Jak mi mé citlivé zuby přes citlivou situaci pomohly až k opravdovému citu.

Od doby, co si pamatuji, jsem trpěla zvýšenou citlivostí zubů, to znamená, že mé zuby trpěly, dopřála-li jsem si zmrzlinu po kávě či dobíhala v lednu tramvaj s úsměvem. Ale naučila jsem se s tím žít; vždycky jsem si říkala, že: „Někdo prostě má citlivé zuby“.

Měli jsme desetileté výročí založení pražské pobočky naší firmy. Na večírek se nešlo nedostavit, přijeli dokonce šéfíci z centrály, takže jsem si koupila nové šaty a vyrazila. Večírek se dařil, popíjeli jsme střídmě, ale pořád, dobrůtek bylo dostatek a já si dávala pozor na nápoje s ledem, abych se zase s vypoulenýma očima nemusela držet za pusu a čekat, až přejde ta známá ostrá řezavá bolest. Opravdu jsem se snažila být opatrná, ale když šéf našeho oddělení nakráčel s tácem, na kterém se skvěla sklenice s nápojem MBS (neboli Miluj bližniho svého: do půllitru deci vodky, jeden energy drink, led, hodně sodovky a tolik brček, kolik nás je v týmu), nemohla jsem odmítnout. MBS se samozřejmě pije „na ex“, takže jsme se shlukli všichni nejbližší kolegové a půllitr byl v mžiku prázdný. A to mé citlivé zuby nedaly. Ani největší vypoulení očí nepomohlo. Bolestí se mi stáhlo hrdlo, že polknout, bylo nemožné. Bylo jasné, že jestli se do sekundy nezbavím obsahu úst, zemřu. Vyprsknout to na sekčního šéfa, který stál přímo přede mnou, mi ovšem má zaměstnanecká čest nedovolila, takže jsem vodotrysk z pusy zamířila přímo za sebe, kde stál popelník. Stál, ale mezi ním a mnou ještě pak generální ředitel, jehož rozesmátou tvář jsem tam opravdu nečekala. Plivla jsem mu to přesně mezi druhý a třetí knoflíček na žluté košili. Takový trapas!