Lék na rakovinu? V tomto století to nebude, říká profesor Petruželka

Do první fronty pro žádanku, na konci druhé se fasují zkumavky a konečně ta třetí, nejdelší, vede k sestřičce s jehlou a škrtidlem. Ospalá a „nalačno“ do novin jen tupě zírám a vlastně poslouchám okolní konverzaci, i když se to nesluší. Dvě dámy, zjevně učitelky v důchodu, si notují, že je nesmysl honit lidi na odběry tak časně zrána, když je krev minimálně celé dopoledne stejná. Myslím, že se mýlí, určitě má tento léta zavedený provoz laboratoří nějaký smysl, jen netuším jaký. Zbystřila jsem, když partička puberťáků začala fantazírovat, proč to tak dlouho trvá. Shodli se, že místnost s plentou je základna upírů, a zatímco pacient mrská paží, aby mu naběhly žíly, už je dávno vycucnutý. Ta vize mě pobavila, ale když mi sestřička s přehledem nabodla žílu hned napoprvé, když se to obvykle daří až tak na pátý pokus, koukla jsem se jí na zuby. Horní špičáky se zdály o maličko delší… Na strašidla, natož upíry, nevěřím, ovšem promarnit tři hodiny čekáním na minutový „zákrok“ mi jako horor připadá. Jaké máte zkušenosti s odběry tělních tekutin Vy? Napište mi, prosím, na tento mail.

Marcela Jurčíková, redaktorka