V poslední době zaznamenávají lékaři u nás i ve světě stále častější výskyt zpožděné spánkové fáze. Ponocování se týká nejen dospělých, ale v současnosti také dětí a mladistvých.
Problém kvalifikovaného dialogu lékař- pacient je málo vnímán a má zásadní vliv na stanovení správné diagnózy i na správný způsob léčby. Praxe ani přibližně neodpovídá vědeckému poznání v oboru komunikace a poznatkům oboru "Rozhodování za nepřesných a neúplných informací, s nejistotou a v časovém stresu". Způsoby popisu řešení tohoto problému v nejlepším případě v lékařství zůstávají v kontextu povědomí psychologického chápání řečové komunikace, kdy na jedné straně je lékař a oborový odborný jazyk, na druhé straně je pacient, který nechápe pojmy a své povinnosti. Tudíž takto chápaný problém je vnímán jen velmi plytkým způsobem oproti vnímání pacienta, který přichází se svými zdravotními riziky a lékaře, který vnímá sdlěené informace defektně výběrově a s limitem 2,78 minuty na "naslouchání pacientovi" při setkání. Nedivme se tedy, že pak umírají lidé na zcela jiné diagnózy, než na které byly léčeni a užívají lékovou terapii, která jim často k trvalým zdravotním následkům bezpečně pomůže. Já riskuji zdraví a lékař jen svůj čas, nanejvýš pověst. Chci prosadit zásadu "KE KAŽDÉMU LÉKAŘSKÉMU ZÁZNAMU MÁM PRÁVO DOPLNIT SVÉ STANOVISKO PACIENTA !!!" Kdyby tomu tak bylo a na vyjádření pacientů někdo včas rozumně reagoval, nemuselo by tolik lidí zbytečně chodit k finančně nedostupným soudům nebo zbytečně předčasně umírat.
Přidat nový komentář