Kdo jsem a co je projekt „Aktivní maminka online“, čtete v prvním blogu.
Ilustrační foto: Michal ProtivanskýZa čtyři dny, co jsme se vrátili z hor, můj muž onemocněl. Ráda bych řekla, že pánskou smrtelnou chorobou na sedm – rýmičkou, ale fakt nevypadal dobře – vysoké horečky, rýma a kašel, za který by se nemusel stydět klient tuberkulózního sanatoria. Sice jsem se minulý týden snažila zaklepat na dřevo, jak báječně se máme, ale stejně mě „pan Osud“ slyšel. Dva dny na to se k tatínkovi připojila Ema. Ani já se od včera necítím dvakrát nejlíp – radši se neměřím, stejně když je mi nejhůř, tak mám tak 37,3, víc moje tělo neumí, takže bych vedle nich vypadala jak simulant a někdo za Vítkem, který se stále větším nadšením objevuje kouzlo chůze, tedy spíš úprku, běhat musí. Škrábe mě v krku, tak piju litry průduškového čaje a beztrestně se láduju medem.
Spoléhám taky na Femibion a jeho náklad bakterií, které jsou zásadní pro správné fungování imunity. Až teď vlastně zjišťuju, že ho beru už skoro měsíc. Ale teprve teď ho čeká zkouška ohněm. Doufám, že díky němu se mi infekce nepotáhne několik týdnů, jak to v posledních letech, zvlášť během těhotenství, u mě bývá. Většinou mi po dvou týdnech povolí nervy a dojdu si pro antibiotika. Fanděte mi, ať je to tentokrát jinak.
Jestli si vzpomínáte, tak zásadním impulsem, proč jsem se konečně rozhoupala začít se sebou něco dělat, bylo to, že partnerský, neřkuli milostný, život bylo to poslední, na co jsem v kolotoči děti, práce, domácnost pomyslela, natož abych se těšila. No, teď nám zase plány překazila nemoc. Aspoň o těšení teď nouze není.
Klára, Jihlava, 16. 5. 2011
