Nevolnost, zvracení, světloplaschost, větší citlivost na zvuky, zápachy - to může proovázet migrénu.
Z NABÍDKY LÉKÁRNA.CZ
„Že se jedná o migrénu, rodiče poznali hned, můj tatínek jí totiž trpěl taky,“ vzpomíná Martina. V dětství se záchvaty objevovaly přibližně čtyřikrát do roka, s věkem se ale jejich četnost i intenzita zvyšovala.
„Jako dítě jsem to tolik nevnímala a z každého záchvatu jsem se rychle oklepala. Tatínek moje problémy nikdy nezlehčoval a vždycky mi pomohl. Dal mi léky na bolest a spala jsem, dokud záchvat nepřešel,“ popisuje Martina. Horší však bylo, když se příznaky objevily ve škole.
„Tam to nikoho moc nezajímalo. Většina učitelů a spolužáků nechápala, jak moc nepříjemné to je, brali to jako obyčejnou bolest hlavy. Záchvat migrény nikdy nezažili a říkali mi, že to zbytečně dramatizuji,“ vysvětluje. Zhoršení stavu zažívala při cestování se sborem. Vypětí před vystoupením s sebou přinášelo záchvaty migrény, ale nechtěla se kvůli tomu svého koníčku vzdát. Stejné to bylo s její druhou vášní. S manželem jsou nadšení motorkáři a rádi jezdí s partou na výlety. „Bohužel kvůli mým záchvatům nebylo nikdy jisté, jestli projedeme trasu podle plánu. To bylo hodně omezující pro všechny,“ říká.
Jedno z nejhorších období Martina prožívala po porodu.
„Manžel pracoval na směny. Když přišla ataka a nebyl doma, horko těžko jsem to zvládala. Při záchvatu bylo složité postarat se o dvě malé děti,“ popisuje. Navíc jednomu ze synů lékaři diagnostikovali Tourettův syndrom, což byla pro Martinu a jejího manžela další nelehká zkouška. Krušné chvíle Martina prožívala také po operaci páteře, kdy se u ní počet záchvatů migrény zdvojnásobil a prakticky neustále žila v bolesti.
„Bylo to ubíjející, měla jsem i dvacet záchvatů za měsíc. Léčba mi nezabírala, vyzkoušela jsem všechno možné, od antiepileptik až po botulotoxin. Často jsem měla záchvat tak silný, že jsem skončila v nemocnici na kapačce,“ vzpomíná. V té době už to bylo pro Martinu tak neúnosné, že musela jít poprvé v životě na neschopenku, což obrečela. Brala to jako své selhání.
Martina pracuje jako koordinátorka klinických studií v královéhradecké fakultní nemocnici, takže měla přehled o tom, jaká terapie je pro pacienty s migrénou dostupná. Proto když se na trh dostala biologická léčba, doufala, že by ji mohla dostat. Protože dochází na tamní neurologii do Poradny pro diagnostiku a léčbu bolestí hlavy, hned, jakmile to bylo možné, jí lékař novou léčbu předepsal. „Na to, až začnou pojišťovny biologickou léčbu hradit, jsem čekala jako na smilování,“ vysvětluje Martina a doplňuje:
„Zpočátku jsem ale zažila velké zklamání, léky mi nezabraly hned a musela jsem přejít z jednoho preparátu na druhý. Pak ale konečně přišla úleva.“ Nyní má Martina maximálně šest záchvatů za měsíc, a navíc nejsou tak intenzivní jako dříve.
„Když se teď zpětně ohlédnu, vidím, že dříve jsem opravdu jen přežívala a měla jsem obrovskou radost z každého dne bez záchvatu migrény. Oproti současnosti jich ale bylo žalostně málo,“ uvědomuje si Martina. Velkou oporu má v manželovi, který ji i v nejsložitějších obdobích vždy podržel.
Martina je dobrovolnicí v pacientské organizaci Migréna-help. Vede kruh sdílení, kde s ostatními pacienty hovoří o svých zkušenostech s nemocí.
Komerční sdělení
