Cílem vyšetření sluchu je zjistit, zda je sluch v mezích normy, nebo zda je přítomna sluchová porucha. Pokud je porucha (nedoslýchavost) zjištěna, je třeba dále ověřit, ve které části sluchového ústrojí je lokalizována a jak je významná. Proto se pochopitelně začíná jednoduššími a snadno proveditelnými vyšetřeními...
Cílem vyšetření sluchu je zjistit, zda je sluch v mezích normy, nebo zda je přítomna sluchová porucha. Pokud je porucha (nedoslýchavost) zjištěna, je třeba dále ověřit, ve které části sluchového ústrojí je lokalizována a jak je významná. Proto se pochopitelně začíná jednoduššími a snadno proveditelnými vyšetřeními a teprve v případě potřeby se užívá metod specializovaných a náročnějších.
Vyšetřením sluchu je nutné stanovit nejen typ a lokalizaci poruchy (převodní nebo percepční), ale také její závažnost – jedná-li se o poruchu lehkou, střední nebo těžkou. Stručně řečeno, je třeba určit kvalitu i kvantitu nedoslýchavosti. K tomu slouží celá řada tzv. sluchových zkoušek, z nichž se zde zmíníme jen velmi stručně o základních typech.
Standardní vyšetření
Anamnéza
Každé vyšetření začíná vždy tím, že se lékař ptá – na choroby, které jste prodělali, na léky, které jste při nich užívali, na to, v jakém prostředí žijete a pracujete, na onemocnění trápící vaše rodiče a sourozence atd. Abyste mohli na všechny tyto otázky odpovědět, musíte hodně vzpomínat. A protože vzpomínání se řecky řekne anamnesis, nazývá se tato část vyšetření anamnéza. Pro stanovení diagnózy je velice důležitá – lékař musí vědět např. to, zda pracujete po léta v hlučném prostředí,
nebo že jste užívali delší dobu některý z léků typu aspirinu, chininu, antihistaminik nebo některých antibiotik, jež mohou v některých případech sluch negativně ovlivnit.
Vyšetření
Vyšetření ucha se provádí pohledem a pohmatem. Nejdřív lékař vyšetří boltec a okolí, kde si všímá všech odchylek od normálního nálezu. Pak pomocí ušního zrcátka prohlédne zvukovod a bubínek. Dnes se již k vyšetření bubínku, a to zejména jsou-li na něm zjištěny chorobné změny, používá mikroskop s nevelkým zvětšením, pomocí kterého se mnohem lépe pozná stupeň poškození bubínku a při jeho perforaci i chorobné změny v bubínkové dutině. Až po takovém důkladném vyšetření zevního, eventuálně
středního ucha se přistupuje k vyšetření sluchu.
Sluchové zkoušky
Zkoušky pomocí ladiček– umožňují určit kvalitu sluchové poruchy.
Převodní porucha se při ní vyšetřuje pomocí vzdušného vedení zvuku. Rozezvučenou ladičku drží vyšetřující před boltcem, aniž by se dotýkala kterékoli části těla vyšetřovaného.
Percepční porucha se vyšetřuje pomocí kostního vedení – zvuk se přivádí přiložením rozezvučené ladičky na určitá místa na pacientově hlavě, takže se dostává přímo do vnitřního ucha šířením lebkou, a tedy i kostěným pouzdrem hlemýždě. Srovnáním intenzity sluchového vjemu vedením vzdušným a kostním pak lze rozlišit, zda se jedná o poruchu percepční či převodní.
Zkouška hlasitou řečí a šepotem – následuje po zkoušce ladičkou a orientačně informuje o kvantitě nedoslýchavosti. Každé ucho se vyšetřuje zvlášť; druhé, právě nevyšetřované ucho je přitom po dobu vyšetření ohlušeno, aby nedocházelo k přeslechu, a to zejména u jednostranných poruch z ucha horšího do lepšího. K ohlušení při šepotu stačí utěsnit zvukovod prstem, u vyšetření hlasitou řečí se používá přístroj zvaný ohlušovač, který po přiložení na ucho vydává intenzívní hluk, a tak zabrání
přeslechu. Zkouška se provádí ve větší místnosti nebo na chodbě, aby se vyšetřující mohl postupně od pacienta vzdalovat. Přitom se zaznamenává vzdálenost, na kterou ještě pacient rozumí šeptaným nebo mluveným slovům vyšetřujícího. Pro šepot považujeme za normu vzdálenost 6 metrů, pro hlasitou řeč 10 metrů.
Tónová prahová audiometrie – je standardizovaná zkouška pomocí přístroje nazývaného audiometr, která se provádí v dobře zvukově izolované místnosti nebo kabině. Zde lékař zjišťuje nejnižší slyšitelnou intenzitu čili práh sluchu tónů, u nichž se plynule nebo po malých skocích mění intenzita vydávaného tónu. Pacient při něm naslouchá čistým tónům (zvukům tvořeným pouze jedinou frekvencí, jaké se v běžném životě vyskytují jen zřídka). Vyšetřuje se zvlášť vedení vzdušné – sluchátky nasazenými
na uši – a zvlášť vedení kostní – vibrátorem přiloženým na kost za boltcem. Vzdušné vedení se vyšetřuje na frekvencích 125, 250, 500, 1000, 2000, 4000 a 8000 Hz, u kostního se vynechávají krajní hodnoty, tj. 125 a 8000 Hz. Tón se pouští od základní hlasitosti 0 dB a jeho intenzita se postupně zvyšuje, obvykle ve skocích po 5 decibelech. Jakmile pacient tón uslyší, dá vyšetřujícímu domluvený signál – např. zvednutím ruky. Zejména u těžších poruch nebývá první vyšetření přesné a je nutné ho provést
opakovaně (zvláště u dětí). Výsledkem vyšetření je křivka kostního vedení a křivka vzdušného vedení, zvlášť pro každé ucho (obr. 3–5 na str. 40–41). U normálního sluchu a percepčních poruch jsou tyto křivky na stejné hladině, u převodní nedoslýchavosti je křivka kostního vedení normální, křivka vzdušného vedení má vyšší práh, je posunuta na audiogramu směrem dolů k vyšším hodnotám hlasitosti, jak je patrné na obrázku. U kombinované nedoslýchavosti je patrný posun i u křivky kostního
vedení. Celý tento test trvá přibližně 20–30 minut.
"\n
Miroslav Hroboň,Ivan Jedlička, Jaroslav Hořejší
převzato z knihy Trápí nás nedoslýchavost
vydané v nakladatelství Makropulos
"
Přidat nový komentář