Speciální vyšetření - nedoslýchavost

Co je objektivní audiometrie?

Dosud popsané vyšetřovací metody umožňovaly vyšetření sluchu jen na základě údajů pacienta, to znamená, že nejsou objektivní a vyžadují spolupráci pacienta a jeho dobré soustředění po dobu vyšetření. V některých případech je však nutné stanovit práh sluchu i tehdy, kdy spolupráce pacienta, nutná k dosažení hodnověrných výsledků, není a nemůže být dostatečná. To přichází v úvahu především při vyšetření malých dětí, ale například i u osob se sníženým intelektem a v některých dalších speciálních případech.

Podstatou objektivních vyšetřovacích metod je skutečnost, že výsledek vyšetření není ovlivněn vůlí pacienta (jak dále uvidíme, stoprocentně to ovšem neplatí, neboť i objektivní audiometrie vyžaduje od pacienta určitou míru spolupráce).
V dnešní době se k objektivnímu vyšetření sluchu používají tři metody:

1. vyšetření reflexů středoušních svalů
2. vyšetření evokovaných sluchových potenciálů
3. vyšetření otoakustických emisí.

Všechny tyto metody vyžadují speciální přístrojové vybavení a rovněž speciální znalosti při vyhodnocování výsledků. A nyní si o těchto jednotlivých metodách řekneme podrobněji.

Vyšetření středoušních reflexů

Normální lidský sluch je schopen zpracovat zvuky v obrovském rozsahu intenzity, kterou vnímáme jako větší či menší hlasitost. Slyšíme jak šepot či slabé šustění papíru, tak i hlasitý křik či rachot motoru projíždějícího nákladního automobilu. Některé zvuky jsou však přesto příliš hlasité a mohly by svou vysokou intenzitou náš sluch i poškodit. Proto existuje ochranný systém, jenž nás před vnímáním těchto nadměrných zvuků chrání. Tvoří ho dva malé svaly ve středním uchu. Pokud zaslechneme příliš silný zvuk, tyto svaly se po malém prodlení (trvajícím pouze několik tisícin vteřiny) stáhnou a svým zvýšeným napětím zvýší odpor převodního systému. Tím zároveň ztíží převod zvuku z bubínku do vnitřního ucha. Po odeznění hluku svaly opět povolí a ucho znovu pracuje stejně citlivě jako předtím. Aktivace svalů probíhá na nejnižších etážích sluchové dráhy bez ohledu na naše vědomí, a to vždy oboustranně, i když zvuk přichází jen do jednoho ucha.

Vybavení středoušních reflexů lze poměrně snadno registrovat vyšetřovacím přístrojem, který se nazývá tympanometr. Podstatou měření je hodnocení poddajnosti bubínku, kterou přístroj měří za přítomnosti zvuku známé nadprahové intenzity. Při napnutí středoušních svalů se poddajnost bubínku snižuje a přístroj zobrazí změnu poddajnosti v podobě charakteristické křivky. Při sluchové vadě jsou středoušní reflexy hůře vybavitelné, u těžkých vad zcela chybějí.

Naměřené výsledky však závisejí nikoli jen na velikosti prahu sluchu, ale i na typu nedoslýchavosti, a proto jejich kvantitativní hodnocení vyžaduje poměrně velkou zkušenost lékaře. Z těchto důvodů a rovněž proto, že jimi nelze přímo stanovit velikost prahu sluchu, se tento typ vyšetření používá při stanovování míry sluchové vady pouze doplňkově.

Miroslav Hroboň,Ivan Jedlička, Jaroslav Hořejší
převzato z knihy Trápí nás nedoslýchavost
vydané v nakladatelství Makropulos