FEJETON - Jsou lékárníci nezbytní?

Jsou lékárníci nezbytní?

Philip J. Brown

Budeme-li zkoumat roli lékárníka při zajišťování léků, musíme odpovědět na dvě otázky - profesní a ekonomickou: potřebujeme při výdeji léčiv vysoce kvalifikované odborníky a kolik bychom měli za služby poskytované dnes lékárníky platit?

Dnešní lékárníci jsou bezpochyby velmi kvalifikovanými odborníky - absolventy univerzity s vědeckou přípravou. Přitom po absolutoriu dělají sotva více, než že vydávají originální balení léku, k němuž přidají instrukce o užívání opsané z receptu. Dokonce i umění číst lékařský rukopis mizí s tím, jak je víc a víc receptů psáno na počítači. Podobně se stala nadbytečnou potřeba poradit pacientovi, je-li v každém balení léku podrobná informace.

Čím tedy ospravedlnit existenci zvláštní lékárnické profese v měnícím se prostředí? Odpověď: se vzrůstajícími obtížemi. Lékárnické komory v různých zemích uvádějí tři hlavní důvody pro zachování lékárnického řemesla v dnešní podobě. První říká, že oddělením výdeje od předpisování léčiv se odstraňuje nebezpečí, že předpisující bude zainteresován více na obratu než na zdraví pacienta. V minulosti bylo pro tuto obavu jistě mnoho dobrých důvodů, ale dnes jsou ve většině zemí lékaři pod účinným tlakem, který je nutí předepisovat úsporně.

Jako druhý důvod se uvádí péče o bezpečnost pacienta. Tvrdí se, že lékárník ví o lécích více než lékař, a může proto zachytit zásadní chyby, jichž by se lékař při předepisování dopustil. S výjimkou hrubých chyb, jako je výrazné předávkování nebo vážná inkompatibilita, nemůže mít lékárník na předepisování léků vliv, protože nezná pacientovu diagnózu, ani nemá přístup k jeho dokumentaci. A bez toho nelze účinně zakročit. A navíc se domnívám, že stejně jako chybou při předepisování léčiva je pacient ohrožen chybou při jeho výdeji.

Hlavním cílem musí být zavedení takových postupů, které omezí chybné a neúčelné předepisování. V USA je poštovní doručování léků chronicky nemocným založeno na computerizované pacientově dokumentaci, což lékárníkovi umožňuje tohoto cíle dosáhnout. Nevím, proč by nemělo být možné využít podobné přístupy i při veškerém předepisování léků.

Třetí důvod spočívá v tom, že lékárník může pacientovi poskytnout informace o předepsaném léku nebo může sám doporučit volně prodejný lék a pacientovi ušetřit cestu k lékaři. Opět mám za to, že se zde vychází ze špatných předpokladů, neboť vzdělání lékárníkovi neumožňuje udělat spolehlivou diagnózu a stanovit léčbu.

A podívejme se na celou záležitost z jiné strany. Co je vlastně na lécích tak zvláštního, že by je měli vydávat jen absolventi vysokých škol? Je přeci řada velmi nebezpečných věcí, např. elektrická zařízení a mnohé stroje, jež neprodávají vysoce školení odborníci a u nichž se písemná informace o nebezpečích spojených s jejich provozem považuje za dostačující.

V této souvislosti se vynořuje další klíčová otázka- proč mají být volně prodejné léky dostupné pouze v lékárnách? U nich se přece předpokládá, že lékařského předpisu není třeba proto, že jsou dostatečně bezpečné. Pokud tomu tak je, jakou roli zde může hrát lékárník, obzvláště když v mnoha zemích jsou volně prodejné léky ve skutečnosti prodávány laborantkami se středoškolským vzděláním? A pokud by tak bezpečné nebyly, jak může lékárník účinněji než psaná instrukce uvnitř balení zabránit nevhodnému použití, když od nákupu často uběhl dlouhý čas a slovní informace se tak snadno zapomíná?

Vedle profesní je zde ještě otázka ekonomická. Distribuce léčiv prostřednictví lékáren tvoří někdy 30 - 40 % nákladů na léky. Měla by veřejnost platit tak vysoké náklady za službu, jež je stále méně profesně náročná? Rychle se rozvíjející poštovní doručování léků na písemnou objednávku v USA je ekonomicky efektivní a dokazuje, že alternativní metody vydávání léčiv chronicky nemocným jsou možné. Výdej léčiv přímo v ordinaci lékaře, praktikovaný ve venkovských oblastech aniž by docházelo ke střetu zájmu ekonomického s etickým, ukazuje, že je možné podobné postupy zavést i v jiných oblastech medicíny.

Rozbití lékárnického monopolu na výdej léčiv s sebou nenese žádná významná rizika a znamenalo by ekonomický přínos pro nemocné. Je dokonce možné položit si otázku, zda jsou dnes lékárníci vůbec potřební. Odpověď bude zřejmě záporná, ale určitou perspektivou pro lidi s farmaceutickým vzděláním může být týmová spolupráce s lékaři. Ti by stanovili diagnózu a lékárník by se podílel na stanovení optimálního léčebného postupu. Taková týmová spolupráce může být přínosem jak pro společnost, tak pro profesní úroveň lékárníků i lékařů.

Jan Žamboch