Mýty a fakta o fyzioterapii

Jaký je rozdíl mezi rehabilitací a fyzioterapií? Jsou to různé názvy pro stejnou činnost?

Rehabilitace (volně přeloženo z latiny jako znovu uschopnění) se skládá z pěti složek: pracovní, sociální, technické, léčebné a pedagogické. Společně tím vytvářejí koncept tzv. ucelené rehabilitace. Každá z těchto složek má své odborníky, kteří ji zaštiťují a všichni společně utváří tzv. multidisciplinární tým.

Fyzioterapie spadá společně s ergoterapií, klinickou logopedií a psychologií do složky léčebná rehabilitace. Tím se dostáváme k odpovědi na naši otázku. Fyzioterapie a rehabilitace nejsou synonyma. Rehabilitace je nadřazený pojem pro fyzioterapii a jejich významy by se neměly zaměňovat.

S tím jde v ruku v ruce oslovování fyzioterapeuta jako rehabilitační pracovník. To to dřívější nepřesné pojmenování je zavádějící. Neříkáme tím, koho myslíme. Rehabilitačních pracovníků je velká řada. Můžeme se bavit o klinickém logopedovi či psychologovi, ale samozřejmě i o fyzioterapeutovi. Rehabilitační pracovník je obecný název pro všechny odborníky multidisciplinárního týmu.

Čím se obor fyzioterapie zabývá a kdo je fyzioterapeut? Je to jen jiné slovo pro maséra?

Fyzioterapie je nelékařský zdravotnický obor zabývající se diagnostikou, léčbou a prevencí poruch pohybového systému organismu. Řadí se do tzv. konzervativních metod léčby. Znamená to, že nevyužívá invazivních (např. operačních) metod k léčení pacienta. Tím dáváme možnost našemu organismu, aby svůj stav zkompenzoval bez násilného zásahu. Ne vždy lze ale volit konzervativní způsob léčby a je potřeba přistoupit k invazivnímu – operačnímu přístupu. I v tomto případě však má fyzioterapie svou nezastupitelnou roli, a to při následné rekonvalescenci.

Fyzioterapeutem se může stát ten, kdo získá odbornou způsobilost k výkonu tohoto povolání dle platného zákona o nelékařských zdravotnických povoláních. Odbornou způsobilost bylo dříve možné získat na střední či na vyšší odborné zdravotnické škole. V současné době lze tento obor studovat pouze na vysoké škole v bakalářském nebo navazujícím magisterském programu s možností následujícího postgraduálního vzdělávání.

Již před 2500 lety v dobách Hippokrata se mluvilo o blahodárném účinku pohybu na lidský organismus. Od těchto dob se obor vyvíjel a zdokonaloval společně s pokrokem vědy o lidském těle. Na svůj vrchol si však musel počkat až do 20. století, kdy došlo k velkým objevům na poli neurologie, neurofyziologie a neuroanatomie. Nové objevy daly vznik moderním fyzioterapeutickým metodám, novému pojetí léčby. Tím vzniká obor fyzioterapie tak, jak ji známe dnes.

Jak je to ale tedy s fyzioterapeutem a masérem?

Jsou to dva stejné výrazy pro stejnou činnost? Masérem se stává člověk, který vystuduje odborné učiliště či střední školu v oboru masér nebo absolvuje odborný kurz. Absolventi se uplatňují při poskytování masérských služeb ve studiích či salonech. Maséři nejsou zdravotníci, a tudíž nemohou být jejich služby součástí českého systému zdravotního pojištění.

Fyzioterapeut využívá nabytého komplexního zdravotnického vzdělání o člověku, diagnostice, terapii a hlavně prevenci pohybových obtíží. Moderní fyzioterapie je založena na nových poznatcích o funkci mozku v oblasti kontroly a učení pohybu. Fyzioterapeut pracuje ve zdravotnických státních či soukromích zařízeních.

S čím nám fyzioterapie umí a naopak neumí pomoci?

Fyzioterapie se dá připodobnit ke knize. Je to taková kniha o životě. Aby vás ale mohla nějakým způsobem oslovit a změnit, tak si na ní musíte najít čas, přečíst ji a to nejdůležitější – začít v ní věřit.

Fyzioterapeut se účastní léčebného procesu jako průvodce. Své vzdělání o pohybovém aparátu předává pacientovi, aby porozuměl signálům, jež mu tělo vysílá a byl schopen na ně adekvátně reagovat. Učí ho zásadám správného životního stylu. Nicméně když je potřeba nějaký sval či kloub uvolnit, tak fyzioterapeut cílenou technikou zasáhne.

U pacientů trpících vážným onemocněním, které se odráží na možnosti pacientova pohybu a soběstačnosti, fyzioterapeut společně s kolegy z multidisciplinárního týmu vytváří příhodné podmínky pro co nejkvalitnější život. Pracuje dle hesla „Pomoz mi, abych to dokázal sám“. Avšak ne vždy je možné pacienta vyléčit. I přes veškerou snahu všech však nelze změnit nezměnitelné. Je třeba si stanovit reálné cíle dle konkrétních potřeb a možností pacienta. Ne všechny choroby jsou léčitelné. Jako příklad lze použít diagnózu revmatoidní artritidy. Ať se snažíme, jak se snažíme, tak ji vyléčit nedokážeme. Její následky se sice zpomalit pohybovou životosprávou dají, ale v dlouhodobém horizontu její progresi zastavit nedokážeme.

Je nasnadě zodpovědět druhou část otázky. Kdy fyzioterapie již neumí pomoci? Je to u pacientů, kteří jsou v léčebném procesu pasivní. Jsou to ti pacienti, kteří své problémy přehazují na bedra jiných se slovy „Potřebuji, abyste mi s tím něco udělal“. Vyléčit pasivního pacienta nelze. Jde mu jen na čas ulevit od potíží. Bez aktivního přístupu se ale problémy po určité době vrátí a s tím i pacient. Bludný kruh se uzavírá.

I přes velký pokrok, který fyzioterapie v posledních letech prodělala, neumí pomoci tam, kde není vůle a ochota změny.           

Kde všude se s fyzioterapeutem můžeme setkat a jak se k němu můžeme dostat?

Většina z nás ví, že fyzioterapeuti působí ve sportovním prostředí. Dále se ví, že existují fyzioterapeutické ambulance při obvodních poliklinikách či v soukromích nestátních zařízeních. Co již ne každý ví, je, že fyzioterapeuti pracují i přímo v nemocnicích na jednotlivých odděleních.

Můžeme se s nimi setkat na odděleních intenzivní péče jako je ARO či JIP, kde pracují s pacienty v těžkém stavu po selhání základních životních funkcí. Jejich práce zde spočívá v co nejčasnějším nácviku vertikalizace pacienta, pracují na zlepšení dechových funkcí a snaží se společně s rodinou zlepšit jeho pohybovou i psychickou kondici. Dále se setkáváme s fyzioterapeutem na běžném oddělení, kde navazuje na započatou práci svých kolegů z intenzivních oddělení. Zde se snaží opět společně s rodinou pomoci pacientovi v co možná největší samostatnosti, úlevě od potíží a nabízí možnost následné péče po propuštění z nemocnice.

Obecně se dá fyzioterapie rozdělit na ambulantní a lůžkový sektor. Ambulantní péče může, ale také nemusí být hrazena zdravotní pojišťovnou. Buď si pacient hradí všechny výkony sám, nebo v opačném případě je nutností předpis lékaře (tzv. FT poukaz).

Závěrem shrňme nejdůležitější informace

Fyzioterapie je rychle se rozvíjející zdravotnictví obor, který pracuje s nejnovějšími poznatky vědy o člověku. Fyzioterapeuti pracují na nejrůznějších pracovištích počínaje sportovními kluby přes polikliniky a nemocnice. Jejich práce nespočívá jen v napravování zad ambulantních pacientů. Velmi důležitá část práce se nachází v nemocnicích na intenzivních a standardních odděleních. Fyzioterapie pomůže tam, kde je ochota změnit životní styl a aktivně na sobě pracovat.

Bc. Martin Srp, Revmatologické a rehabilitační oddělení Thomayerovy nemocnice