DEPRESE,ÚZKOST

Ahoj Terezo, Tvůj příspěvek mě zaujal a tak odepisuju.Trpím depresemi, úzkostmi a taky sociální fóbií skoro patnáct let ( je mi nyní 31), takže vím jaký je těžký život s těmito opravdu odpornými psychickými potížemi!Léčit jsem se začala až nyní v únoru, protože přišly tak silný panický záchvaty úzkosti, že už jsem nemohla jít ani nakoupit, takže jsem zašla za svou obvodní lékařkou a ta mě odeslala na vyšetření k psychologovi a poté ještě za psychiatrem, který mi předepsal léky-antidepresiva Sertralin Hexal a svýma řečma, že ze mě stějně nikdy nebude flegmatik a že dostat se z toho bude obtížné v tak pokročilém stádiu, mě uvrhl do takové deprese a beznaděje, že jsem měla chuť se vším skončit!!Ale pak jsem si řekla, že začnu bojovat, že musím, jinak nemůžu takhle žít..A povedlo se!!Šlo to sice pomalu, ale začala jsem opět chodit mezi lidi, telefonovat, můžu do kina, nakoupit..svět je teď nádhernej!!Hodně mi pomohly antidepresiva, začaly účinkovat asi po 3 nedělích, ale pak už to bylo jen lepší.Pomáhá taky o tom hodně mluvit, nestydět se, já měla ohromnej strach jak to přijme můj táta, a on se zachoval skvěle!Momentálně končim s psychoterapií, léky budu muset ještě chvíli brát, ale už nyní se chystám založit rodinu, už z toho nemám STRACH!!To je to slovo který nás ničí!!Moc držim palečky aby ses uzdravila a pokud se budeš chtít ozvat tak napiš na email [email protected]

Je mi 20 let a ataku jsem měl asi před 2 měsíci,seděl jsem prostě u počítače a najednou jak kdyby mě někdo chytl zezadu za hlavu,začal jsem se třást a začala se mi strašně motat hlava,prudce se mi zrychlil tep,měl jsem strach,že mám infarkt nebo co,tak jsem si zavolal sanitku,dojeli během 5 minut když jsem jim popsal co mi je,změřili mi tlak - měl jsem 170/120,proto mě odvezli na pohotovost,kde mi ovšem bylo dobře,prostě to doma přišlo z ničeho nic a jak to přišlo tak to i odešlo.Na pohotovosti mě udělali rozbory krve a řekli mě,že je vše v pořádku..říkal jsem si,bože snad nejsem blázen!!!Jen jsem ale dojel z pohotovosti domů,opět se to vrátilo a to v mnohem silnější formě,bylo mě hrozně na zvracení a hlava se mi motala,jakobych vypil 10 piv!!Rozhodl jsem se jit k doktorce,ta mě poslala na infekční a tam mi udělali rozbory na klíště a různy nemoci...vše v pořádku,udělali mě různý rentgeny a vše naprosto v pohodě...musím podotknout,že se mi ataka vrátili asi 5x a to vždy,když byli rodiče pryč a já byl doma sám..můj stav se zhoršil a začal jsem mít teploty - né vysoký,max. 37,5°C,proto mě hospitalizovali na infekčním,kde jsem ležel týden a přes různý neurologický vyšetření a CT mě nakonec poslali k psychologovi,kterej naznal že mám panickou ataku,a i ta může zvýšit teplotu,já si myslel,že teplota se psychikou zvýšit nedá a ono ejhle...už 2 týdny beru Remood,je to nový lék a je hodně šetrný,musí se ale brát min. půl roku a vyplavuje prý hormon štěstí,no a když ta ataka příjde tak mám Neurol,který mě zazdí tak,že jdu okamžitě spát...víte,neříkám že je deprese v pohodě,ale nejhorší u té ataky je to,že se vlastně bojíte ničeho,nebo spíš další tý ataky,snažím se na to nemyslet,chopdím s kámošema na pivo a na pařby a dá se říct,že už mě ataka nezastihla víc jak 3 týdny...je to hrozná věc,ale pokaždý když to přjde tak si vzpomněte na ty yšetření a že vám řekli,že je to všechno v pořádku a uleví se vám,já tvrdím to,že je lepší nasranost,než beznaděj,takže pokud to příjde,naštvěte se a jdete se třeba projet na kole...každopádně je fajn,pokud vám psychiatr napíše nějakej dlouhodobej lék,protože neurol a lexaurin je jen na to,když ta ataka příjde,nedá se to brát furt,je to droga!!

I já trpím depresemi asi 8 let.Nyní prožívám již 5ataku,trvá mi už 3 měsíce,ale pořád to není ono,ještě nejsem ve vlastní kuži.Trpím neustálími obavami o svuj zdravotní stav,sleduji se,nevím zda se příznaky těch nemocí dají vsugerovat.Za týden mám jet k moři a už ted mám strach zda se do tý doby něco nestane,zda odjedu.Umím totiž vymyslet uplně strašný katastrofální scenáře.Ahoj všichni

Ahoj prosím tě hlavně když vis ze to je psychické tak se snaží nikde nevyhledavat co by ti mohlo bejt ač nevědomky tomu pritizis vim ze to jen tak nejde tedy spis vůbec to ovlivnit a tak sem to oblbnul bud alkoholem nebo benzodiazepanaty ale neni to řešení jen te to vyhodí z toho hnusu

ahoj milí tome chtěla bich se zeptat coje to ataka ? dekuji ti

Ahojky, zdravím všechny, kdo mají zkušenosti s depresemi.Chci je povzbudit, u mě se objevily problémy před dvěma roky.Bylo mi špatně jako od žlučníku, ale ten už nemám, dlouhá léta jsem po operaci a tak jsem si vzala do hlavy, že mám určitě rakovinu, protože moje mamka na ni zemřela když jí bylo 50 a mě do toho moc nechybí. Jenže mi na interně udělali kompletní vyšetření, včetně rozboru krve, moče ap a nic. Jen mi zjistili vyšší krevní tlak a největší problém viděli v tom, že mi vůbec nefunguje štítná žláza. Takže jsem vyfasovala léky, jenže ten červíček v hlavě pořád hlodal a bylo mi na duši pořád hůř a hůř. Když to trvalo tři měsíce a já jsem přestávala zvládat domácnost, přestala jsem mít zájem o přátele, kterých máme spousty, nechtělo se mi nikam chodit, ačkoli jsme s manželem jezdili dost po návštěvách k známým a zašli jsme často i na pivko, nebo jen tak poklábosit ke kamarádům, občas se mi mihla v hlavě i myšlenka, že děti jsou už dospělé, zaopatřené, já jsem tady ten svůj úkol splnila a vlastně už mě tady nikdo nepotřebuje a můžu to tady zabalit, tak se do toho vložily porávě ty děti a manžel. Probrali jsme ty moje stavy, kdy když to přišlo, tak mě doslova bolela duše a dostali jsme se k tomu závěru, že zkrátka, když někoho bolí oko, tak jde na oční, když ho bolí zub, tak jde na zubní a když někoho bolí duše, tak musí k psychiatrovi. Měla jsem a mám štěstí na super doktorku. Léčím se už rok a půl, beru Zoloft, jednou denně ráno a jsem v pohodě. V červnu mi ho pani doktorka vysadila, jenže mi do toho bohužel zemřel blízký člověk a přišly zase ty úzkosti a strach, že jsem musela opět o Zoloft požádat. Beru ho třetí týden a po týdnu už jsem byla zase v pohodě. Neřešim to jak dlouho ho budu brát, hlavně že pomáhá. Proto radím všem, kteří se trápí, vykašlete se na to, co bude říkat okolí, že chodíte k psychiatrovi, ten kdo to nezažil, nerozumí tomu. Já jsem to kamarádům řekla, nechtělo se mi jim lhát, proč si s nimi nedám pivo a musím říct, že to vzali tak jak to je a taky to neřeší. Největší mojí oporou je mi už 25 let můj manžel, mám štěstí. Přeju Vám všem aby jste potkali taky takového člověka, který s vámi bude v tom dobrém i v tom zlém a držím vám všem palce ať si můžete ten krásný život užívat plnými doušky.

Už asi od 12-ti let jsem se začala řezat na rukou, protože matka mi způsobovala takovou psychyckou bolest, ponížení, neustálé nadávky jaký jsem stejný hajzl jako fotr a v té době se rozvedli. 12-ti letému dítěti vnutila myšlenku, že jsem tak problematická, že se rozvedli kvůli mě. 'Stála jsem u okna v 7. patře a chtěla skočit. Týrala mě pak ještě dál až do 22 let, kdy jsem se konečně mohla odstěhovat. a přitom jsem měla vždy ve škole vyznamenání, pracovala jsem každý víkend od 15_ti let, svátky, celé prázdniny - zaplatila si školu VOŠ, zvládla 2 roky galejí v Německu a udělala si státnice z němčiny. Je mi 36 let, mám skvělou práci, auto, přítele, ale nemám radost z ničeho, nenávidím se, uzavírám se doma, o víkendech utápím bolest v alkoholu a tisíckrát jsme uvažovala o sebevraždě. Stále se sebepoškozuji, trpím depresemi, ale bojuju všemi způsoby jak se dá-psychiatr, kyneziologie, maluji, píši poezii, pěstuju kytičky, ale pořád necítím štěstí a radost. Strašně bych si přála vyléčit deprese, nemuset brát léky a chtít ží a už nepociťovat ty strašné stavy úzkosti, které se stupňují. Nevím jak dál ....

Vím, že je to těžký, ale odpusť svojí matce. Vím, že je to těžký, ale přestaň si říkat, že jsi oběť. Neříkám ti, abys hledala záchranu v náboženství, to rozhodně ne, ale výrok: „Cti otce svého i matku svou, abys byl dlouho živ a dobře ti bylo na zemi,“ je absolutně pravdivý. Odpuštění opravdu hodně ulevuje, ale je to rozhodnutí, na kterém si člověk musí pevně stát a kolikrát k tomu potřebuje pomoc a podporu někoho blízkého. Držím palce, ať se ze všeho dostaneš.

Dobrý deň, som študentkou psychológie v Olomouci. Oslovujem vás prostredníctvom tohto príspevku z dôvodu, že *hľadám* ľudí - konverzačných partnerov pre svoju bakalársku prácu, ktorá je zameraná na zámerné sebapoškodzovanie. Výskum bude prebiehať formou rozhovorov. Všetko bude kompletne ANONYMNÉ. Hľadám ľudí vo veku od 18 rokov, ktorí sa v minulosti či naďalej v súčasnosti sebapoškodzujú. V prípade akýchkoľvek otázok ma prosím kontaktuje prostredníctvom mailu: [email protected]. Ďakujem vopred.

Tohle mi přesně delal otec když mi bylo stejně jako vám. Byl to domácí tyran. Matku to stálo život a ten můj teď stojí taky za starou bačkoru. Žiju ho jen proto že musím. Na sebevraždu nemyslím, ale svět je pro mne zlý místo. Nechápu, jak se nekdo takhle dokáže k lidem chovat a navíc ke svým bližním. Však mu to pán bůh jednou spočítá.

Hani napište radu děkuji [email protected]

Ahoj, cca rok jsem trpěla lehčí formou deprese, potom přišlo naráz pár životních ran a já sklouzla do těžké deprese. Jen ležela, neschopná pohybu, přestala jíst, pít, problém vstát a dojít na wc, problém s hygienou, bolest celého těla, zmítala jsem se v křečích neschopná souvislých myšlenek, vysílená z pláče a z probdělých nocí. Takhle to pokračovalo měsíc a půl, zhubla jsem 14 kg, bylo mi jedno, jak vypadám, nevycházela jsem z domu, nevstávala z postele. Potom hospitalizace v psychiatrické léčebně, která trvala 5 měsíců. Tam jsem se pomalu ale jistě dávala dohromady, po propuštění domů slabší pocity beznaděje, ale vcelku dobrá forma. Potom jsem se přinutila do větší aktivity, našla práci, změnila prostředí, prostě jsem se snažila vytížit co nejvíc to šlo. Teď, půl roku po propuštění z léčebny - naprosto v pořádku, léky jsem už vysadila, protože je nepotřebuju, jsem šťastná a a spokojená, užívám si každý den. Doufám, že to vydrží. Přeju všem hodně sil. Hlavně se nevzdávejte. Vyléčení je možné. Doufejme, že trvalé.

Mâm deprese z toho že nemůžu otěhotnět. Mam zasebou 2 neuspesne umele oplodneni a nevim co dal. Kamaradky uz davno jezdi s kocarkem a u nas porad nic. Pritel to jeste zhorsuje svym neustalym nastvanym chovanim. Pokazde co prijde z prace krici ze doma neni nic udelane a ze je vsude binec, pritom ma kazdy den uvareny obed a nadobi umyte...ja uz fakt nevim co dal. Mimco se nedari a stravit svuj volny cas neustaly uklizenim me uz utapi :-(, obcas mi i sproste nadava a vycita mi ze jsem vadna ze nemuzu otehotnet a ze nejsem normalni. Casto myslim i na sebevrazdu ale nemam dost odvahy ... Uz nemuzu .. Pomoc..

Hmmm kdo nezažil,nepochopí,prožívám to nyní

Už asi od 12-ti let jsem se začala řezat na rukou, protože matka mi způsobovala takovou psychyckou bolest, ponížení, neustálé nadávky jaký jsem stejný hajzl jako fotr a v té době se rozvedli. 12-ti letému dítěti vnutila myšlenku, že jsem tak problematická, že se rozvedli kvůli mě. 'Stála jsem u okna v 7. patře a chtěla skočit. Týrala mě pak ještě dál až do 22 let, kdy jsem se konečně mohla odstěhovat. a přitom jsem měla ve škole vždy vyznamenání, pracovala jsem při šiole od 15-ti let každý víkend, svátky, celé prázdniny - zaplatila si školu VOŠ, zvládla 2 roky galejí v Německu a udělala si státnice z němčiny. Je mi 36 let, mám skvělou práci, auto, přítele, ale nemám radost z ničeho, nenávidím se, uzavírám se doma, o víkendech utápím bolest v alkoholu a tisíckrát jsme uvažovala o sebevraždě. Jednou se neúspěšně i pokusila. Stále se sebepoškozuji, trpím depresemi, ale bojuju všemi způsoby jak se dá-psychiatr, kyneziologie, maluji, píši poezii, pěstuju kytičky, ale pořád necítím štěstí a radost. Strašně bych si přála vyléčit deprese, nemuset brát léky a chtít ží a už nepociťovat ty strašné stavy úzkosti, které se stupňují. Nevím jak dál .... Kdyby sis chtěl psát moje adresa je :[email protected]

Telezko,jen mala odpoved,trpela jsem na to same,co vy,psycholozka-to bylo k nicemu,psychiatr mi pomohl,ale nez jsme prisli na to,ktere leky me pasuji a vyhovuji,jsem byla docela sparna,dnes je beru 16 let(bohuzel)je mi skvele,co bude za nejaky rok,nevim,ted ziju normalni zivot,ale pred tom to neslo,mela jsem myslenky ne sebevrazdu,az tak..pekny den J.

Dobrý den chtěla bych se vás na něco zeptat jestli je to možné ? Už měsíce trpím

Ahoj Terezko tak teď nevím jak se zachovat,je mi 27 let a mám skoro stejné problémy jako ty jenže se mi to objevilo rok po porodu a k tomu mám ještě roční holčičku nádhernou.Užívám Zoloft 3 týdny 50 mg a k tomu občas neurol,0,25 mg spíše po ránu tó jsem taková vypjatá a stažená vnitřně.Včera jsem byla u obvodního lékaře a řekl mi ať Zoloft zvýším na 100mg tak jsem si včera večer vzala poprvé 2 x 50 mg, usím říct ,že mi není ani dobře ani špatně ,ale řekla bych ,že je to hodně o té pssychice jak na to člověk myslí.Za 2 týdny jdu poprvé k psycholožce tak jsem na to zvědavá.Je mi z toho všeho taky hrozně úzko a k tomu mám tak nádhernou holčičku.

ahoj, zdravím všechny stejně nebo podobně "postižené"... je mi 25 let a vlastně už od dětství si uvědomuji své stavy, tehdy jsem je nazývala "pocity", dnes už vím, že jsou to minimálně úzkosti, ne-li přímo deprese... Stavy to jsou šílené, a to nemám fyzické projevy, jako panické ataky atd., jako vy, ale to co mám se už tak někdy nedá vydržet... takže si dokážu představit jak musí být vám... mám pech i na psychologa - když jsem se tam KONEČNĚ po x letech zvažování rozhodla jít, dr. má po mé první návštěvě nepřítomnost z důvodu dlouhodobé nemoci.. teď je to už 5 měsíců... moje stavy ještě zhoršuje moje nevyřešená sexuální orientace.. cítím, že jsem bisexuální.. pro spostu lidí však něco takového vůbec neexistuje.. našla jsem lásku svého života, ženu, která mi rozumí jako nikdo a je to můj nejbližší člověk. Ze známých jsme se staly kamarádky, pak přítelkyně, pak nejlepší přítelkyně a pak partnerky.. také se léčí z panické tetanie... a já ji svými stavy vracím zpět... a ničím ji. Nemohu to už snést, musím zachránit sebe i ji. Jediná možná cesta je ale proto s ní nebýt. Jsem v naprosté beznaději. Ani vlastně nevím proč tady svěřuji svůj příběh. Asi proto, abych veřejně rozšířila řady těch kde se může kdykoli ocitnout kdokoli...

Ahoj, jsem ráda, že nejsem v tom sama. Jediné co mě moc trápí je to, že chci být štastná, ale nezvládám ani jít třeba na nákup. Věřím tomu, že je to jen špatné období, které se mi od dětství opakuje a jednou to zmizí. A já dubu stejně štastná a budu si umět užívat život jako ostatní... Kéž by.. :( Všem držím palce, ať zvladnou těžké situace a hlavně ať zvládnou sami sebe.

Ahoj lidi, je mi 21 let, studuji VŠ. Potřebuju radu.....už delší dobu zažívám stavy, kdy se mi stáhne hrdlo a mám nesnesitelnou bolest hlavy a zátylku, trvá to už od léta, byla jsem na spoustě vyšetřeních, ale nic mi nenašli. Potom to na pár měsíců přestalo, ale teď během zkouškového období se to opět vrátilo a já se toho nemůžu nijak zbavit, nejhorší je, že nemůžu ani spát, jak je mi zle....Myslíte, že to může být psychické??

jj, je to psychické, dříve jsem měla stejný příznaky. chce to odbornou psychiatrickou pomoc. jinak to lepší nebude. užívám prášky a je mi ok. není to na furt, jen na určitou dobu, ikdyž to bude delší cesta.

Trpím depresí už delší dobu. Začalo to asi ke konci 9. třídy teď končím 2. střední školy. Ale v poslední době všechno nadralo rychlý spád. Nevím co mám dělat, věškerá radost, která mě naplňovala prostě úplně zmizela... Rodiče všechno jen zhoršujou, a sestra je v tomto případě pomalu jako rozhlas... Už nemám potřebu žít.... Není pro co není pro koho... Připadám si sama, uř jen zu důvodu, že jsem si prosšla šikanou a o té doby nikomu 100% nedůvěřuji... Veškerá radost jako by někde zůstala a nenacházela cestu ven... V podstatě jsem se stala závislá jen na 2 lidech, kteří pro mě znamenají víc, než cokoliv na světě... I strach z toho, že mě můžou kdykoliv opustit, mě dohání k šílenství....

Zdravím všechny, je mi 26 let a těmito hrůzami už trpím asi pět let. Vždycky jsem k tomu měla sklon, ale rozjelo se to až v dospělosti.Momentálně mám obavy z toho, že jsem něco o někomu mě blízkém řekla (špatného ) a někdo druhý si to třeba uložil na mobilu a použije to no a ten člověk mě opustí, zůstanu sama.......................... ..člověk ty myšlenky pořád tak nějak převrací v hlavě a stejně nic nevymyslí, nejraději spím, protože to nemusím přemýšlet.Nemůžu jíst a všechno vidím úplně zbytečné a bez šance, prostě černě.Antidepresiva jsem brala 4 roky a pak se vše zdálo dobré, tak jsem je vysadila a byla bez nich 3 měsíce.Pak přišlo tohle! Je-li mezi vámi někdo, kdo s tímhle má ať už jakkékoliv zkušenosti, ozvěte se [email protected]

ahoj, zdravím všechny kdo trpí tímhle prokletím je to opravdu hrozné, mě to začalo když mi zemřel táta a pak máme ale to jsem už byla vdaná a mělá první dítě asi po roce my začal zrozný strach stoho že stratim opět někoho blízkého koho mam ráda, ten strach a úzkost byl doslova neúnosný a tak jsem šla k doktorce a ta my dala antidepresíva cetalac ten jsem brala asi třičtvrtě roku s malýma přestávkama ale musím říct že to s těmy léky bylo lepší pak jsem na konci roku otěhotněla a léky vysadila. Celé těhotenství to bylo dobré a po porodu také. Asi zhruba po roce se mi deprese a uzkost vrátili a ted mám s tím problémy zas mam pořád strach stoho že jsem nemocná nebo moje děti a manžel že se jim něco stane a tak prostě strach že zase o někoho přijdu jsem totiž sama bez rodičů a sourozenců je fakt že mam jenom toho manžela a děti prosím pomocte my jestli víte na koho se obrátit nebo něco co pomáhá je fakt hrozně a mrzí mě to hlavně kvůli dětem a manželoví že se na mě musí dívat jak se trápim. [email protected]

Dobrý den, jsem na tom obdobně a stále se bojím, že se mi něco stane a že jsem nemocná a opustím dceru a přítele a maminku, která je čerstvou vdovou! Dostala jsem se do tohoto stavu právě po úmrtí mého otce. Snažím se s tím srovnat, ale mé podvědomí je "mrcha" a je asi hluboké a stále se mi honí v myšlenkách to samé. Už jsem sehnala kontakt a zajdu si k psychiatrovi! Vím, že mi asi nikdo jiný nepomůže. Tlumím tyto myšlenky Lexaurinem dle potřeby a nejde to tak dále vyčkávat,protože sem si sama prošla veškerými vyšetřeními a mám z toho vysoký tlak.

Zdravím všechny.Je mi 24 let a jsem už 11 měsíc doma na nemocenské.Jsem po ošklivé zlomenině kotníku a přibližně stejnou dobu začaly moje problémy.Stavy úzkosti a deprese jsem měla už dříve,měla jsem problémy v práci,nedokázala jsem se zařadit do kolektivu,měla jsem pocit,že mě každý sleduje,stále mě bolelo na hrudi a měla jsem nevysvětlitelný strach ze všeho,co jsem udělala,popřípadě neudělala.Nutno podotknout,že jsem zhruba od puberty měla velké změny nálad,stále jsem brečela i když nebyl důvod,trpěla jsem na migrény,které byli nesnesitelné.Ale nikdy jsem tomu nevěnovala pozornost.Vždy to přišlo a zase odešlo.Ale nyní,co jsem doma se můj stav zhoršil a já si s tím neumím poradit.Nemohu spát,protože v hlavě se mi točí obrovské množství myšlenek,že mám pocit,že už to nevydržím.Každou chvíli mam pocit,že se něco špatného stane,bojím se o rodinu,je mi pořád na zvracení a migrény,co se stále zhoršují mi ještě přidávají.Taky už nemohu vyjít mezi lidi jako dříve,nemůžu s nima komunikovat a jsem pořád v smutná,aniž bych ktomu měla sebemenší důvod.Navíc mi začaly padat vlasy a menstuace mi zmizela na tři měsíce.Cítím se ted dost bezradná a nevim co mam dělat.už si ani nepamatuju,kdy jsem naposledy se zasmála od srdce.Netuším,na koho se mám obrítit,jelikož u nás doma slovo psycholog neexistuje a dost pochybuji,že bych o tom s někým dokázala mluvit tvří v tvář.Neumím si představit,jak se vrátím do normálního života a někdy mám pocit,že už ani nechci ,protože mě už nic nebaví a stále se to zhoršuje a už v ničem nenacházím smysl.Pokud by mně někdo dokázal poradit,byla bych moc ráda,protože nemám s kým si o tom promluvit...

Ahoj,je mi 19 let.Studuji poslední rok na střední škole.Minulý týden jsem byla naposled ve škole.Musela jsem odejít,Najednou se mi udělalo špatně,začala mi bolet hlava a musela jit prostě pryč.Doma jsem si lehla a vzbudla jsem po hodině a třásla jsem se tak,že jsem se nemohla udržet ani na nohou,nevěděla jsem kde jse,kolik je hodin..Nevěděla jsem vůbec co mám dělat..Od té doby tento stav přetrvává..někdy je to lepší..nedokážu být ale sama....neustále musím vedle sebe někoho mít..Když už to nemůžu vydržet vezmu si prášek na uklidnění(Lexaurin).Ten mi alespoň pomůže.Mám takový stav,že mi nic nebaví.nic nehci dělat..jen bych si lehla do postele a brečela.Napadají mi i takové myšlenky proč tady vlastně jsem..Nemůžu do školy..když si na to vzpomenu,zase se mi udělá špatně.. a začnu se třást a brečet..co mám dělat?Nemůžu tolik zameškat..čeká mi maturita...Nevím,jak se s tím mám poprat....

Příspěvek byl odstraněn administrátorem diskuse z důvodu porušení Pravidel diskuse Ordinace.cz.

Ahoj Lukaši... mám něco podobného.. je mi 19 let.. před 3 roky jsem ukončila střední školu kdy ty problémy nebyly ještě tak vážné.. jen jsem to oddalovala protože mi ráno bylo vždycky špatně. po ukončení školy to šlo z kopce. Teď jsem 2 roky doma a nikam nechodím. Jen když musím třeba na pracák atd , ale to jsou vždycky nervy ale někdy zruším a nikam nejdu.. I když když jsem zpátky doma tak mi je zas dobře.když takhle někam musím tak potřebuju na záchod třeba 4x za sebou to asi ty nervy a tak nechodim přes den ven aby me to třeba někde nechytlo . dřív to bylo jen na velkou , ale teď chodím už furt i čůrat i když nepotřebuju, ale mám ten pocit.. někdy chodim jen pozdě večer když už je tma jen nachvilku (10 minut) se jen tak projít. už to takhle nemůžu vydržet roky letí a u mě se nic nemění :( Prosím o pomoc

Jaký lék jsi našel ?me nic nepomáhá a chci skočit pod vlak

Jednou to skončí a už mě nic trápit nebude, jen najít odvahu a udělat ten krok. Ale já se bojím i smrti.

Prosím, vyhledej pomoc...

Ahoj já mam attaky úzkosti a možná i deprese už deset let a smrt není. Řešení ale projev slabosti zkus se tomu postavičky nebo si pomoc praskama ale bacha na zavislost

Lidi, měli jste taky při depresi levou půlku hlavy neschopnou funkce? To znamená neschopnost soustředění, myšlení, rozhodování, vzpomínání - nemůžu číst, dívat se na televizi, poslouchat rádio či hudbu, hned jsem unavená a chce se mi pořád spát.

Jano ano, levá půlka hlavy je ochromena provozu, pořád a pořád dokola útočné myšlenky, úzkost, strach ze ztráty blízkých. Věř nebo ne, zažívala jsem to 27 let od náhlého odejítí tatínka na Štědrý den (a mě bylo 20 a byla jsem vdaná a těhotná). Před týdnem jsme ztratili milovaného člověka - bratra, a já pochopila, že celý můj život byl, je a bude o tom nepopsatelném strachu a úzkosti z každého rána, v očekávání, zda se něco zlého nestane. Udělala jsem hroznou věc - zakázala jsem si emoce, vztahy, sex, radost - jako prevence/obrana před krutou bolestí duše.

Mám ten samý problém, začalo to porouchaným sebevědomím ze základní školy, kde mě šikanovali, pak sem přešla na střední s předtuchou, že to bude lepší, ale ne, byli tam samý pipky, který mě sice nešikanovali, ale měli kecxy, blbý otázky, divně se koukali a všeobecně, ta škola na mě nepůsobila dobře. Začalo to tím, že sem začala zatahovat,m protože se mi tam nechtělo, veškeré přestávky sem tam proseděla a když sem přišla domu, často sem se rozbrečela. Máma na to pak přišla a zeptala se mě proč to dělám, vše sem jí pak řekla (to sem ještě neměla tak silné deprese) a jelikož mám moc hodnou mámu, která se mi dnaží pomoct a pochopit mě, našla odbornou pomoc psycholožky, moc hodné, která mi pomohla a necítila sem se tak na vše sama. Jenže psyhcoložka měla nějaké kurzy a tak asi dva měsíce neměla čas, v tu chvíly to začlo, vše vyvrcholilo ve chvíli, kdy sem byla na rodiné sešlosti (dodnes lituju, že sem tam jela), byla to akce, kterou pořádala teda, závod a jelikož tam bylo spoustu cizích lidí, necítila sem se tam dobře a jelikož moje blízká rodina soutěžila, neměla sem se tam ani s kým bavit, šla sem proto radši pryč se psem a celou dobu té procházky sem brečela, pak sem se vrátila s tím, že už to bude dobrý, ale přišla ségra, začala se se mnou bavit a já se zas sesypala, připadala sem si tak trapně, že brečim před ostatníma. No v tu chvíly to odstartovalo, závod byl v sobotu, tak sem se sesypala, že sem byla od soboty do neděle v posteli a furt sem brečela, neměla sem na nic chut, následující týden, kdy sem měla jít do školy sem nešla, protože mi bylo fakt mizerně, furt sem brečela a nebyla sem ani schopná běžné činnosti, yůstala sem teda doma a následně chodila za mámou do práce abych nebyla sama, máma pak našla psychyatra (ten může předepisovat prášky), no a sešla sem se stím a on mi ty antydepresiva předepsal. Brala sem je po zbytek školního roku, prvák sem tam sice s nechutí, ale dokončila. A prášky sem na konci roku, na začátek prázdnin vysadila, o prázdninách to.....bylo ok, ale začal školní rok, já přestoupila na jinou sice skvělou školu s mnohem lepším kolektivem, kde sem si i našla kámošky, ale deprese začali od znovu, tím, že sem zase začala brečet, furt několikrát deně bez důvodu, nebo i jenom když na mě někdo trochu zvýšil hlas, no a byla sem už obědnaná dřív na kontrolu k psychyatrovi a ten mi o5 předepsal prášky, ještě je neberu, nemám je zakoupené, byla sem tam teprve včera, ale cítím se dost mizerně, nedokážu jít ven, bojhím se jít ven, při představě že tam půjdu, klidně jen před barák je mi zle. Nedokážu ráno vstát, ndokážu běžnou přípravu, vstanu a zas swi du lehnout, furt koukám na televizi, nebo sem na počítači, sem holt ve virtuálním světě, docela mě to štve, pač o prázdninách to bylo ok a myslela sem že už to bude za mnou. Ale takhle? Vždyt si s tímhle ani nemůžu najít kluka. Tším se až zaberou ty prášky a vy co deprese nemáte, budte rádá, že ste rádi.

Ahoj všichni. Bude mi 23 let. Nedavno jsem navštívila psycholožku, protože se mi zdálo moje chování v některých situacích nezvladatelný a meze překračující. Po spoustě dotazů a testů mi pověděla, že mam silné sklony z úzkosti a depresi. Mě to tak ale úplně nepřipadá. Když se řekne, že má někdo depresi, představim si lidi, co nemůžou normálně fungovat, co jsou jenom nešťastní. Nadruhou stranu jsem si vědoma toho, že lidé tohle možná odmítají přijmout. Zase na druhou stranu vím, že nebudu úplně normální, ale nejsem nějak smířená s tím, že bych na to měla brát nějaké léky. Dá se to řešit i nějakou jinou formou? Zkoušel jste to někdo? Díky za odpověďi.

půvd potíží je úplně někde jinde, nejlepší by to bylo na email

Jsem úplně na dně, nevím co mám dělat, život pro mě ztratil úplně smysl, nežiju, jen existuju a nevím, jestli to zvládnu.

Ahoj, chtěla bych Vám napsat co prožívám já. Za 3 měsíce to bude rok co mám bolesti či tlak na hrudi (svírání hrudi) .. mám za sebou několik vyšetření, rentgen plic, holtra, vyšetření na štítnou žlázu, sono srdíčka atd.. nikde mi nic nenašli, prý je to ve mně, má duševní porucha. Mám z toho silné deprese a úzkostlivé stavy, omezuje to můj život, často brečím hodně také přemýšlím nad smrtí, kolikrát jsem si řekla že ukončím svůj život. Ale nejde to, v březnu mi bude 20 let, doma mám roční a půl dcerku a ta mě tady drží, díky ní tady ještě jsem. Špatně zvládám domácnost, je oro mně težký i třeba vytřít byt, jsem často nervozní všechno mi vadí.. je to nesnesitelný a nikdo mi nepomůže. A nejhorší je že mi je hůř a hůř. Pořád mám knedlík v krku, je to šílený.. a strašně dlouhý .. Hodně trpím i na záda tak si pan doktor myslel že mi pomůžou masáže tak jsem se objednala, zádům to pomohlo ale hrudi ani mě né,. Teď už asi týden mám problémy se žalůdkem, jsem nafouklá, bolí mě na dotek cítím jako by furt hlad, jako kdybych ho měla podrážděný.. udělali se mi i bouličky okolo pupíku pan doktor říkal že mám podkožní tuk, přemýšlím nad tím že mám třeba rakovinu žaludku atd a je mi jestě hůř. Teď 17.2. jsem objednaná na rentgen žaludku, tak jsem zvědavá. Jinak si všude připadám jak simulant. V lednu dva dny po silvestru jsem večer v klidu ležela, a najednou mi začala brnět levá půlka těla a slyšela jsem jak mi rychle začalo být srdíčko, rychle jsem utíkala vedle do místnosti za přítelem a bála se co mi je motala se mi hlava já myslela že mám infarkt.. přítel mi dal vlažný ručník za krk a bylo mi už lépe.. byl to hrozný stav.. tak takhle já žiju, přála bych si žít už bez bolestí nemám se z čeho radovat.. je fakt že kdybych neměla dcerku tak bych už ukončila svůj život.. Mějte se Míša

Míšo,podle toho co popisuješ tak ASI trpíš úzkostnou poruchou-nejsem lékařka,ale měla jsem ty samé problémy.Klid-dá se ti pomoci.Co nejdříve zajdi k psychiatrovi,ničeho se neboj a už vůbec se nestyď.Vše jim řekni,co prožíváš,jaké máš pocity,čeho se bojíš,co se ti přihodilo.I pro tebe možná nepodstatné věci mají VELKÝ VÝZNAM!!!!!!Lékař ti určit pomůže!!!!Napíše léky a postupněse ti začne ulevovat,půjde to pozvolna ale kočeno BUDE TI POSTUPNĚ LÍP A LÍP!!!!Dovoluji si ti takto radit,protože i já trpím úzkostí a tím vším jsem prošla.Věř mi,čím dříve půjdeš-tím dříve se ti uleví!!!!Ničeho se neboj-dá se ti pomoci.Mysly na dcerku-pro ni musíš být zdravá!!!!Dá se to zvládnout!!!!Pokud to budeš chtít probrat-ozvi se,vím jaké to je být vyděšená z nemoci a nemít to s kým probrat!Co budu vědět-ráda vysvětlím!!!!DRŽ SE-BUDE DOBŘE!!!!

Zdravím všechny, kteří tu trpíte těžkýmy uzkostnymy stavamy, potřebovala bych poradit prosím, jaké antidepresiva Vám zabrali, nebo ty uzkostne záchvaty jsou nesnesitelné, tlak na hrudi, bolest u srdce, slabost, pocit neskutečná, strach z vážně nemoci, že smrti, nejhorší je to dopoledne, mám pocit, že zemru, nemohu mezi lidi, bývá mne zle aj doma, přijde ten záchvat třeba pětkrát za den, navštěvují psychologa, psychiatra, nic nepomáhá, prosím o radu, jak z toho ven jsem z toho nešťastná, děkuji všem

Zdravím, jak tu tak čtu, tak si konečnĕ uvĕdomuji, že nejsem sama, kdo má takové problémy- psychické. Po dlouhé dobĕ jsem se konečnĕ i usmála. Od malička si procházím určitými fázemi( tak tomu říkám já, protože je to snadší než myslet na to, co bylo - násilí a zneužívání, sebepoškozování....), jsem často nemocná a můj obvodní lékař mĕ vydává za blázna od té doby, co jsem mu sdĕlila, že svůj život nehodlám strávit studiemi na gymplu a vysedáváním v kanceláři, vkládal do mého vyznamenání totiž velké nadĕje. Byla jsem i u psycholožky, ale ona sama má své trápení, protože jí umřel manžel, takže jsem byla o to víc popuzená "Jak mi má pomoct nĕkdo, kdo je sám rozrušený a poznamenaný nĕčím bolestným, natožpak rozhodovat jestli mám komplexy či ne. " Trpím úzkostnými stavy, ne-li depresemi, kdy nejsem schopna fungovat, jen se zamknu v pokoji a zírám na sebe do zrcadla, přídu si odstrčená od svých vrstevníků, protože holky v mém vĕku řeší spíš situace, co si vezmou na sebe, jak se namalují, co je na sociálních sítích nového a já ? Bojím se vylézt mezi lidi, mám z nich strach, moc mi k tomu nepomohl můj vzhled, díky kterému mám problémy, na základce posmĕšné poznámky kvůli pár kilům navíc a teď prozměnu sexuální narážky a obtĕžování... Tehdy jsem ze stresu zhubla 20kg.. teď mám problém přibrat, trvá mi to třeba i mĕsíc než přiberu aspoň kilo.. trápí mĕ mnoho vĕcí, a proto se ptám, není tu nĕkdo s podobnými problémy, nĕkdo kdo by mĕl pochopení a chtĕl by se vzájemnĕ podpořit a dostat se z toho?

mám 54 let a od 30 trpím na mírnější formy depresivních stavů.. chvíli jsem si myslela, že jsem divná, protože lékař, tehdy mi napsal, že jsem hysterická, ale pochopila jsem , že je to jen o tom, vydržet q říkat si, že bohužel to má více lidí a život se má žít a přežít, ale někdy to bylo moc těžké.Ted jsem byla 4 roky v klidu, ale i když beru prášky, včera jsem měla opět pocit, že je to špatné a vše je špatné. MUSÍME Vydržet

Ahoj už od 11 let se řežu na rukou a nouhou... Protože mi matka způsobuje takovou psychickou bolest... Ponížení, nadávky, vybíjí si na mě všechen vztek... Vnutila mi myšlenku " proč sem vůbec tady, když nikoho nemám? " Pořád sem přemýšlela nad sebevraždou ... Je mi teď 14 let a už sem se pokusila 4x o sebevraždu ale neúspěšně.. Chodila sem k psychologovi, když matka přišla na ty rány... Ale pak sem přestala abych tam nemusela chodit.. Nechtěla sem mluvit o svých problémech... Sebepoškozuji se pořád a pochybuji že bych s tím sama od sebe přestala.... A když u sebe nemám žiletku nebo nemám náladu si potom zalepovat rány tak piju alkohol...

Holka,vůbec se mi to nečte dobře.Jsem máma a neumím si představit,že bych nepomohla svému dítěti.Potrebuješ pomoc.Myslím,jsi udělala chybu,že jsi přestala chodit k psychologovi.Zkus to znovu a snaž se být otevřená,řekni mu co tě trápí,z čeho máš strach jaký máš problém s mamkou.Pokud nechceš psychologa zajdi k psychiatrovi-neboj se vyslechne tě a poradí jak dál.Alkohol je špatný rádce!!!!!Jsi na něho velice mladá,nic neřeší naopak tvůj stav zhorší.Svěř se někomu dospėlému komu důvěřuješ!!!!Držím ti pěsti.

majolenka, tiež som matka a to, čo píšeš naprosto sedí! Moja dcéra mala tiež zlé obdobie - depresie, sebapoškodzovanie, pitie... Akonáhle som na nej zbadala toto všetko, denne sme sa rozprávali a našla som jej aj dobrého psychiatra. Bola 3 mesiace (dobrovoľne) hospitalizovaná na psychiatrii. Nie, ani ja, ani ona sme sa za to nehanbili. Čo povedia na to ľudia... sme mali na saláme. Išlo predsa o zdravie. Dlho trvalo, kým sa z toho dostala, ale dodnes o všetkých problémoch spolu často a veľmi otvorene komunikujeme. Človek ktorý mlčí, nenájde cestu z pekla choroby a každý má na tomto svete aspoň jedinú osobu, ktorej dôveruje. Stačí prekonať ostych a otvoriť sa.

majolenka .... chci ti poděkovat za povzbuzení ... díky tobě jsem začala chodit k psychiatrovi a řekla sem mu všechno co mě trápí ... nasadil mi antidepresiva ... nějak mi to nevadí ... mám teď život šťastnější .. i když mi chybí ocenění rodičků nebo aby mě nějak povzbudili nebo milovali ... Někdy ale přeci jen mám pořád deprese, to jen brečím sedím v rohu a s nikým nechci mluvit ale za pár hodin to přejde ... A moje problémy s alkoholem ? Už nejsou ... Tak ti chci moc poděkovat ....

Lindo,to co jsi napsala mi udělalo nevýslovnou radost.Jsem strašně ráda,že je ti líp!!Moc ti přeju aby už vše bylo vpořádku a ty jsi si užívala života plnými doušky!!!!HODNĚ ŠTĚSTÍ!!!! Vlastně jsi právě pomohla ty mně,mám opět ûzkosti a po přečtení tvé zprávy je mi líp!!!!! Lindo-moc děkuji!!!!!