Kdy je lepší adopce než umělé oplodnění?

Paušální odpověď na tuto otázku neexistuje. Do hry zde vstupují nejen možnosti medicíny, psychické i fyzické limity partnerů pokud jde o ochotu a schopnost zvládat dlouhodobé léčení,ale rovněž finanční možnosti, které daný pár má a v neposlední řadě také představy obou manželů o tom, co je či není v léčbě eticky přípustné.

Především pro některé věřící klienty je možnost podstoupit IVF naprosto nepředstavitelná, protože nejde o přirozený způsob oplodnění, jiní jsou s to si takové rozhodnutí zdůvodnit a sami před obhájit (ovšem za naprostého utajení i před nejbližším okolím, protože se obávají nepochopení a odsudku). Pro někoho se tak adopce stává jediným možným řešením, pro jiné páry - zvláště na začátku léčby, spíše řešením nepředstavitelným. Větší ochotu k adopci mají spíše ženy, hůře si umějí představit péči o "cizí" dítě muži.

Vše se ale často mění v průběhu času. Není-li léčba úspěšná a jsou-li vyčerpány pojišťovnou hrazené cykly, pacienti si musejí nákladnou léčbu hradit sami. Jde o desetitisíce korun za jeden léčebný cyklus, léta ubíhají a dítě stále nepřichází. Pak často začínají lidé jinak vnímat priority. Teprve pak přichází správný čas pro prvotní rozhodování, zda o adopci žádat, či ne. Touha být rodičem, věnovat svůj čas, síly, tvořivost a samozřejmě i finance na výchovu dítěte, i když ne biologicky vlastního, tak u části párů převáží nad obavami z možných potíží.

Některé páry však přesto volí jen mezi alternativami vlastní dítě, nebo raději žádné a je třeba to respektovat - ne každý je si jist sám sebou, že bude schopen zvládnout všechny problémy, které může přinést život s osvojeným dítětem.

Otázku, kdy je adopce nebo umělé oplodnění lepší, si tedy, po důkladném zvážení všech alternativ, musí zodpovědět každý pár sám.