Jak se vyrovnat se zhoršením nebo ztrátou sluchu?

Podobně jako ztráta jiného důležitého smyslu - zraku -, představuje i ztráta sluchu především zásadní změnu až úplné přerušení kontaktu s okolním světem.

Ztráta zraku je nesporně velkou tragédií, nicméně i lidé úplně slepí mohou alespoň slyšet, co druzí povídají, reagovat na to a vyjadřovat i své myšlenky, názory a požadavky. Jestliže však člověk nijak nereaguje na to, o čem se hovoří, nebo reaguje způsobem, jenž se ostatním zdá nesmyslný, může si vysloužit podezření, že má postižen nejen sluch, ale i intelektové schopnosti. Na druhé straně se postupné zhoršování sluchu považuje za neodvratný průvodní jev stárnutí, a proto s ním dopředu jaksi počítáme a současně se ho obáváme. Starší lidé se mnohdy ani nepokoušejí se svým sluchem něco dělat a raději se stahují do ústraní.

Z racionálního hlediska jsou ovšem výše popsané obavy do značné míry zbytečné. Víme už, že poruchy sluchu si nevybírají - postihují děti i lidi ve vyšším věku, muže i ženy, bělochy i příslušníky ostatních ras. Existují lidé hluší od narození a existují osmdesátiletí se sluchem velmi dobrým. A pokud jde o souvislost mezi sluchem a intelektem, nic takového nikdo neprokázal. Představte si, že přijedete do země, jejíž obyvatelé mluví pouze jazykem vám zcela nesrozumitelným - změní se přitom váš IQ? Samozřejmě nikoli. A přece si budete připadat neuvěřitelně hloupě a frustrovaně, protože nejen nebudete ničemu rozumět, ale navíc nebudete schopni cokoli říci. Budete hluší i němí.

Totéž platí pro lidi s poruchou sluchu. Nemohou si být nikdy stoprocentně jisti, o čem si ostatní povídají, a pokoušejí-li se zapojit, stávají se někdy pro své partnery zdrojem netrpělivosti, rozladěnosti nebo nedorozumění. A tak i když jejich intelekt je touto poruchou zcela nedotčen, začínají se často vyhýbat přátelům a známým, kulturním a vzdělávacím akcím, a postupně tak ztrácejí nejen přehled, ale zejména sebevědomí a sebejistotu. Ztráta sluchu je nesporně zásadní změnou, zasahuje výrazně psychiku postiženého člověka a ovlivňuje kvalitu jeho života. To ovšem platí jen do té míry, do jaké to člověk sám připustí. A přitom lepším průvodcem než emoce jsou racionální úvahy.

Marné a bezvýchodné odmítání choroby
Vzhledem ke všemu dosud řečenému se asi sotvakdo z nás podiví, že první reakcí člověka postiženého sluchovou poruchou je odmítání takové možnosti. Místo hledání chyby ve vlastním sluchovém ústrojí a usilování o její nápravu či alespoň kompenzaci, nastává hledání viníka: to ti ostatní mluví potichu a nezřetelně, televize či rozhlas jsou puštěny příliš potichu, hluková kulisa na ulici či na večírku je příliš silná, abych mohl slyšet... Tyto pokusy jsou dobře pochopitelné, avšak bohužel marné - k jakémukoli smysluplnému cíli vést nemohou a postiženého jen dále odvádějí z reálného světa a od většinou dostupného řešení.

Navíc je třeba připomenout, že porucha sluchu se zdaleka netýká jen postiženého, ale všech, s nimiž přichází do styku: rodinných příslušníků, spolupracovníků, přátel a známých. Ignorováním toho, co každý pozoruje, je postižený staví do obtížné role - buď začnou hrát tuto hru spolu s ním, a tím mu de facto rovněž škodí, nebo se snaží přimět ho podívat se pravdě do očí, a tím škodí sami sobě - postižený se s nimi většinou přestane stýkat. Jedinou možností je tedy přiznat si pravdu a pokusit se o konkrétní akci směřující k nápravě či kompenzaci poruchy, anebo o potřebnou změnu chování, jež by umožnila s poruchou sluchu žít.

Od přijetí skutečnosti k praktickému řešení
O tom, co vše se dá s poruchami sluchu dělat a jaké možnosti nabízí moderní medicína a technika, se dočteme hned v příštím pokračování; na tomto místě proto jen krátce shrneme to, co může nedoslýchavému pomoci v každodenním praktickém životě.

Na začátku každé úvahy o tom, jak pomoci svému zhoršenému sluchu, musí být vždy respektování základní zákonitosti: kvalita slyšení závisí na tom, jak daleko jsme od zdroje zvuku, který nás zajímá, a jak daleko od rušivých vlivů, které se mohou s tímto zvukem prolínat. Podle tohoto principu je také třeba se snažit co nejlépe přizpůsobit prostředí. Doma je třeba k rozhovoru usednout tak, abych byl co nejblíže svému partnerovi a co nejdále od jakéhokoli rušivého hluku. Rovněž rádio či televizi je vhodné umístit tak, abych u nich mohl sedět co nejblíže, a současně aby do jejich blízkosti nepronikal hluk např. z kuchyně či koupelny - abych je tedy nemusel pouštět natolik hlasitě, že by to rušilo sousedy.

Umění naslouchat se z moderní společnosti do značné míry vytratilo a často až zhoršování sluchu přivede člověka opět k tomu, že začne užívat některých dobrých zvyků, jež mohou být současně návodem k překonání problémů:

• Sledujte svého partnera při rozhovoru - z pohybu jeho rtů, výrazu obličeje, z "řeči těla" i z ladění slovního projevu zjistíte mnohdy stejně, nebo dokonce více, než z obsahu toho, co říká.
• Pokud s někým mluvíte, snažte se o konverzaci v klidných místnostech (např. bez šumu tekoucí vody nebo hluku pronikajícího zvenčí). Znamená to důsledně vypínat rozhlas, televizi či ventilaci, eventuálně zavřít okno na rušnou ulici.
• Přiznejte předem své limity a požádejte partnera v rozhovoru, zda by mohl hovořit pomaleji a srozumitelněji. Je to daleko poctivější a příjemnější než pak bez jakéhokoli předchozího varování přerušovat rozhovor ustavičnými otázkami (Prosím? Cože? Jak jste to říkal? Mhm?). Dokonce i v obchodě je přece docela dobře možné na rovinu říci: "Promiňte, já hůř slyším, mohl byste mi to říct ještě jednou?"
• Ve společnosti se neostýchejte partnera v rozhovoru požádat, aby se spolu s vámi přesunul na klidnější místo s nižší hladinou rušivých zvuků, kde mu budete lépe rozumět - bude to příjemnější pro vás i pro něj.
• Snažte se být samostatní a nenechte za sebe hovořit třeba rodinné příslušníky nebo přátele; vašemu sebevědomí a sebejistotě prospěje daleko více, když svou vadu přiznáte a budete přesto komunikovat samostatně.
• Pokud vám dělá zvláštní potíže rozumět telefonickým rozhovorům, instalujte si přístroj tam, kde je minimum rušivých hluků, a přikládejte sluchátko zásadně vždy k tomu uchu, jímž slyšíte přece jen lépe.
• Užíváte-li sluchadel, správně o ně pečujte a užívejte je podle návodu.

A protože tyto články nejsou určeny pouze lidem s poruchami sluchu, nýbrž i těm, kdož spolu s nimi žijí či pracují, mají je rádi a chtějí jim jejich úděl usnadnit, uvedeme v dalších pokračováních ještě několik rad právě pro ně.

Miroslav Hroboň,Ivan Jedlička, Jaroslav Hořejší
převzato z knihy Trápí nás nedoslýchavost
vydané v nakladatelství Makropulos>