Jste si jisti, že za zamčenými dveřmi ve vaší koupelně právě nekape na dlaždice krev z rány, kterou si dobrovolně udělalo vaše dítě? Přísně utajované sebepoškozování je, bohužel, častějším problémem mladých lidí, než bychom si mysleli. Jizvy na jejich těle jsou tichým voláním o pomoc, které by mělo být vyslyšeno. Sebepoškozování - to je další téma naší nové rubriky Tabu, které komentuje psycholog Mgr. Marian Bartoš. více ...
Co proti tomu máte? Feťáci fetujou, alkoholici pijou a já si svoje věci řeším po svém, tak mě nechte na pokoji Nic nechápete tak do toho nemluvte
Milá kamarádko, ráda bych Ti napsala , že rozumím tomu proč to děláš. Taky jsem to kdysi dělala. Dnes už je mi o 20 víc a ta úleva, že už to nedělám. Byla jsem strašně nešťastná a myslela jsem si , že si za to můžu sama, protože nejsem dost dobrá pro nikoho a ani sama pro sebe. Za co se trestáš Ty ? Já za to, že od nás táta odešel, za to , že mámě jsem dělala jen starosti, za to že nejsem dost veselá dost hezká , zajímavá. A jak říkáš , feťáci fetujou, ostatní se přežírají ...já dělala všechno, protože řezání mě už prostě nestačilo. Bolest byla čím dál větší a já už nemohla SAMA to dál zvládnout. Peklo jsem si užívala od dětství a v dospívání to trestání a drogy a pár pokusů o sebevraždu. Stejně jsem ale chtěla hrozně žít a tak jsem využila kontakt na pár lidí, kteří mě z těch VŠECH ZÁVISLOSTÍ .vymotaly. Byla to dřina , hlavně mojea roky , kdy jsem mohla být šťastná už mi nikdo nevrátí, ale alespoň vím co je opravdu důležité, vážím si každého dne , který mám, rodina je se mnou š´Tastná a já s nimi. Budu Ti držet palce a všem ostatním taky a nezapomeňte - nemusíte se dál trápi, stačí najít odbornou pomoc a odkrýt v sobě to co nás k tomu vede a uzdravit to. Jde to!!!! Nepromarni své dny a netrap se víc než musíš , přísahám, že úleva z endorfinů po říznutí není tak silná jako po uzdravení srdce odborníkem a láskou. A navíc to trvá jen chvilku a musíš to opakovat, na terapiích se sice nadřež, páčeš, prožiješ bolest, ale to už všechno přece znáš., tak proč se bát - horší než to bylo - to nebude. A pýcha nebo truc ,,Přece nejsem magor , není na místě" Magor nejsi, jen si nešťastná jako kdysi já.... Držím palce a napiš jak Ti to jde [email protected]
//Nepromarni své dny a netrap se víc než musíš// - Hezky řečeno, ale co když vážně nechci marnit své dny, ale tím, že žiju? Myšlenky na sebevraždu mám denně, někdy jen jednou za den, jindy celý den. Svěřila jsem se dvakrát, ale dostalo se mi akorát tak milých úsměvů a slov, že ta depka za chvíli přejde. Když mi na to, že si ubližuju, jednou přišla máma, seřvala mně, a vyhrožovala, že mně odvede k psychiatrovi. Bylo mi třináct a já to tenkrát dělala víc tajně, ale nemusela jsem, máma to dál neřešila. Teď je mi dvacetdva, neubližuju si, ale myšlenka na to, že se zabiju, mi přijde stejně reálná, jako vstát a jít do práce. Nedělám to jen kvůli mámě, protože se bojim, co by pak dělala ona a ostatní sourozenci. Jednou mi řekla kamarádka, že když na to jenom myslim, tak to nikdy neudělám. Třeba má pravdu, ale vim svoje a to je, že prostě nechci žít. Cítím se tu omylem a zhluboka lituju, že jsem se musela narodit. Myslim, že bolest ostatních z tráty časem přebolí a mně už nebude bolet nic. Smrt je přece jen další cesta a umírání je přirozené. A vůbec nechápu, jak pomáhaj psychoterapie? Řeknou nám, že život je přece skvělej, o co všechno bychom přišly, kdybychom to vzdali? Mám problém, vím o tom, ale neni to problém jenom pro okolí, protože je těžké to přijmout?
Odborník ti nikdy neřekne takovou blbost, byla jsi někdy u psychiatra či psychologa? Je to běž na dlouhou trať a člověk se tam taky musí hodně snažit. Chce to odvahu tam jít. Ale snažší je se litovat a říkat hlouposti o něčem, o čem nic nevím, že?
Mohu se prosim zeptat? Je mi 13 skoro 14 a moji rodice me podcenuji a urazeji. A proste ja sama sebe nesnasim zamikam se v pokoji a premyslim ale oni to berou ze jsem krysa ale ja si potrebuju srovnat hlavu zacala jsem pit energitaky uz asi rok nikomu se nesveruju a zacinam uvazovat o sebe poskozovani protoze uz to nezvladam mohla by jste my neco doporucit prosiiim
Já se řezu, je mi 14 a když na to přišla Mamka tak mě seřvala a vyhrožuje mi psychologem. Vůbec jí nedochází že tím že je naštvaná mi ještě víc ubližuje a já se chci řezat znova.
Jo nechala bych toho, ale kdyby moje matka se mnou mluvila. Když si všimne jizev tak se jenom naštve a křičí na mě že jsem blbá a proč to dělám. Lidi si říkají: prostě to nedělej ne. Já nemůžu ani k psycholožce kurva, je mi 14 a těžko to můžu řešit sama.
Taky jsem chodil s holkou, která to dělala. Nevynechala každou záminku, aby mohla mít důvod se říznout. Úchylné bylo, že si sama pořád brousila nůž, aby to šlo co nejlíp. Scénka jak z hororu jí u toho vidět, když už víte, na co ten nůž má. Nejdřív jsem se taky snažil jí pomoct, ale nejde to. Pak už vlastně nemyslíte na nic jinýho, než proč to dělá a kdy zase bude. Nechodili jsme nikam - na koupák, na ples... co kdyby někdo viděl jizvy! Ale to, že by je nemusela mít nebo k nim aspoň nepřidávat další, to jí nedocházelo. K doktorům jít nechtěla, že jsou všichni stejně proti ní. Je to děs, ale na rovinu říkám - žít s takovým člověkem, už nikdy víc! Je to šílené! Můžu s takovou holkou přemýšlet o budoucnosti, o dětech? A důvody řezání? Podle mě samé blbiny, které jde vyřešit normálně a bez krve. Její rodina z toho byla zhroucená, nám to pokazilo život, ona je taky nešťastná. Říkám si kdy toskončí. Jednou řízne víc?
To jsi přesně napsal názor většiny chlapů. Ale žádnému z vás nedochází, že to holka dělá, když má sama se sebou velký problém a že je to KŘIČENÍ po pomoci. Taky jsem si tím prošla a přítel mi místo opory a snahy pomoct řekl, že jsem jen hysterka. Zkus se vžít do takové situace. Je ti psychicky hrozně zle, nemůžeš se ovládat a víš, že potřebuješ objetí a pochopení. Dokonce si o něj řekneš a dostaneš takovou odpověd. Jak se zachováš? V ten okamžik je to jen krůček k sebevraždě. Pokud to skončí jen pořezáním, tak je to velmi šťastný konec. Kdo to dělá, má důvod, který pokud se neřeší, tak je to hodně zlé.
Moje holka se taky řezala a já na ní byl naštvanej jenže když jsem začal taky tak jsem to pochopil proč ale už jsme oba přestaly. Bylo to hrozné a je i teď ty jizvy a je to jen ničení života potom se bojíte aby na to nepřišly a podobně jsem rád že sem přestal a doufám že do toho nesklouznu znova .
Jsem něco podobného jako tady Verča, premiantka, hodná holka, jedináček. Naši se poslední dobou hodně hádají a ke všemu tomu se přidal tátův infarkt a tátova rakovina. Někdy, když už i já dostanu vynadáno a někdy to už nezvládám,poškrábu si ruce. Nepoužívám žiletky, toho se docela bojím, spíš své nehty, kterými se někdy doškrábu i do krve..Je to úleva..Nevím co dělat, často se k mému škrábaní přidávají i jiné psychické problémy a uvažuji nad návštěvou psychologa.
Už vážně nemohu dál.Potřebuju pomoc!Začala jsem se řezat ve 14 a dneska je mi 16 ,ustálo to po rozhovoru s kámoškou,která mě jednou viděla s odkrytým rukávem nosím dlouhé oblečení,aby to nikdo neviděl stydím se za sebe.Moje matka ,sestra i přítel to ignorovali. připadám si strašná.Nesnáším svoje tělo ,mám pocit že si nezasloužím lásku ,chci být hezká ....navíc mám deprese a nehorázné problémy se školou když se má psát test vždycky mě děsně bolí břicho tak to všechno začalo...zase se vracím k řezání,ale nechci.Proč to dělám ,když to vlastně dělat nechci?
Jsem vdaná už několik let a poprvé jsem to udělal v 18 když se naši rozváděli a vyčítali mi že já jsem ta co může za to že se vzali a teď jsou nešťastní.Připadal jsem si jako omyl a chtěla jsem to napravit zmizet jim ze života.Pak jsem to začala ventilovat tím že jsem si začla ubližovat.Po čase jsem našla svého muže a všechno bylo jinak než začali další problémy .Manželsví je peklo snažila jsem se to vydržet a neubližovat si.Našla jsem si přítele myslela jsem si že mě podrží v těžké chvíli a zamilovala jsem se do něj.Dokonce jsem byla sními těhotná ale musela jse si to nechat vzít protože jsem nechtěla aby se mnou byl jen kvůli dítěti.A on mi po tom všem řekl že mu šlo jen o sex a já už to nezvládám.Teď jsem v takové situaci že jsem si začla ubližovat řezáním,přestala jsem jíst vážím 48 kilo a měřím tak 170.Chce se mi umřít nezvládám to rozvádím se,přišla jsem o přítele který mi dával sílu stím vším bojovat a nejhorší přišla jsem o dítě který jsem chtěla
Plně tě chápu...ty keci tom jak se všechno změní a bude to dobrý znám taky.Moje mamka je jak posedlá když náhodou uvidí mou ruku i přes všechno zahalování jen dělá že to nevidí a můj přítel mi řekl že jsem blbá a že mě nikdo nenutí to dělat.Taky si často připadnu jak blázen když myslím na to jaký by to bylo umřít,Nebo spíš jakýby bylo znovu zažít tu úlevu když se řežu.Vždycky je mi chvíli dobře 2-3 dny a pak mám třeba 14 dní deprese a myšlenky na sebevaždu.Co tě vlastně nutí tohle dělat?Myslet na sebevraždu?
Ahoj, taky mam takovy problem. V 16ti jsem si zacala holit nohy a chloupky zarustaly, pomahala jsem jim z kuze spendlikem. Doma to mezi nasima nikdy moc neklapalo, ale jit od sebe meli silu at v padesati, neustale jsem se citila bez pevne pudy pod nohama, kdyz jsem byla starsi, mama me zacala vydirat, rikala ze me vyhodi z bytu, jestli budu nosit jiny spodni pradlo nez bily a podobny blbosti. V 18ti clovek nema nic a tak se boji, citila jsem ze me nema nikdo rad. Delala jsem si jizvicky spendlikama na nohou a v trislech a kdyz je na me mama hnusna, delam to doted. Doufam, ze az se od ni jednou odstehuju, skoncim s tim. Nic jineho nez moje matka me takovou vnitrni bolest nepusobi. V osmi letech jsem si ze stejneho duvodu vytrhala vlasy, skoro vsechny. nikoho nenapadlo, proc to delam.
Prosimvas pomozte mi. Je mi 13 a mam rada bolest. Mam rada kdyz si vezmu ostrou vec a zacnu se rezat. Dela mi to... Dobre. Po nocich placu, ale nevim proc. Jsem zamyslena, ale nad nicim nepremyslim. Mam porad pocit, jako kdybych umirala. Jsem porad smutna. V 1.tride jsem brecela kvuli me prvni lasce. Ale pak vysel a sel na stredni a prestalo to. Ale ted se to zase vraci. Nemuzu spat. Z niceho nic zacnu jen tak brecet. A rada se rezu. Pomozte mi prosim. Co to se mnou je? Mela bych jit ke psychologovi? Mela bych to rict dospelemu? V pripade jak? Dekuju.
Je mi 18 a v těžké pubertě jsem si toto taky prožila. Vím jaké to je, mít ten pocit, že musíš. Ale po čase mi na to mamka přišla a já se řekla proč vlastně tohle dělám, jo přivádí mi to určité uspokojení a pocit, že jsem machr, že tohle dělám a že si tím něco dokážu. Ale i když si myslíš, že ti to přinese úlevu, jsi na omylu, po nějaké době jsi na tom ještě hůř a chceš znova a znova a znova. Už 2.5 roku jsem "čistá", ale když jsem sama, pořád mě napadají myšlenky a otázky ohledně smrti a té krásné bolesti. Jaké by to asi bylo umřít? Jaké by to bylo znovu ucítit to laskavé pohlazení mé žiletky? Když cítím vůni toho kovu, běhá mi slastný mráz po zádech. Nikdy se toho úplně nezbavíš, jizvy ti taky navždy zůstanou a vzpomínky nikdy nezmizí, Ale můžeš s tím bojovat, já to dokázala, je to o pevné vůli, o tvé vůli, kterou se dokážeš přimět, abys toho nechala, ale musíš chtít a říct si, že takhle to dál nejde. Nic tím nezískáš ani neztratíš, když toho necháš. Jen budeš chvilku mimo, ale po čase se to zlepší a vrátíš se do světa z kterého jsi odešla. Zkus to, za to nic nedáš. Vím, je to těžké, ale zkusit se má vše pro to aby jsi byla šťastná i bez řezání.
Ahoj,je mi 13 let, v srpnu 31.8 2010 jsem začala se sebepožkozováním , protože jsem se pohádala s mámou, tehdy , jsem seděla na lince a brečela, ani nevím jak mě to vůbec napadlo, aleprostě vzala do ruky nůž a řízla se. Dokonce víckrát najednou, ale ne do krve, jen jsem si hodně sedřela kůži a pálilo mě to. Za několik dní jsem si na tom vypěstovala závislost, potom jsem asi měsíc a půl toho zase na chvilku nechala kvůli rodičům, ale ne kvuli sobě. Ale po tom měsíci a půl jsem zase začala a dokonce se mi začalo hodně líbit emo, až jsem se nakonec stala emo. Začala jsem poslouchat punk rock, chtěla jsem nosit jenom černou, ale neměla jsem vlasy jako emo atak. Začala jsem tenkrát přemýšlet o sebevraždě, nakonec jsem se tadytěch myšlenek vzdala , a řekla jsem si , že se musím vzchopit, že je to jen pouhá sebelítost atd.... a teĎ jsem se ke všemu dozvěděla že můj dědeček má rakovinu, a že už nemá tolik naděje a došlo mi že jestli umře tak už žádného dědečka nemám , a k tomu mi ještě máma řekla , že se kvůli mně hroutí celá rodina, čímž mi naznačila její dlouholetou nenávist ke mně. To mi ovšem nahrálo k plánování sebevraždy, protože jsem si řekla že , když se kvůli mně hroutí celá moje rodina tak že tu jsem zbytečná. Dneska jsem se na těláku rozbrečela, protože už nemám šanci na to že všechno bude dobrý.! TeĎ se ke mně jako vždycky rozeběhla celá naše skupina na tělák, a uklidŇovali mě, že všechno bude zase dobrý, ale já vim že se už nic nespraví! Dneska přemýšlím teda o sebevraždě, no, ale potřebuju si stoprocentě zaručit že umřu! Já mam totiž pocit , že tu nic nezvládám, jsem zbytečná sobecká a sebelítostivá, a myslim že života už mám dost! Já vím že kolem mně je tolik lidí, kteří se mají hůř než já, a vím že potřebují narozdíl ode mě pomoc,ale já jim nejsem schopná pomoci a to zase vede k mojí absolutní zbytečnosti.
Chtěla jsem ještě taky říct , že sebepožkozování mi bere všechno ale zároveň mi dodává sílu. Je to prostě droga, je to náhražka , dává mi sílu, kterou nemám , ale bere mi všechno.
je mi teprve 10 a už sem se začala řezat jak to začalo no kuli brácho když se odztěhoval tak jsem se začla řezat ale jenom málo jenom na kuži a do krve aby to nebolelo ale pálilo a ted už musim přestat protože sem to řekla jedný holce a ta mě vidírá že to někomu řekne ale to já nechci ona moje duvody nechápe a nikdy nepochopí je to moc hnusný že mi to udělala fakt zrada a pak sem to řekla ještě mím dvoum nej kámoškám a ještě jedný kámošce a ta udělala největší blbost začla se řezat taky a kvuli blbosti tak to už sem musela prostě přestat nechci aby se kuli tomu že se řežu já řezal ještě někdo aler už nemam ani duvod proč bych to dělala je mi fajn život je pro mě kásnej ale pořád bojuju sama ze sebou když vidim nuž ale už se neříznu nikdy
"Líbí" se mi poslední Veroniky věta, že na tom není přeci tak špatně, aby brala antidepresiva, nebo jiné léky. Tomu jsem se musela trochu zasmát. Přijde mi totiž, že to, že se řeže je určitě horší, než to, že si slupne jednou denně nějakou pilulku a možná to nebude trvat ani dlouho, a nebude muset dělat ani jedno. Mrzí mě, že tolik lidí pořád bere psychologa, či psychiatra jen pro blázny a pak dělá kraviny, plácá se v životě, nebo to dopadne i hůř, hledá různé varianty co s tím, místo aby zašla k odborníkovi (do mluvím obecně). Prostě ať jde a uvidí, jak se jí po pár měsících uleví a bude ráda, že je vše lepší. Bláznem se totiž může stát časem, právě proto, že nešla k psychiatrovi, dokud je čas.
Je mi 16 a k psycholožce chodím už tři roky. Podobně dlouho se i řežu. Když mi na to máma přišla začala na mě řvát, později se mě ptala, proč to dělám a začala mi vyhrožovat, že mě dá na psychárnu, na psychárnu mě už jednou dala kvůli chození za školu a vůbec se mnou nemluvila - tam jsem si z trucu po jedné "tiché" návštěvě propíchla pupík a když sem to udělala, zjistila jsem, že mi to pomáhá, ta boles, soustředění se na něco jinýho než na problém. poté, co jsem opustila psychárnu jsem si řekla, že se budu tvářit dobře, aby mi rodiče a doktoři dali pokoj. A taky, že dali. Ikdyž o tom psycholožka i psychiatrička věděly a daly mi prášky + zahájily psychoterapii nepomohlo to a nechaly to plynout. Před rodiči držím pusu a oni jsou spokojený. řežu se dál a dělám vzornou holku. Nikdo to neví a nikdo mi nedévá přednášky tipu: bude to lepší. Asi je to lepší. Rodiče na mě řvou a vybíjej si svoje problémi na mě, dělám co mi řeknou a já můžu vklidu trpět dál.
Začala jsem se řezat teprve nedávno. Je to úleva, ale druhý den to přijde zase. Řekla jsem si, že jsem dost silná na to, abych přestala, to se taky stalo.(aspoň prozatím) Naposledy jsem se řezala před 4 dny rozebraným ořezávátkem, jenomže jsem úplně blbá a do rány se mi dostala infekce. (Rána není vůbec hluboká, jenom povrchová, jako škrábnutí od kočky...) Jenomže ta infekce nechce zmizet, je v tom trochu hnisu, je to vystouplé a na okrajích zarudlé. Nevíte někdo, co proti tomu dělat?
Sice se neřežu, ale mám jiné "úchylky", a už několik let jen přežívám, a to proto, že jsem se včas nespoznala a dopustila jsem, aby se mi narodily děti. Nadevše je miluju a nemůžu odejít a nechat je tu. Tak se den po dni trápím a kvůli nim předstírám, že jsem v pohodě. Terapie mi nepomohla. Denně si představuju,že se jim něco stane, umřou a já to budu moct konečně skončit. Rozmyslete si, než se zavážete podobně jako já. Je hodně těžké zůstávat tu kvůli někomu.
Taky s tím mám teď problém. Ve škole to zjistila třídní učitelka a protože mi je teprve 12 tak to chce říct rodičům a já se bojím jak budou reagovat. Nějak to dopadne a odborné pomoci se asi nevyhnu.
myslím,že odborná pomoc není na škodu,normální to není a asi to není jen tak,něcco za tím je ne?pomoci se neboj a něco s tím dělej.
Mám problém, moje kamarádka se řeže, do školy chodí s krvavými ránami na rukou, někdy i jinde, někdy se chce i zabít, dřív mi o tom neříkala ale pak jsem si toho všimla a tak mi to řekla, pak jsem jí začala hlídat a teď spolu řešíme nějakou pomoc. Ona ale nechce aby to věděli její rodiče, nevíte někdo o někom přes internet kdo by jí mohl odborně pomoct??? prosím vás :/
připravil jsem se na finačních trzích o 4 767000 usd během 300 minut sem přišel úplně o všechno nemám žádný majetek , nemám nikoho, byl jsem úplně nejvíš vlastně mohl mít vše co si člověk snad může přát místo toho mám tělo bez duše nemám žádný vzdělání nepotřeboval jsem ho nikdy nic jinýho čím bych se mohl živit neumím a ta chut být naprosto obyčejný to potom prostě můžete zapomenout Jeto jako vážit 60 kilo a druhý den se probudit z váhou 250kg věř temi to je teprv důvod umřít s pozdravem Romeo 22 let :-)
To znam, taky jsem o neco na akciich prisel, cca 2mil, uz je to hodne let, cas to spravil, obcas si litostive vzpomenu, ale zivot prinasi neustale nove radosti, ty jsi mlady, jeste jich mnoho a mnoho a brzy prozijes. Nejdulezitejsi je se z teto facky hodne dobre a navzdy poucit. Penize nestrkej uz nikdy do akcii a na jakekoli financni trhy. Pokud to dokazes, je to jako kdyz nekdo prestane naporad kourit, na vzdy bude rad, i kdyz ho to mozna obcas bude lakat. Nasmeruj se proste jinam.
Rezu se kvůli klukovi se který jsem byla cca 8 mesicu. Rozešla jsem se sním a do ted toho lituju po měsíci si nasel jinou ale stal namotava hlavu me a ja jsem z toho tak v prdeli jak ho miluju a on je s jinou ze potřebuju pocítit jinou bolest než na srdci ... Někdy přemýšlím o sebevraždě ale to nechci chci tu bolest překonat a rezaini mi s tím pomáhá. Nemyslím pak na nic jiného než na tu bolest :( a krev. A rozhodne nejsem blazen jen mi proste nikdo nedokáže pomoct jinak :(
Chci se omluvit, že nebudu psát hačky a čárky, skrátka to na mobilu trvá dlouho. Je mi 15 let a jsem nadprumerne inteligentni, ale ja to nechci!!! Kazdy rano vztavam s tim, ze i tenhle den umrou desetitisice lidi a s tim nemuzu nic delat. A to je to nejhorsi. Jsem strasne osamnely, ale nemuzu si najit ani kamarady ani holku. Je to tim, ze jsem o panictvi prisel ve 12 letech s jednou ©, ale nechci byt sprosty nebo hruby. Proste me jenom vyuzila, aby se pomstila jejimu byvalimu. Jsem kvuli tomu psychicky naruseny s fobii z holek takze si ze me jeste spoluzaci delaj srandu, ze jsem gay. 3 roky takle ziju a uz me to nebavi a je toho na me moc. Zacal jsem se rezat a hned prvni rana je 3mm hluboka (meril jsem ji pravitkem) a 5-7 cm dlouha. Dalsich 8 mam na leve ruce. Chodim k psychiatroj (k nemu me poslal psycholog) a skouseli me napraskovat, ale nepomaha to. Tak me poslou k vyssimu stupni socialniho pracovnika.
DOBRY DEN PROSÍM O RADU BUDE MY 15 MY RODIČE SE HADAJI A PŘEMYŠLELA JSEM ŽE SE ZAČTU ŘEZAT ALE NEVIM JESLI MAM ODVAHU PROSIM O RADU CO BY JSTE UDELALI NA MEM MISTE DEKUJI
Ja se rezu nejsem na tom zavislej. Mam 1 kamaradku, vsichni na me rvou a nic nemuzu rict. Mati ma rakovinu, bratri me mlati a oba rodice jsou alkoholici. Nemame prachy a ja jsem na dne. Kamaradka chce abych sel k psychiatrovi. Ja nevim jak dal nikdo me nechapu a kdyz nekdy promluvit tak na me vsichni rvou. Jediny reseni pro me sebevrazda (nejradsi obeseni nebo skok z vysokyho mista).
Se sebeposkozovanim mám také zkušenosti.začalo to když mi bylo asi 16.ma nejlepsi kamarádka se psychicky sesypala a ja si to davala za vinu.zacla jsem se rezat do bricha a koncetin,kde jsem si rikala ze na to nikdo nepřijde. Po čase jsem toho nechala a ukrývala to před okolím. Když jsem musela k doktorce nalhala jsem ji připravenou historku o nehodě a tu později řekla i rodině když se to provalilo. Všichni mi to věří. Nevím co bych dělala kdyby se dozvěděli pravdu.uběhlo pár let a ja s tím opět začínám jelikož jsem stresem úplně zaplavena. Uklidňuje me to ale ze v tom litam nikdo nevi. Jen do břicha uz se nerezu.Takze chápu lidi co to dělají ale stydím se za svojí slabost... :-(
Je mi 13 let. Začala jsem se řezat asi před 3měsíci... Začalo to nůžkama.. (jizvy zmizely) Ale najednou se nám s kamarádkou povedlo rozbít ořezávátko a tak to zase začalo ted' mám pořezanou ruku a obě nohy... Důvod: Kluk... Kterého mega moc miluju.. Ale on mě ne.. Byli jsme nejlepší kámoši ale ted'... Jakoby jsem ani neexistovala... :/
Čau. Je mi 15 a taky jsem si tím prošel. Prostě jsem propadl. V minulé třídě... Tam by jste nikdo nechtěl být. Samí egoisti a všichni i když viděli že ti to nejde, tak tě zdupali ještě víc. Měl jsem tam jen jednoho kamaráda. Ale o něj jsem vlastně taky uz přišel... Tak jsem prostě propadl. Všem z minulé třídy to bylo jedno. Vsadím se že někteří byli dokonce i rádi. Tam jsem v pohodě prožil prázdniny, byly super. Pořád jen smích.. díky tomu kamarádovi předtím.. pak jsem tedy šel do nové třídy, čekal jsem to samé jako v minulé. Jen egoisty, hajzly a pokrytce. Ale úplně mně to překvapilo. Byli tak strašné milí lidé a já jsem si konečně uvědomil že někam patřím. Poznal jsem tam jednoho super kluka. Strašně mi pomohl, jednak že mně pochopil protože si doma prošel něčím podobným jako já. Prostě on má oba rodiče hajzly. Já mám jen fotra alkoholika kterej... To tady rádši nebudu rozebírat. Prostě jsem toho kluka poznal skamarádili jsme se a až v tu chvíli na mně všechno prostě dolehlo. On se taky řezal, řekl že mu to pomáhá a tak jsem to chtěl taky zkusit. Od té doby co jsem propadl na mně byl fotr pořád hnusný. Řval po mně že mám hnusné známky i když byly o hodně lepší než minulý rok. Tak po mně řval asi tři nebo čtyři dny v kuse. Prostě jsem to nezvládl. Že strouhátka jsem si vzal žiletku a rychle jsem si projel po ruce. Najednou jsem viděl krev, ale hlavní co jsem pocítil bylo něco... Nevím jak to popsat. Uvolnění? Možná. Udělal jsem si pár čar na zápěstí že zhora. Pak jsem si to šel rychle umýt aby to mamka neviděla. Ta tíha toho všeho na mně najednou dolehla a já jsem se řezal skoro každý den. Ve škole se mi třeba zase někdo vysmál, tak jsem rychle běžel na záchod abych se pořezal. Nebo všechno to co se stalo minulý rok se mi zase objevovalo před očima. Řezal jsem se, protože jsem si říkal že jsem pro ně nebyl dost dobrý. Že mně tam vůbec nechtějí.. řezal jsem se vlastně úplně za všechno... Pak mně i odepsala Babina. Za to jsem se taky řezal. I za to co se stalo už hodně dávno... Prostě to jekby trest. Co jsem v životě posral a tak jsem se prostě zaćal pořád a pořád jen řezat až jsem měl levou ruku celou posetou řeznými ranami. Pak jsem si omylem nevzal mikinu a mamka to uviděla.. a hádejte co řekla? "Patříš na psychinu" a proč milí rodiče? Kvůli vám, spolužákům a to že jsem sakra citlivej... Teď se už neřežu. Trvá to už hodně dlouho, ale bojím se že zase začnu.. ve škole začíná stejná látka jako minulý rok kvůli které jsem propadl... A já právě v tu dobu musím bejt nemocnej... Ještě než začalo moje řezání, tak jsem vždycky vzal prupisku, držel zapínání a asi čtyřikrát si dakhle jebl do ruky. Měl jsem strašné depsere...
Dobrý mám kamarádku která to taky delá. Né že by mi to řekla ale jde to vidět!!!😢😭 Zatím jsem s ní o tom nemluvila... Ale až to sní budu probírat tak jí nechci posílat k psychoušovi!!! Ani to nechci říkat jejím rodičúm!!!! Co mám dělat a jak s takovým člověkem vúbec komunikovat????? Ani nevíte jak moc mě bolí když ji tak vidím!!!!!!!😢😭
Je mi 15 let začala jsem se řezat před rokem. Začalo to žiletkou od ořezávátka teď už se řezu normální žiletkou a nemůžu přestat. Už sem se několikrát pokusila i o sebevraždu a nebýt mého kamaráda tak by se mi to povedlo... Moje nejlepší kamarádka naštěstí nic netuší ani rodiče. Důvod: mámi přítel chodí do hospody a vrací se po půlnoci, budí mě a vše mi vyčítá dokonce mi řekl že mám zemřít a to mě dostalo úplně na dnom. Nikdo mě nechápe, ve škole i doma se směju ale jakmile záleží do pokoje už vytahuju žiletku a musím se říznout. Jednou už jsem se z toho dostala ale teď už mi to nejde, přijde mi jakoby to nademnou mělo moc jakoby by to byl můj dení rituál.
Je mi 13, začala jsem nedávno, asi před dvěma měsícema, na žiletku nemám odvahu, škrábu se do zápěstí nůžkama a dřu si kůži, dokud nezačne prosakovat krev. Je to velká úleva, když cítím bolest a mám na nůžkách krev. Zatím jsem to řekla jenom kamarádce, rodiče to netuší. Poslední dva týdny jsem to dělala jenom jednou, po flétně, chlastají taťka je v lázních, takže ani nemám důvod, jsem šťastná, ale bojím se, co bude, až se vrátí. Taky jsem se rozhodla napsat mojí druhé "kamarádce", že můžou být lidi, kteří si o mě myslí něco jinýho, než ona a dává mi dost najevo, že se jí to nelíbí. Bojím se, co bude, až se taťka vrátí a....... nesnáším se, moje melodie se nelíbí ani mamce, na flétnu hraju možná nejhůř ze zušky a ani nejsem moc chytrá, fakt se bojím, co bude. Jestli zase nezačnu.
Je v pořádku se řezat, když jsem masochista? Protože žádné zas tak velké problémy nemám, ale dělá mi to dobře a jizvy mi nevadí, ale někdy to přeženu a ztratím moc krve.
Je mi 28. Vždycky když nesnesu nějaký tlak z okolí, mám chuť se udeřit. Většinou počkám až když jsem sama a pak se zmlátím do ruky. Ta bolest je příjemná a hřeje. Je to problém, protože mám manžela a 2 malé děti. Už jednou jsem se řezala v 15ti letech a měla jsem podobné problémy jako všichni tady. Propadala jsem,z dějepisu, nešťastná láska, kamošky na psychiatrii, nedostatek pozornosti, opíjela jsem se.... pak jsem si myslela, že jsem z toho vyrostla. Našla jsem si práci v zahraničí, když mi bylo asi 21. Bohužel jsem se dostala do konfliktu se spolubydlící. Tak mi jeden kamarád nabídl bydlení u něj. Myslela jsem že to je dočasné. Snažila jsem se najít si nové bydlení rychle, ale když to zjistil, bral to jako zradu a zbil mě. Zamykal mě mě domě ať neuteču. ( bydleli jsme v patře) všem svým známým a rodině však říkal, že ho využívám ať mám kde být. Platila jsem mu benzín a jídlo.Zablokoval mi kontakty v telefonu, přesouval si peníze z mého účtu na svůj a s tím platil své dluhy. Neměla jsem nic. V noci mě zneužíval a když jsem se pokusila utéct, škrtil mě. Jednoho dne když jsem asi několik měsíců v noci nespala strachem nebo mě asi zdrogoval, chtěla jsem vyskočit z okna. Nevěděla jsem o světě, mluvila jsem zcesty... Nějak se mi podařilo utéct a nahlásit ho policii. Ale policii vše popřel a ja nechtěla k soudu kvůli jazykové bariéře a taky abych ho už nikdy neviděla. Odvezl mě do nemocnice. Mluvila jsem o ufonech, mluvila jsem do světla, mluvila jsem z cesty. Všude jsem slyšela hlasy, nevěděla jsem které jsou dobré a které zlé. Zpoza zdí se ozývaly rány. Myslela jsem, že se s moji rodinou dělo něco strašného. Chtěla jsem se oběsit, ale hlídali nás v nemocnici. Měla jsem šílenou paranoiu že mě všichni nenávidí, že mohu za to když někdo umře. Bála jsem se sáhnout na černou barvu abych tím někomu neublížila. Chtěla jsem prohodit židli oknem a utéct. Pořád jsem slyšela hlasy jak o mě mluví, fakt hnusné věci. Nasadili mi prášky po kterých se mi chtělo pořád jen spát. Pak jsem se dostala domů a já se bojím, že zase dostanu ten záchvat nebo co to bylo, kdy jsem o sobě nevěděla. Kdy bylo všechno v mlze a ja mela naprostý strach ze smrti ale zároveň jsem se strašně moc Chtěla zabít. Dnes se chci pořezat tak počkám až všichni usnou. Nezvládám své emoce. Nezvládám když se lidi okolo mě hádají. Nesnesu pocit že je na mě někdo naštvaný. Nesnesu pocit, že mě někdo nemá rád. Chci si ublížit. Zasloužím si to a ta bolest je příjemná. A hlasy v hlavě mi poradily, že je to tak správně.
Jediný důvod proč bych si chtěl uvblížit že mě celej život cpete antipsychotika a lékama na psychiku
dobry den ja jsem kaja je mi 13 let pred vanoci mi umrels maminka jak nsem byla nestastna ale furt do ted jsem a režu se a myslim si furt ze to je moje vyna ale uz do mych 10let jsem to poprve zkusila kdyz jsem se nevitila dobre z mamcineho prizele furt mi nadaval atd..Sla jsem na zachod sedela jsem na zachode a zacala jaem tak moc jsem si ulevila ale pak to zjistila mamka ale nereka mi nic jen ze to bude dobry moje maminka byla uzasny clovek ale nechtela jsem ji tim zatezovat mela svych problemu dost a takhle to pokracovala dal vzdy kdyz jsem zacala s myslenkama ze kdybych tady nebyla bylo by vsechno nelpsi a potom se začnu rezat neni to dobry reseni ale ulevim si tim ted ziju u babicky rozoze muj tata se o me nestala jedenact let a kdyz jsem jendou jela k nemu udelala jsem to taky chci byt zase stastna jak driv.
Anketní otázka
Poznali byste u sebe alergickou reakci?
Dobrý den .Ano opět bych přestával kouřit bez šidítek ,.Vážím si sám sebe a nebudu se…
Hele ty nulo ty ještě žiješ? Dofám ,že nekouříš.kam jedeš na dovolenou ? Nebolí tě oči…
Tak vážení poděkujte Karlovy slíbil jsem mu pro zdar Vašeho odvykání ale spíše pro něho…
Přidat nový komentář