hojte! Mám taky psychické problémy, u mě jsou způsobeny především základní diagnozou - roztroušenou sklerozou., sice ji mám docela pod kontrolou a žiju normální život, kdyby ale nebylo deprese. Doutnala a doutnala, byla jsem jen obyčejně nervózní, sem tam plačtivá, někdy jsem měla jednodenní depku, ze které jsem se vyspala. V květnu byly nějaké problémy a začlo se to hroutit, pomalinku a nenápadně, až jsem do toho spadla až po uši. Nejdříve jsem si všimla fyz. potíží, až teprve mi došlo, že půjde asi o psychiku a to když mi úplně přestalo chutnat jídlo a nervozita se změnila v úzkost, za noc se i 3 x probudím. Teď prožívám každé ráno šílenou hrůzu, pocit marnosti, že musím přežít zase další den, lítám od jedné činnosti k druhé, nejsem schopna se soustředit, k tomu mám taky teplo po těle. Když mám jít někam ven mezi lidi, tak se mi udělá téměř mdlo - polije mě horko a chce se mi zvracet, když se překonám, tak to nějak zvládnu. Dostala jsem Citalec od neuroložky k psychiatrovi nechodím, klidně bych i zašla, ale nemůžu teď o prázdninách nikoho sehnat. Citalec jsem už jednou brala a byla na něm dlouho v pohodě, až jsem vysadila a dopadlo to takhle --) vydržela jsem půl roku na minimalni davce a 3 měsice bez něj. Teď doufám, že zase zabere (beru zatím pátý den), jinak nevím, co už bych si počala.
Snažím se nepoddávat, pořád něco dělat, ale lítám tak nějak od jedné činnosti ke druhé, nedokážu se soustředit, jakási roztřesená. Co radí psychiatři v depresi, přemáhat se, nebo spát, nebo se deptat ještě víc, nebo se rozptylovat, přemáhat a chodit do kolektivu? Večer je to o dost lepší, dokážu se uklidnit, normálně si promluvit s rodinou i se jdu projet na kole, večer si slibuju, že už ráno budu normální a potom ráno jsem opět zpět na nule, tam kde jsem byla. Neberu žádný Neurol, Lexaurin mám doma, ale ještě jsem po něm nesáhla. Na to dát se dohromady mám asi 2 měsíce, mám končit vejšku letos, myslela jsem, že bych k tomu šla i do práce, ale to asi nehrozí... vůbec si nedokážu momentálně představit, že bych jela do Prahy do školy. Jak píše Moon, jinak jsem společenský člověk ale momentálně lidi ráda nevidím. Zvláště cizí, nejbližší kamarádi, rodiče, sourozenci, přítel snad o.k. Když jsem mluvila dnes s nejlepší kamarádkou, říkám - tobě připadám normální? Prý na pohled ano, že snad trošinku zpomalená a já se přitom cítím uvnitř rozklepaná, úzkostlivá, nervní, je mi děsně--)navenek to teda ale asi zatím nejde vidět. Mějte se, všem fandím, ať se z toho nějak vyhrabem!!!
Přidat nový komentář