Bipolární afektivní porucha - 2. část - léčba

Dobrý den, žiji s partnerem, jehož bývalá žena trpěla bipolární poruchou, podle lékařů lehkou formou. navzdory tomu řadu let odmítala pracovat, o děti se elementárně starala, ale zanedbávala domácnost, nevařila, mladší autistickou holčičku hledala opakovaně policie, když ji měla matka na starosti atd. Po rozchodu, kdy se její partner odstěhoval, ztratila zájem o obě své děti, soudně se jich dohodou na její návrh vzdala. Po rozchodu nastoupila do běžného zaměstnání - pracuje jako ambulantní zdravotní sestra, práci zvládá bez problémů. Děti si odmítá přebírat, přistupuje na to jen v případě, že jí poskytujeme finance a děti dopravíme až do bytu. To se podaří tak jednou za dva měsíce. Opakovaně jí nabízíme, že jí děti dáme na víkend atd. ale ona se vymlouvá, odmítá, požaduje peníze. Můžete mi prosím poradit, zda toto chování může být součástí diagnozy a jak postupovat, aby se stav kompenzoval? Měla několik psychiatrů a ti její stav hodnotí spíš jako lehký...U lékaře patrně uvádí, že si děti nepřebírá, protože nemá peníze na cestu. Obě děti milujeme a uvědomujeme si, že není vhodné poškodit nebo nechat zaniknout jejich kontakt s vlastní matkou. Je možné, že s bipolární poruchou se pojí ztráta rodičovského pudu? Mnohokrát děkuji.

18. března 2010 18:20:41

Dobrý den, zdravím všechny. Trpím bipolární poruchou jako zřejmě mnoho lidí v naší republice i na celém světě. Abych vám řekla pravdu, ani jsem nevěděla, že něčím takovým trpím. Začalo mi to ve 20 letech (dnes je mi 32) když jsem čekala svého prvního sana a zároveň jsem maturovala. Takže zřejmě toto dohromady bylo spouštěcím mechanismem. Potácím se životem celých 12 let, děti mám celkem 2 (dva syny) a jsem rozvedená. Když jsem čekala svého prvního syna objevily se první příznaky, děsivé sny, špatné myšlenky a nespavost samozřejmě. Porodila jsem a bohužel se nic nezlepšilo, ba naopak. Začaly těžké deprese, nezájem o dítě, agresivita. Nikomu jsem se nemohla s tímto svěřit, ale nakonec jsem našla po 3 letech cestu k psycholožce. Samozřejmě jsem dostala léky na deprese, na spaní atd. Ulevilo se mi, podařilo se mi zhubnout, bylo mi dobře. Potom mi moje praktická lékařka řekla, že tyto léky ale nemůžu brát celý život...a tady se stala ta nejzásadnější chyba. Dodnes mi ta lékařka tvrdí, že tohle nikdy nemohla říct, ale bohužel řekla. A já tedy v domění, že dělám něco špatně jsem léky přestala brát. A teprve teď se to rozjelo naplno. Stavy úzkostí, depresí, únava, nezájem, naprosté vyčerpání. Od té doby jsem ještě několikrát našla cestu k psychiatrům, ale jakoby se moje tělo zablokovalo a nechce nyní léky přijmout. Prý to může být taková reakce organismu, na to, že jsem kdysi léky měla a přestala jsem je užívat. Každý lék, který jsem dostávala, tak to bylo horší a horší. U všech jsem měla těžké negativní účinky a nemohla jsem je brát. Vše jsem musela přestat užívat, rok jsem neměla nic, protože jsem se děsila toho, jak mi bylo při léčbě. Samozřejmě, tím, že jsem nebrala žádné léky, tak mi bylo opět hůř a hůř. Nyní jsem na půlce lenuxinu, s tím že se uvidí co to se mnou udělá. A co vám všech chci říct, že psychiatrička ke které docházím má naobjednávané pacienty po čtvrt hodině a když se ten před vám víc zakecá, tak má na vás třeba 7 min. Nechce se se mnou pouštět do nějaké debaty, napíše léky a sbohem. Přitom sama je kolikrát nešťastná z toho, že mi nic nezabírá. Přitom bych si tolik chtěla s ní promluvit o té nemoci o tom co proživám. Ale...vzhledem k času to prostě není možné. Až paní, ke které chodím na masáže (ona je fyzioterapeut a pracovala taky na psychiatrických léčebnách) mi teprve objasnila co to je vůbec za nemoc, kterou trpím. Nazvala ji jako BIPOLÁRNÍ PORUCHA a já jsem za to moc ráda,protože jsem vlastně ani nevěděla co mi je. Díky internetu jsem samozřejmě zjistila, že je to skutečně vážná nemoc, která se vlastní vůlí nedá zvládnout ani překonat. Že bez léků není pomoci. Že nejsem slaboch, který nic nezvládne a nedokáže, ale ta nemoc mi tak ubližuje. Znemožňuje mi běžný denní život, od vstávání, nakupování, vaření, praní, žehlení a samozřejmě jsou to vztahy.V souvislosti s touto nemocí se u mne objevily ještě příznaky různých fóbií - z obrovský nákupních center kde nejsem schopná vejít do obchodu, ne tak si něco koupit, Spoustě běžných situací se musím vyhýbat. Nedokážu je zvládnout. Jenže komu to říct, kdo mi s tím pomůže??? Psychiatrička zjevně ne, klinická psycholožka, která je u nás ve městě, tam věčně není a kam dál??? Našla jsem si, že pro pacienty s bipolární poruchou je vhodná kognitivní behaviorální léčba - dnes sedím u počítače a hledám ve svém okolí psychiterapeuta, který se tím zabývá a stále mám smůlu. Ještě jsem nikoho nenašla. Připadá mi to jako neřešitelná situace. Jako začarovaný kruh. Jsem z této nemoci naprosto vyčerpaná a jsem ráda, že jsem to mohla alespoň někam napsat. Moc zdravím všechny, kteří mají tytéž problémy a snad nám někdo pomůže a budeme moci vést opět kvalitní a plnohodnotný život. Děkuji s pozdravem Vilík

7. února 2011 11:41:53

Dobrý den néní to omlova pro paní,že nechce děti,já mám taky bipolární poruchu a zažila jsem ten stav selhání,že člověk necítí lásku k dětem necítí nic.Ale pokud muže chodit do práce tak je na tom líp a měla by se snažit to napravit.Mám 2 děti a vždy když je líp tak jim to nahrazuji.Děkuji

9. ledna 2012 15:01:24