deprese, uzkost

Ahoj, jsem sice trochu starší nežty, ale minulý rok jsem zažila to samé, co ty. Snědla jsem koláček z marihuany a za několik týdnů se mi z toho rozjela panická porucha. Zkus se poradit s psychiatrem nebo s někým z organizace Diabasis. www.diabas is.cz Nepodceňuj to! Hodně štěstí!

Ahoj, ráda bych se připojila k této diskusi a budu moc ráda, když mi někdo poradí, co mám dělat. Trpím depresemi už od dětství a teď je mi 22 let, avšak ve svém věku si svůj život vůbec neužívám. Ba naopak. Mé deprese začínali pouze obvyklými stavy úzkosti jako je střídání euforie s apatií, avšak v poslední době se mé stavy čím dál zhoršují. Vždycky jsem měla spoustu lidí kolem sebe, pak jsem si našla přítele s komplikovaným životem, snad proto, že mi porozumí, protože většina lidí mě bere jako věčně pesimistickou osobu a radši se ode mě drží dál(tady jsem taky poznala, jací umí být rádoby přátelé).Začala jsem kouřit marihuanu s tím, že mi to pomůže, pravda je, že s tím zatím bojuju statečně , ale začala jsem být natom závislá, hlavně psychicky. Vím, že je to o psychice a nerada bych, aby tento můj problém někdo bral jako problém s drogama. Drogou se jako většina lidí snažím nemyslet neustále jen na to špatné, co mě sužuje celý život.A moc dobře vím, že to není řešení, ale aspoň jsem pak víc v klidu. Neměla jsem tátu a s mámou dvakrát nevycházím, takže jsem v 18 vypadla z domu a našla si již zmíněného přítele v očekávání, že se vedle sebevědomého člověka změním a začnu žít. Do té doby jsem si sice život jakž takž užívala, ale potřebovala jsem někoho, kdo si zažil své a pochopí mojí neustále nevyrovnanou náladu. Můj přítel se ale ukázal jako také velice nevyrovnaná osoba a teď je to tak, že si navzájem hrozně ubližujeme. Možná to zní tak, že on mě stáhl na větší dno díky drogám a že jsem se na něho upnula a tím pádem jsem v pasti a nežiju svůj život, ale pravdou je, že i bez něj jsem troska, co je neustále nespokojená, neurotická a už ani nevím, co je realita.Hlavně ho nechci opustit, hodně se mnou vydržel a nechápu, že se mnou ještě je, s takovým bláznem, co ho neustále z něčeho obviňuje, čímž dává najevo vlastní nejistotu. Tak to jsem já. Můj psychický stav je na tom tak špatně, že jsem mu začala nevěřit, jak neustále pochybuji o sobě a o všem co se mě týká.Na to se nabalujou další a další sr.č.y..Žárlím jako blázen až jsem se z toho dočista pomátla, tak moc, že jakmile vidím nějakou pěknou buchtu, znejistím a když jsem s přítelem, nemusí se na něj ona ani usmát a stejně udělám žárlivou scénu. Nechodím nikam ven, nemám potřebu vídat lidi, mám z nich strach a nevěřím nikomu, ztratila jsem chut na sex a celkově nemám chut nic dělat. Asi mi budete radit, at se rozejdu s přítelem a přestanu hulit, ale nechci ani jedno z toho, protože vím, že moje deprese jsou zakořeněné hluboko z dětství, takže je to asi psychická porucha, chronický strach a stres, sama tomu nerozumím, protože jsem k doktorovi nikdy nešla, po pravdě ani nevím, co bych mu tam řekla, nevím, od čeho bych začala, asi by mě vůbec nepobral a nacpal mi nějaký oblbováky nebo mě rovnou šoupnul do blázince, ale to fakt nechci i když někdy nad tím sama přemýšlím. Chci se jen začít mít ráda, mít sebevědomí a užívat si život.Co je na tom tak těžkého.Jsem myslím moc hezká i když se nenávidím a mám skvělou práci, která mě drží nad vodou, jinak jsem úplná troska a hysterka.Pořád mě polévá studený pot, mám zimnice, v noci se budím a po ránu jsem doslova na ránu...Když si nedám špeka hned ráno, tak chytnu nerva a všechno mě štve, zase pochybuju a jdu ke dnu. Moje máma byla vždycky nervózní a nespokojená a možná ten stres mam po ní, ale nechci to na ní svalovat, i když pravda moje dětství byl jenom samý stres, tak na tom zřejmě něco bude...Budu moc ráda, když mi někdo s podobnou psychickou rozpoložeností poradí a pomůže mi najít smysl života, už dál nemůže a ve svých letech se cítim jako před důchodcí, kteří si myslí, že už o ně není zájem. Vytvořila jsem si email, na který když mi pošlete alespoň pár řádků, budu ráda. Název přesně popisuje mojí povahu....alittlepsycho@seznam .cz. Díky všem a doufám, že jsem vás moc nevystrašila těma pesimistickýma kecama. J.

urcite nejsi spatny clovek, ale ty tve priznaky - deprese stridajici euforie - mohou byt priznakem nejake psychicke poruchy, ke ktere muzes mit genetickou dispozici a kterou mohly spustit treba problemy v rodine v detstvi nebo i to koureni marihuany - zkus zajit k psychiatrovi, mohly by to byt treba bipolarni afektivni porucha - stridani euforii a depresi, nebo neco jineho. urcite se nech vysetrit a pak budes vedet vic. nejsi spatna, treba jsi jen nemocna - a da se to lecit.

Mě je taky 22let s tím,že mám 2letou dcerku,přítele 4roky a jsem na tom stejně. Cítím,že když je toho na mě moc,přenáším to ještě na dceru.S tím,že já teda nehulím od doby co jí mám,ale mám to už tak nějak od puberty.Muj největší problem je,že se neustále řešim!Nelíbim se sama sobě,myslim si o sobě to nejhnusnější a ostatní mě obdivujou a nic netuší,jak se často citítm.Obdivují mě jak skvělá jsem matka,jak jsem štíhlá a krásná-že bych mohla dělat modelku,ale já se bohužel cítím opačně!Jestli to nepřejde až půjdu do práce a nebudu jen doma a dělat furt to samé,nevím..

Devcata oboum doporucuji vyhledat psychologa ci psycholozku. Neni to snadne, sama to vim, ale verte ze to neuveritelne pomuze. (nejlepe nejakou pres pojistovnu, kdyz vam nebude vyhovovat, hledejte dal) Hrozne moc pomuze, kdys se muzete sverit nekomu, kdo vas chape a kdo vam dokaze pomoci. Ve vasem mozku pravdepodobne existuji vzorce ci prazazitky, ktere vyvolavaji vase potize. S psychologem je muzete objevit a pracovat na nich, mluvim z vlastni zkusenosti. Ja osobne si myslela, ze zadne takove nemam (idylicke detstvi a rodinu atd) ale i tak se naslo spousta veci, ktera definovala me chovani a podivne nalady a nizke sebevedomi a pochybovani o sobe. Ted uz vim, kde se berou a dokazu tomu vsemu celit. Zkuste Riaps, linku duvery, jakehokoliv odbornika, ktery vam muze pomoci. Drzim palce. Kac