Už jsem si přečetla víc příběhů lidí s lupénkou a mají můj obdiv. Tahle nemoc musí být vážně hrozná - a nikdy by mě to nenapadlo. Vždycky jsem si myslela, že to je prostě jen pár fleků na kůži a dost. Už se na to budu dívat jinak a daleko s větším respektem. Jsem ráda, že mají nějakou šanci na léčbu. Jen škoda, že je naše zdravotnictví v takovém stavu, že většinou na tu nejlepší variantu nemáme dost peněz. Držím všem palce, aby mohli být také spokojeni jako tenhle pán. Iva Jemníková
Rudolfovi bylo třicet osm, když si po prodělané chřipce a velké psychické zátěži všiml asi deseti podivných fleků na kůži po těle i ve vlasech. I když byl právě na služební cestě, zašel k lékaři, který ale také neporadil. Až po návratu domů do Prahy se dostal ke specialistovi – kožnímu lékaři. Ten měl bohužel hned jasno a tak Rudolf skončil nečekaně v pražské Ústřední vojenské nemocnici s lupénkou. Od té chvíle s ní bojuje všemi prostředky, ke kterým v posledních měsících přibyla i biologická léčba. více ...





Přidat nový komentář