Reagovatpoděkovatnahlásit

17. listopadu 2008, 14:34:52

jarous

cau lidi,.na jednu stranu davam za pravdu ze ignorace je ten nejlepsi lek,ignoroval jsem tyto stavy asi 5 let,a musim rict ze ve vetsine pripadu kdyz jsem zacal pocitovat prve priznaky jem to dokazal silou vule zahnat.v mym pripade me se ataky dostavovali v zdy po delsi parbe.jenomze asi pred mesicem mi dosla asi vule protoze aniz by jsem se asi mesic napil alkoholu prisli tak brutalni ataky ze jsem 2krat slozil v praci.to by jeste slo ale kdyz me to nahle chytlo v 90 kilometrove rychlosti a ja jsem se malem vyboural tak to uz je prilis a tak chce nechce po vsech tech vysetrenich jsem i ja musel navstivit ordinaci dusevniho zdravi.diagnoza-vsichni vite.Neurol,Sperlift uvidime.

Reagovatpoděkovatnahlásit

12. prosince 2008, 18:53:48

adula

ahojte, ked sa clovek s tym stavom stretne prvy krat je v soku ... ale s pribudajucimi epizodami si na to trosku zvyknete a nie je to tak hrozostrasne ako prvy krat ... osvedcilo sa mi ignorovanie ... ale v kazdom pripade sa nam vycerpal serotonin a treba ho nejakym stylom doplnit ... bud nejakym tym liekom ... ale tiez asi treba zapojit do toho aj rozne fyzicke cvicenia, ktore ho sami uvolnuju .. vyhladavat pozitivne situacie ... pozitivnych ludi ... mozno tym epizodkam dodat trosku humoru .. vymyslela som si draka ktoremu tu svoju epizodku vzdy odovzdam nech si ju berie ta tam :o)) ... samozrejme dobre su aj terapie ... skratka majme sa uz konecne radi a neublizujme si nenakladajme na seba viac nez dokazeme uniest, ci sa to tyka psychickeho zatazenia v praci, vo vztahu (akomkolvek) ... ti ostatni co ich nemaju to tak robia :o)) ... asi ked tie epizody idu jedna za druhou radsej ist na tie lieky ... drzim paste ...

Reagovatpoděkovatnahlásit

8. února 2009, 19:24:48

aja

jsem rada, ze jsem objevila tuto stranku. nevim uz jak dal, mam panicky strach z nemoci. Prosla jsem spoustu vysetreni a stale me pronasleduje to, ze nejsem zdrava a ze umru. Obcas to jde a pak dostanu nejaky impuls a zcnu se stasne bat, potit, soatne dychat a jsem nervozni. Musim to zaspat, ale mam male dite a to nejde. nevim co s tim a jak dal. Doktor me vzdy vita, a dobry den..copak mame dnes?

Reagovatpoděkovatnahlásit

6. března 2009, 13:24:33

Markéta1 poděkování

Ajo, zkus si najít psychoterapeuta. Chce to někoho, kdo má s léčením úzkostných stavů zkušenost. Jakmile pochopíš ten mechanismus, jakým sama sebe vytočíš do maximálních obrátek, naučíš se s tím i pracovat. Já to znám. Nikdy to nepřestane úplně, člověk by se měl smířit s tím, že se sklonem k úzkosti se už narodil a samozřejmě se i naučil trochu bát od mámy, úzkostné matky vychovávají úzkostné děti. Jde o to, aby život přestal být trápení a já vím, že to jde. Už jsem si myslela, že se mi radost do života nevrátí a teď se mám báječně. Až tím lidi štvu, když to říkám nahlas, ale když ono mi to nepřipadá samozřejmé. Kup si knihy o strachu a úzkosti, Praško jich napsal několik. I knihovny jsou jich plné. A hledej psychoterapeuta, který ví, o co jde. Psychiatři většinou nemají na pacienta čas, napíšou prášky - ať už sedativa, nebo v poslední době antidepresiva a jsou hotoví. Přitom tahle nemoc potřebuje hlavně pochopit. Tím, že člověk pochopí ten mechanismus, je z toho ze dvou třeti venku. Držím všem palce.

Reagovatpoděkovatnahlásit

21. března 2009, 09:15:50

Martin

Ahoj, takhle mě muj doktor vítá taky, je mi 22 let, mám úžasný rodiče, úžasnou přítelkyni, zatím se mi ve všem daří, obklopujou mě skvělí lidé, ale i tak si připadám jakobych měl každou chvíli umřít, jako bych měl všechny nemoci na světě, točila se mi hlava, těžce se mi dýchalo, vysoký tlak, necitlivé ruce a nohy ... solidní diagnosa, dokonce mě jednou odvezli do nemocnice, když sem šel spát a najednou to přišlo, hysterický strach, byl sem zralej na infarkt... před rokem mi zjistili hyperfunkci štítný žlázy, tak papám prášky a všichni říkají, že je to hlavní faktor panické úzkosti .. říkám si, nikdy nemuže bejt tak hrozně .. a v případě, že jsem zrovna "v pohodě" svět mi přijde tak strašně krásnej, žádná obava, žádnej problém, s přítelkyní zajdu na večeři, snažím se, aby to nebyl stereotyp, ale pak to přijde : zničehonic, strach ze smrti, žádná budoucnost, proč se snažit v tom co dělám, když stejně brzo umřu na nějakou nemoc, vždyt mám všechny příznaky .. lidi nejhorší bylo, když sem v tom byl sám, neveděl sem co to je, doktor??? pche, vždycky se mi vysměje, co si zase "vymyslím" a že je to semnou nadlouho ... až tady sem zjistil, že je spousta lidí, co má stejnej problém...sem strašně rád, že mám úžasnou přítelkyni, která mi nesmírně moc pomáhá ... ty stavy jsou hrozný, ale snažím se s tím bojovat a pomalu to ustupuje .. nejhorší jsou lidi, kteří to nechápou .. a upřímně, já bych to asi taky nepochopi,kdybych to nezažil ... sem rád, že konečně vím, co mi je a že je to v psychice

Reagovatpoděkovatnahlásit

10. listopadu 2011, 01:22:43

ALEX9 poděkování

zdravim, to co tady ctu, se vsím můzu souhlasit...je mi 19 let..mam pritelkyni a nedavno se mi narodil syn...ja vim je to moc brzo ale zacnu od zacatku....Vse bylo v poradku do te doby nez jsme s pritelkyni slavili u kamose jeho narozky...hodne jsme pili atd...druhej den bylo strasny vedro...byl sem dehydratovanej nic sem nepil a desne se potil...jeli jsme tehdy autobusem k rodicum...v prubehu cesty se mi zacala motat hlava a ja mel strasnou zizen..vystoupili jsme na cernaku a ja si koupil NESTEA VITAO ten cervenej hnus:D napil sem se moc zhurta a hlava se mi zacala tocit jeste vic...prijelo metro..nastoupil sem a rozhlidl se..koukal sem ze je tam moc lidi a rikal sem si v tu chvili "co kdyz se pozvracim sakra nebo zacnu panikarit to bude ostuda" no a taky ze se me chtelo ...na hloubetíně jsme museli vystoupit..pritelkyne se me ptala co mi ja ji rekl ze me neni moc dobre a ona rekla ze sem bilej jak stena....a tak sem rychle zabehl za roh v metru kde nikdo nebyl a hrozne sem zacal dejchat..jak o zavod..zacali se mi zavirat oci a chtit spat..brneli mi vsechny casti tela..svirali se mi zebra jako kdyby se zcvrkali a zamackovali me...no zni to hrozive ja vim kdyz si na to vzpomenu...no a tak pritelkyne zavolala zachranku..prijela z vysocansky za 5 minut ja mezitim sem na sebe vylil celej ten ledovej caj...rekli mi at si sednu a at prestanu dejchat ze sem prekyslicenej...ja tomu nemohl verit "sem si rikal "ses blazen ne? ja skoro nemuzu dejchat a on me rika ze nemam vubec:D" no tak sem to udelal a zacalo se mi vsechno odbrnovat a byt pri smyslech...dychani se taky zlepsilo takze sem si tohle vsechno jenom vsugeroval...dali mi na kapacku nejakej oblbovak a hned se mi chtelo litat:D...vsechno me bylo jedno...po ceste sem se jeste poblil...mi snad jeste rekli co sem mel k snidani....no nic...poradili mi taky ze kdyz bude neco podobnyho tak mam tolik nedejchat a to mi strasne pomohlo k tomu co vam ted reknu...Neberu zadny leky...nikdy sem nebyl u psychologa ale byl na testech krve protoze se mi pozdeji nehojily rany a ja myslel buh vi co to neni...nenasli nic prej sem zdravej jako ten kapr...jeste mi snad volali druhej den jestli nechci darovat krev:D....ale to je vedlejsi...srdce sem mel taky v poradku tak sem se uklidnil na chvili...pomysleny zpatky sem fakt myslel ze to se mnou slehne(strach z toho ze umru)...od ty doby se mi tohle stavalo (i nekdy stava ale malo) tak ob 14 dni...skoro vsichni mi rekni nic to neni ses zdravej dojdi si k psychyatrovi a ja ze ne ze se s tim vyrovnam.pripadal sem si fakt blbe...mam syna...chodim do skolya a prerusil sem hazenou..proste tohle cely byl stres a bylo toho na me moc najednou...telo se s tim nevyrovnalo a postupne to vztrebava..dnes je to uz lepsi jak sem rek a je to diky tomu ze tyhle priznaky se deji dost casto a nic to neni..vlastne vubec nic vsechno je to jen myslenka"verite necemu co vsechno by se vam mohlo stat, vam je dobre ale v podvedomi si to neuvedomuje" zkracene verite kravinam...sem normalni kluk kterej ma rodinu , kamose, nekdy se napije ale nekouri....kdykoliv se budete cejtit spatne ze vas nic nebavi nebo ze uz nema nic cenu a neceka vas zadna radost tak se vratte o tak cca 7 radku nahoru, ctete jeste jednou a znova se zamyslete!?!? jinak vam preju hodne lasky, uspechu do zivota a omlouvam se za ty nektery chyby ve slovech..(víte, točila se mi hlava u počítače a musel sem si zavolat zachranku :-D :-D ;-)

Reagovatpoděkovatnahlásit

3. dubna 2009, 16:28:33

Terka2 poděkování

ahojte.v poslední době mívám podobné stavy - pocit maximální úzkosti, bušení srdce, strach z odpadnutí, pocení a to všechno jen když jsem někde sama. Mám šílený strach a nevím z čeho to je. Snad z toho, že jsem letos v lednu potratila ?

Reagovatpoděkovatnahlásit

12. května 2009, 23:54:18

FILIP>Terka

ahoj...souhlasim s tebou...jsem si jist ze je to kvuli tomu...nic si z buseni srdce nedelej pokud nemas zadnou vadu nic se ti nestane...to je normalní...lidi co se maximalne zatezuji ve sportu jim taky busi a zase se to vsechno uklidní..jsi jen trochu rozrusená a nad vsim moc premýslis co kdyby jsem si toho maliho nechala vid?...uz se stalo pokud si to udelala tak na to zapomen..zivot jde dal...nejhorsi je ze kdyz se snazis myslet na neco jinyho o to vic myslis na tuhle vec...problem vyresi jedine psychiatr jako me...predepise ti antidepresiva a cc dva mesice a ses v pohode...pozor! HLAVNE SE NESNAZ TO SAMA PREKONAVAT...CIM DYL TO NECHAS BEJT A BUDES SE TRAPIT, BUDE TO HORSI...(nejvic pomaha o tom si povidat a posechnout si nekoho kdo tomu rozumi a rekne ti ze mas tzv. Panickou poruchu...je to jako bys mela angínu ..je to normalni..nebudu ti sm psat co vsechno delat abys na to zapomela protoze to stejne moc nepomaha...az se budes zase citit nejhur a bude ti zase busit srdce pocitis chlad vsude a budes se potit tak ti ted neco reknu a zamysli se...(NENÍ DIVNY ŽE UZ SE TI TEDA NECO "NESTALO" PO TU CELOU DOBU ..CELY DNY, KDYZ SES V TOM STRESU? :-)...kdyby ti fakt neco bylo a mela bys "odpadnout" tak mi ver ze by se to stalo ve uz vterine...hodne stesti

Reagovatpoděkovatnahlásit

14. května 2009, 19:27:34

HANKA1 poděkování

PŘEJI VŠEM KRÁSNÝ DEN, našla jsem tuto stránku a rozhodla se napsat sem taky pár svých osobních zkušeností . Nevím zda přímo s panickou poruchou , ale daleko k ní nebylo . Všechno začalo změnou zaměstnání a stresem , který začal asi dávno před tím. Vždycky jsem v sobě všechno dusila a pro všechny v okolí byla v pohodě , pro rodinu pro přátele nikdy jsem neměla pocit , že si musím na něco stěžovat a své pocity a problémy nechávala stranou jen sama v sobě . Prostě se to nějak nakupilo a začátek tohoto roku se stal mírně řečeno zdravotním peklem .Je to stejné jak to tady popisují všichni strach , pocení , pocit, že člověk nedodýchá do rána, brnění končetin a vůbec nevíte co bude za hodinu nebo minutu.Máte strach ,že se děje něco moc špatného a neustojíte to .Po různých vyšetřeních mi nakonec zjistili problémy s krční páteří a tetanii , o které jsem až do té doby nevěděla vůbec nic .Má také vliv na nervovou soustavu a dokud si to nesrovnáte sami v sobě je zle , taky jsem to nezvládla bez antidepresiv , ale velmi slabých a děkuji za včasnou pomoc svému lékaři , na kterého musíte mít štěstí aby poznal o co jde. To se u mne naštěstí stalo a řekla bych, že po půl roce dost nespavých nocí a zdravotních komplikací se už zase začíná trošičku roztahovat obloha a svítit sluníčko i pro mě a beru jen hořčík a vitamíny .Jen mě mrzí, že to vždy nechápou ti nejbližší vedle Vás a někdy je to polovina problémů se vším co Vás v životě potká . Proto si myslím, že tyhle diskuse jsou naprosto úžasné a mnohdy pomohou a pohladí na srdíčku aniž by člověk musel polykat prášky a cítit se zle.My slím, že všichni kdo tady píšou si prošli svým a kdo to nepoznal možná ani tyhle stavy nepochopí , ale stát se to může opravdu komukoliv a kdykoliv a Vás všechny kdo sem napíšete a rozdělíte se o kousek těch pocitů fakt obdivuju , když si to tožiž přečtete kousek po kousku , pocit od pocitu pochopíte , že na to nejste sami a nezbývá než souhlasit s větou , kterou tady napsalo už spoustu lidiček kašlete na to!! a bude líp , zkuste se věnovat víc životu než přemýšlet nad blbostma a stresovat se kvůli něčemu co Vám za to vůbec nestojí . Takže zdravím všechny a hodně štěstíčka

Reagovatpoděkovatnahlásit

2. června 2009, 12:02:22

Věra1 poděkování

Ahoj všichni, tak já jsem teprve na začátku tohodle všeho a mam pocit že se s tim nedá nic dělat. 8 jsem trpěla mentalní anorexii, pote mentalní bulimii. od te doby nesnasim zvraceni. Chodila jsem na psychiatrii, byla hospitalizovaná a byla tak stastna ze tohle silene obdobi pominulo. Driv se mi to ani tak casto nestavalo, jen kdyz jsem byla nekde kde bylo moc lidi a nebyla moznost uteku, tak takove divne pocity, navaly horkosti, tras, plac a prosby at uz jsem pryc, pohled na lidem kterym je zle mi navozoval tyhle stavy. Ted se to zaclo dost zhorsovat, nova stresova prace ktera me i pres ten stres moc bavi a nerada bych ji menila, ale zniceho nic nemuzu pomalu vyjit ani mezi lidi, bojit se jit i do kramu nakoupit, mam strach se najist aby mi nebylo zle,Byla jsem opet na psychiatrii dostala prasky,ale po nich prisel takovy zachvat ze jsem skoncila v sanitce a musela dostat injekci na sklidneni. uz nevim jak dal prijde mi ze nic nepomaha, kazdy den se budim s pocitem strachu, nejsem schopna vubec fungovat. Je mi 22 a misto toho abych zila normalne tak se kazdy den klepu kdy a kde me to prepadne:( co s tim...muzete mi prosim nekdo poradit?

Reagovatpoděkovatnahlásit

13. července 2009, 22:35:47

petr

Ahoj, můžete mi prosím poradit, nevým jakou nemocí trpím.Vždy když jdu do uzavřené místnosti, kde jsou lidi např na schůzi, školení, pohovor, do fabriky, do krámu, k holiči, tak dostanu strach, že se mi něco stane, jsem tak napjatý že si myslím, že každou chvýli omdlím a nejraději bych utekl, ale vým že nemůžu a to mi nahání jěště větší strach. Cítím se opravdu hrozně, cítím jak se vnitřně chvěju, nedokážu v tu chvýli ani minutu v klidu sedět.Když pracuju venku, nebo doma, jsem štastný, klidný a uplně normální.Beru 14 dní čtvrtku cipralexu ale příjde mi, že mi to moc nepomáhá. Spíš se po něm jěště víc klepu a jsem otupělej a ospalej.Poradíte mi jestli ho mám brát dál, nebo mám zvýšit dávku.Nechci už se takto cítit, brání mi to v práci.Dlouho nikde nevidržím, protože mám prostě strach z uzavřených místností kde jsou lidi.Děkuji všem za radu.

Reagovatpoděkovatnahlásit

6. srpna 2009, 15:16:51

Lenka

ahoj jsem Lenka a mam pritele krery ma schizofrenii a potrebovala bych poradit, prestal brat prasky a dostal se do stavu uskosti a strachu o sebe a o lidi kolem sebe, ze jim nekdo neco udela skoncil v lecebne a byl tam mesic po mesici se vratil domu a ze to bude dobre a bohuzel ne prestal brat prasky a zacal si myslet ze sem ho podvadela, kdyz byl v nemocni i kdyz uz byl doma neni to tak a nenechal si to vysvetlit neveril a pak se pokusil o sebevrazdu a sel po mesici doma opet do lecebny na mesic, ted je doma a lide kteryho maji radi mu chteji pomoc ale on to tak nevnima je myslenkama jinde a nema chud do zivota mam strach ze si neco udela musim chodit do prace a nemuzu snim byt 24hodin denne a uz nevim co mam delat sem zoufala pa

Reagovatpoděkovatnahlásit

10. srpna 2009, 22:25:43

12
Přidat nový komentář

 Neradi počítáte? Přihlášení uživatelé nemusí.

 [ pravidla diskuse ]
Inzerce
loading...
Nové články emailem
Inzerce http://www.doktorvkapse.cz/astmainfo/
Anketa
Jak řešíte u svých dětí popraskané a bolavé koutky úst?
Zatím hlasovalo 78 lidí.
Inzerce http://www.mamlupenku.cz
Inzerce
Inzerce
Aktuální diskuse
  • Jana Dvořáková (Aurorix Roche 300mg (antidepesivum)) 6. prosince 2016, 09:33:24

    A jak se jich člověk může zbavit? Diskutovat

  • Nika (ukončení léčby antidepresivy) 6. prosince 2016, 22:20:41

    Skús na: pomazanka31@gmail.com  Diskutovat

  • Jamie (Operace hemoroidů) 5. prosince 2016, 00:03:23

    30.11. Jsem byl na kontrole - zatim jen zvenku, dovnitř se ještě nedalo koukat. Vse se prý hoji… Diskutovat

Inzerce
Tato stránka využívá cookies pro vaše lepší procházení webové stránky. Tím, že na stránkách setrváte, souhlasíte s jejich používáním. Více zjistíte zde.