Inzerce https://www.lekarna.cz/pece-o-zuby/?utm_source=ordinace&utm_medium=leaderboard&utm_campaign=pece-o-zuby

Už se zas řežu, chci umřít!

( Renata Vyšínová | přečteno: 30058x )

Jste si jisti, že za zamčenými dveřmi ve vaší koupelně právě nekape na dlaždice krev z rány, kterou si dobrovolně udělalo vaše dítě? Přísně utajované sebepoškozování je, bohužel, častějším problémem mladých lidí, než bychom si mysleli. Jizvy na jejich těle jsou tichým voláním o pomoc, které by mělo být vyslyšeno. Sebepoškozování - to je další téma naší nové rubriky Tabu, které komentuje psycholog Mgr. Marian Bartoš.

shutterstock.com

Je těžké uvěřit, že by si někdo mohl způsobovat dobrovolně bolest, pořezat se tak, že teče krev a zůstávají hluboké jizvy. Jestliže ale nahlédnete pod pokličku tohoto Tabu, s hrůzou zjistíte, že v ordinacích psychologů a psychiatrů je to velmi častá věc, kterou řeší zvlášť s hodně mladými lidmi. A to mluvíme o těch, kteří si svůj problém přiznali a do ordinace našli cestu. Desítky ostatních zatím možná sedí právě teď na vaně, v ruce žiletku - krev z jejich čerstvé rány kape na zem.

Proboha, co je k sebepoškozování vede, napadne vás. Překvapilo by vás, jak "všedně" by mohly jejich důvody vypadat. Necítí dostatek lásky, jistoty, v hlavě se jim honí myšlenky na smrt. Ale nemluví o tom nahlas, nesvěří se - dokonce mohou vypadat jako velmi úspěšní, oblíbení a veselí. Ostatně přečtěte si příběh třiadvacetileté Veroniky, která našla odvahu se svěřit.

Krev a bolest mne uklidňuje, říká Veronika

Kdy jsem začala? Bylo mi tak patnáct, možná skoro šestnáct. Hodná holka, premiantka třídy, jedináček, co měl všechno. Najednou bylo doma nesnesitelně, naši se hádali. Křičela jsem na ně, ať toho nechají, ať se pořád neštěkají, ale táta mě poprvé v životě praštil. Zavřela jsem se do koupelny a tam mě to najednou napadlo. Uklidnilo mě to… Táta se mi omluvil, snažil se to napravit, usmířili jsme se.

Udělala jsem to několikrát, než si máma všimla. Začala do mě hučet, že to je špatné, že to nesmím, že bude líp. Tak jsem se začala pálit vařící sprchou tam, kde nemohla nic vidět. Byla to úleva, zase takový klid. Pak jsem si začala připadat jako zbabělec, tak jsem si dokazovala, že nemám strach – no, a zase vzala do ruky žiletku, nůž. Na to už nikdo nepřišel.

Naši se rozvedli, máma si našla novýho chlapa a byla těhotná. Mně bylo osmnáct a mohla bych být spokojená – nevlastní táta se ke mně choval dobře, měla jsem dva táty, který mi dávali, co jsem chtěla. Ale stejně jsem vždycky měla proč se zavřít v koupelně a udělat to…

Začala jsem chodit s klukem a nechtěla, aby to věděl, tak jsem přestala. Chodili jsme spolu asi půl roku a po celou dobu jsem se neřízla, jen párkrát spálila, ale stejně jsem mu to jednou řekla. Začal mě hlídat. Vydržela jsem dalších pár měsíců a pak po jedný hádce jsem se řízla. Věděla jsem, že to bude řešit, že se pohádáme, ale prostě jsem to potřebovala. Nakonec jsme se rozešli, řekl, že s bláznem nebude, že bych podřízla jednou i jeho… Prostě mě vůbec nepochopil. Dodnes se řežu, občas mám pocit, že s tím chci bojovat, jindy chci prostě jen umřít a je mi to jedno. Nechci ale skončit s antidepresivy nebo jinými léky. Přece na tom nejsem pořád tak špatně.

Řešení existuje, vzkazuje psycholog

Jak příběh Veroniky komentuje odborník?

Dobrý den Veroniko,

Váš příběh není ojedinělý. Ve své praxi psychologa a psychoterapeuta se setkávám s podobnými osudy poměrně často. Problém sebepoškozování se týká nejčastěji dospívajících a mladých dospělých lidí, kteří mají často společné střídající se prožitky vnitřního napětí, pocity beznaděje, prázdnoty, zoufalství či myšlenky na tomto světě vůbec nebýt. Sama popisujete, že Vám moment sebepoškození přináší úlevu a klid. Bohužel, problém se tím neřeší a úleva je pouze dočasná. Z dlouhodobého pohledu je to způsob, jak nahromaděné napětí a energii obracet proti sobě a tím si ubližovat.

Všechno má svůj důvod, stejně tak sebepoškozování nevzniká jen tak samo o sobě. Nejčastější příčinu nalézáme v konfliktních rodinných vztazích a výchově, kde dítě nedostává dostatek jistoty, podpory, pochopení, ale i pevných hranic.

Neznamená to však, Veroniko, že s Vaší životní situací nemůžete nic dělat. Najdete-li dostatek vlastní motivace a možná i odvahy svůj život měnit, můžete podstoupit psychoterapii. Je mnoho psychoterapeutických přístupů a každý terapeut má svůj osobitý styl. Společným rysem pro terapeutický vztah však bývá bezpečný prostor, ve kterém se postupně krok po kroku můžete učit co nejlépe porozumět sama sobě, hledat způsoby, jak své životní potřeby postupně naplňovat, najít smysl a jistotu ve svém životě a vztazích s ostatními, objevovat, co můžete ve svém životě měnit, abyste úlevy a klidu dosáhla jiným způsobem.

Přeji Vám, Veroniko, abyste se jen tak nevzdala a v případě vlastního rozhodnutí neváhala říci si o pomoc odborníkovi.

Mgr. Marian Bartoš, Psychoterapeutické centrum Řipská, www.terapie-psycholog.cz

Téma sebepoškozování se už objevilo i v v našich diskusích. Najdete tam zpovědi těch, kteří mají stejný problém i těch, kteří už se z toho dostali a chtějí pomoci. Prožili jste něco podobného a můžete ukázat cestu k uzdravení? Trpíte tímto problémem právě teď a hledáte radu? Zapojte se do diskuse. Můžete nám také napsat.

Léky a doplatky

Vyhledejte lék pomocí jeho celého názvu nebo jeho části. V databázi najdete kompletní příbalovou informaci daného léku a průměrný doplatek v lékárně.

Např.: wobenzym
Poraďte se s lékařem

Podívejte se na zveřejněné odpovědi o zdraví a nemocech. Všechny odpovědi

Diskuse k článku
tana
23x

Co proti tomu máte? Feťáci fetujou, alkoholici pijou a já si svoje věci řeším po svém, tak mě nechte na pokoji Nic nechápete tak do toho nemluvte

Radka
10x

Milá kamarádko, ráda bych Ti napsala , že rozumím tomu proč to děláš. Taky jsem to kdysi dělala. Dnes už je mi o 20 víc a ta úleva, že už to nedělám. Byla jsem strašně nešťastná a myslela jsem si , že si za to můžu sama, protože nejsem dost dobrá pro nikoho a ani sama pro sebe. Za co se trestáš Ty ? Já za to, že od nás táta odešel, za to , že mámě jsem dělala jen starosti, za to že nejsem dost veselá dost hezká , zajímavá. A jak říkáš , feťáci fetujou, ostatní se přežírají ...já dělala všechno, protože řezání mě už prostě nestačilo. Bolest byla čím dál větší a já už nemohla SAMA to dál zvládnout. Peklo jsem si užívala od dětství a v dospívání to trestání a drogy a pár pokusů o sebevraždu. Stejně jsem ale chtěla hrozně žít a tak jsem využila kontakt na pár lidí, kteří mě z těch VŠECH ZÁVISLOSTÍ .vymotaly. Byla to dřina , hlavně mojea roky , kdy jsem mohla být šťastná už mi nikdo nevrátí, ale alespoň vím co je opravdu důležité, vážím si každého dne , který mám, rodina je se mnou š´Tastná a já s nimi. Budu Ti držet palce a všem ostatním taky a nezapomeňte - nemusíte se dál trápi, stačí najít odbornou pomoc a odkrýt v sobě to co nás k tomu vede a uzdravit to. Jde to!!!! Nepromarni své dny a netrap se víc než musíš , přísahám, že úleva z endorfinů po říznutí není tak silná jako po uzdravení srdce odborníkem a láskou. A navíc to trvá jen chvilku a musíš to opakovat, na terapiích se sice nadřež, páčeš, prožiješ bolest, ale to už všechno přece znáš., tak proč se bát - horší než to bylo - to nebude. A pýcha nebo truc ,,Přece nejsem magor , není na místě" Magor nejsi, jen si nešťastná jako kdysi já.... Držím palce a napiš jak Ti to jde [email protected]

Daada
4x

//Nepromarni své dny a netrap se víc než musíš// - Hezky řečeno, ale co když vážně nechci marnit své dny, ale tím, že žiju? Myšlenky na sebevraždu mám denně, někdy jen jednou za den, jindy celý den. Svěřila jsem se dvakrát, ale dostalo se mi akorát tak milých úsměvů a slov, že ta depka za chvíli přejde. Když mi na to, že si ubližuju, jednou přišla máma, seřvala mně, a vyhrožovala, že mně odvede k psychiatrovi. Bylo mi třináct a já to tenkrát dělala víc tajně, ale nemusela jsem, máma to dál neřešila. Teď je mi dvacetdva, neubližuju si, ale myšlenka na to, že se zabiju, mi přijde stejně reálná, jako vstát a jít do práce. Nedělám to jen kvůli mámě, protože se bojim, co by pak dělala ona a ostatní sourozenci. Jednou mi řekla kamarádka, že když na to jenom myslim, tak to nikdy neudělám. Třeba má pravdu, ale vim svoje a to je, že prostě nechci žít. Cítím se tu omylem a zhluboka lituju, že jsem se musela narodit. Myslim, že bolest ostatních z tráty časem přebolí a mně už nebude bolet nic. Smrt je přece jen další cesta a umírání je přirozené. A vůbec nechápu, jak pomáhaj psychoterapie? Řeknou nám, že život je přece skvělej, o co všechno bychom přišly, kdybychom to vzdali? Mám problém, vím o tom, ale neni to problém jenom pro okolí, protože je těžké to přijmout?


Celkový počet příspěvků v diskusi: 49. Vstoupit do diskuse.

Přidat nový komentář

Inzerce https://www.ordinace.cz/clanek/odborne-poradny-na-ordinace-cz/

Chcete mít přehled
o novinkách na ordinaci.cz

Objednejte si zdarma náš pravidelný zpravodaj.

Inzerce https://www.lekarna.cz/vzdalena-odborna-pece/?utm_source=ordinace&utm_medium=square&utm_campaign=vzdalena-odborna-pece

Anketní otázka

Máte rádi zázvor?

67%
33%
Zatím hlasovalo 9 lidí

Nejčtenější články

Nejnovější témata

Nejnovější diskuze

19. června 2008, 10:54:48

Dobrý den .Ano opět bych přestával kouřit bez šidítek ,.Vážím si sám sebe a nebudu se…

28. června 2008, 09:42:17

Hele ty nulo ty ještě žiješ? Dofám ,že nekouříš.kam jedeš na dovolenou ? Nebolí tě oči…

28. června 2008, 09:57:08

Tak vážení poděkujte Karlovy slíbil jsem mu pro zdar Vašeho odvykání ale spíše pro něho…

Naši partneři

Inzerce