Mám to štěstí,že pojem deprese mi je neznámy a t o asi proto,že mám stále něco na praci.
Zdravim všechny vim co proživate ja už s tim bojuji 10 let ten kdo to nezažil nevi co to je ,strach ,uzkost ,nutkave myšlenky .Ale řikam si mam život před sebou a dve krasne deti který mne potřebujou bojujte a nejdete si něco proco ma cenu žit ,lasku ,deti ,konička ,mne pomaha byt mezi lidma ,život ja krasnej
Zkoušel jste někdo tohle? http://www.fajnslevy.cz/sleva/2969-jedinecne-prirodni-antidepresivum-eunike-magenta-pro-zeny-za-pouhych-319-kc-absolutni-novinka-na-trhu/
Ahoj, léčím se druhý rok z těžké deprese. Přišla jsem o práci,manžela i přátele.Ráda bych si psala s někým kdo chápe co zažívá[email protected]
Dobrý den, mám takový problém. Je mi 21 let a již od 7 let hraji fotbal. Jenže před 4 měsíci jsem si našel přítelkyni, se kterou jsem moc šťastný, ale když dojde na víkend a tudíž i na fotbal, nevím co mám dělat. Jelikož moje rodina je celá fotbalová, tak nevím co mám dělat a jak to vše zvládnout. S mojí přítelkyní se vidíme pouze o víkendu a do toho když je ještě fotbal, tak se na mě naštve, že si neudělám na ni čas. Bojím se ztratit rodinu, ale zároveň i přítelkyni. Prosím pomozte co dělat. Děkuji
Zdravím. Sice nevím, zda sem ještě někdo v brzké době zavítá, ale přece jen se zeptám. Ráda bych zašla do nějaké psychiatrické ambulance, nejlépe Praha 1 nebo 5. Můžete mi prosím sdělit čekací dobu v Praze, popř. mi nějakou ambulanci doporučit? Myslím, že mám deprese a je mi strašně, pořád brečím, prožívám úzkostné stavy, děsím se budoucnosti, vůbec nemůžu spát. Stále se hádáme s manželem, ztratila jsem práci, nemůžu najít novou a trvá to už velmi dlouho. Cítím se naprosto neschopná, prakticky všechny své sny jsem odsunula na neurčito, resp. už jsem se jich vzdala. Ráda bych, abych alespoň stále nebrečela, neumím to zastavit a rozesmutní mne věci, které se mi dříve zdály jako naprosté banality. Děkuji za případnou radu.
Prosím poraďte, jak se chovat k příteli, který má zjevně deprese, ale skrývá to přede mnou i ostatními a bere AD, za což jsem alespoň ráda, že se léčí. Má během dne výkyvy nálad a vím, že je hodně přepracovaný, je VŠ a má náročné povolání. Pořád se mračí a mám pocit,že jsem mu ukradená, strašně moc bych ho chtěla chápat ale nevím co na takové deprese platí, co mohu udělat já? Jestli se nevnucovat nebo třeba jen udělat dobré jídlo..abych ho potěšila. Mám z toho divné pocity, že se mu nelíbím, asi v depresi člověk i ztratí náladu na sex..? Já si nějak nevím rady, jak se k němu chovat, vždycky to chytám za špatný konec. Tak řekněte, prosím vy nemocní, co můžeme pro vás nejlepšího udělat!?
osobně si myslím,že pro přátele a příbuzné člověka nemocného s depresí je nejdůležitější právě emoční podpora.Ne tedy ho do něčeho nutit a říkat věty typu"to bude dobrý"apod.Jsou totiž různé typy deprese,tedy co deprese,to originál.někdy se nemocní s depresí mohou chovat zcela rozdílně,a přesto se u nich diagnosa deprese stanoví.projevují se ztrátou zájmu o práci,domov,rodinu,koníčků,ale i potravy,což se může projevit jako známá anorexie či bulimie.Proto moje rada zní udržet si s nemocným přátelský vztah,ať je jeho chování jakkoli nesnesitelné a poskytnout mu podporu,i když se to nezdá být účinné.osoba s touto nemocí velmi často takovýto pozitivní přístup cítí a po zlepšení si na vás vzpomene a poděkuje.
Trpím už rok středně těžkou depresí.Přítel to nechápe.Trápí mě to a bojím se,že o něj příjdu.jak mu mám vysvětlit,že mi opravdu není dobře.Děkuji za radu
Těžko to vysvětlit někomu, kdo to chápat nechce. Můj bývalý manžel když zjistil, že mám deprese začal rozhlašovat, že jsem přecitlivělá hysterka a on chudá, který se mnou musí žít.
Kdo depresi nikdy nezažil, nepochopí. Nepomůže utěšování ani snaha o rozptýlení. Tichá účast je asi tím nejlepším, ale rozhodně ne účinným způsobem, jak postiženému pomoci. Jediná rada - rychle k lékaři. Je ale zarážející, kolik lékařů si toto onemocnění nespojuje s možným onemocněním štítné žlázy. Pokud vás lékař na vyšetření její funkce nepošle sám, vyžádejte si to. Všichni absolvujeme za život takové množství preventivních vyšetření, že ten jeden odběr krve navíc nikomu neuškodí.
Ahoj, měl jsem opravdu silné deprese, zničehonic, kolem 37. roku se vkradly i když jsem byl velký živel, společenský, všude vítaný, u žádné akce jsem nesmél chybět. Najednou se mi vše začalo měnit a něco se dít se mnou. Na popud mé, již bývalé manželky jsem skončil u psychiatra. Vyzkoušel postupně asi 10 psychiatrů, 20 AD a stav se o něco zlepšil. AD beru již 13. rok a stále to není ono, hrozná únava, Ráno vstanu po 8-10h. víc unavený než večer, nemohu nalézt zaměstnání, partnerku, rodina se rozpadla..atd. Přál bych si nalézt ženu, která trpí třeba stejnými problémy, protože, kdo to neprožil na vl. kůži, nepochopí. Budu rád za kontakt.: [email protected]
Tak já zase přispívám z té druhé strany - očima někoho, kdo má ve svém okolí blízkého člověka, co trpí depresemi (střídavě bere antidepresiva)... Dočítám se tu "jací jsou lidé sobci" a "opouštějí druhého v tom nejtěžším" a podobné věci. Jistě, souhlasím, že je to velmi těžké a mnohdy kruté.. ..musím se ale sama přiznat, že komunikace s člověkem, co má "věčně blbou náladu a všechno je špatně", ať už je důvod jakýkoliv, je velmi vysilující. Sosá to energii a chuť do života. Můj tatínek sám má těžké období - jenže to jeho těžké období trvá už asi tak 5 - 6 let.. Ze začátku se mu všichni snažili pomoct - rodina, kamarádi..ale dneska se mu už většinou všichni vyhýbáme.. Sama se cítím pod psa, že mu častěji nezavolám, nestavím se. Necítím se však psychicky natolik silná, aby mě to "nesemlelo". Tatínek je často protivný až hrůza. Dovádí lidi k šílenství - pohrdá těmi, co jsou míň inteligentní než on (všichni okolo něj jsme pro něj blbci:), uráží ženy a vlastně nikdy neřekne nic hezkého. Veškeré jeho negativní pocity se přetavily do zášti, kterou zalívá kohokoliv, kdo se ocitne blízko.. O ostatní se navíc nezajímá a je zahleděný jen do sebe, svých názorů a svých problémů. Je možné, že si o mně někdo pomyslí, že jsem sobec. Ale zatím mě nenapadá způsob, jak si sama udržet svou duševní pohodu a zároveň se často vídat se svým depresivním rodičem. Je to tak těžké být oporou a trávit čas s depresivními lidmi! Obdivuji každého, kdo to dokáže! PS. Alespoň trochu na svou obranu uvádím, že kontakt s tatínkem jsem výrazně omezila poté, co mi každý den volal a zaplavoval mě svými depresemi - chodila jsem každý den spát s brekem. Vzhledem k tomu, že jsem měla 14 dní do porodu, tak jsem se rozhodla, že toto není zdravé nejenom pro mě ale ani pro moje dítě. Od té doby je mi kromě výčitek dobře.
Ado, myslím, že žít dlouhodobě s depresivním člověkem je moc náročné. A když ještě kolem sebe prská, tak každý rád uteče. Vůbec se vám nedivím. Táta pomoct nechce, sám to řešit taky nechce, je dospělý, nemůžete s tím nic dělat. Nejde ho chytit za límec a násilím nutit k terapii. Je to jeho volba, vaše kompetence tady končí a dál děj se vůle boží...absolutně nemusíte mít výčitky. A to píšu jako člověk, co si depresí prošel a sranda to nebyla. Ale když bych odmítala pomoc a libovala si ve svém stavu, tak bych se opravdu nemohla divit, že mě blízcí opouštějí. Přeji vám sílu abyste si zachovali alespoň své zdraví, když tátovo fakt za něj nezachráníte. Je důležité to vědět, že nejste vinni, když se nenecháte stáhnout s ním. Naopak, je to to nejrozumnější, co pro sebe (i něj) můžete udělat. Zdravím a jestli budete chtít, napište jak se to u vás vyvíjí. [email protected]
Ado a co tím chcete říci ? Snažíte se omluvit si tady své chování ? Protože vůbec nepíšete zda se pan otec léčí . Jako pokud má opravdu depresi tak vy ani rodina moc nezmůžete to je zřejmé . Pomůže dobrý psychiatr který určí léčbu . Třeba vám pan otec volal proto že potřeboval pomoc byť to neumí přiznat . To že je zlostný je docela normální . Jestli vy chodíte do postele s brekem mu fakt nepomůže . Takže vám dám radu najděte mu doktora a dejte mu jasně na jevo že je třeba se léčit . Pokud odmítne bude vás urážet pak teprve něco piště na svojí obranu či omluvu .
Děkuji za doporučení, Dušane. Tatínek si nechce své problémy přiznat a soustavně odmítá odbornou pomoc. "Nechal si" ale od psychiatra předepsat antidpresiva (na která ale pije!!!, i když to má doktorem přísně zakázáno!!!)... Odmítá se však soustavně léčit, chodit k psychologovi, podnikat jakékoliv další kroky... - údajně potřebuje odborníka-psychologa, který by byl více inteligentní než on (asi výmluva). Zároveň takového nehledá, hledat nechce a odmítá i naši pomoc... A ano, snažím se zde omluvit své chování. Protože mám výčitky. Zároveň se taky snažím zjistit, jak se ostatní s podobným problémem jako mám já vypořádávají. Třeba mají nějaké dobré tipy, jak se s takovými lidmi vídat a zároveň se tím nenechat "převálcovat"? To je totiž jediné, co mě napadá, že lze takovému člověku nabídnout - svůj čas.
Mám velmi podobný problém. Zrovna ho bohužel řeším a výčitky svědomí jsou opravdu hrozné. Trápí mě to. Pokud budete chtít napište mi prosím mail. Ráda si s vámi napíši zkušenosti. Ráda si nechám poradit. Děkuji
Hezký den, Pavli, mrzí mě, že se potýkáš s tím samým, co já. Můj e-mail je ada.aj.konverzace(zavinac)gmail.com Osobni mail ti pak napisu v odpovedi:).
Dobrý den, chtěla bych požádat o Vaše zkušenosti ze soužití s člověkem trpícím depresemi. Můj přítel má deprese, je mu 23 let a poprvé se u něj depresivní stavy a úzkosti objevily prý asi před pěti lety. Je to moc hodný, vnímavý, inteligentní, citlivý člověk, byl asi třikrát na pár týdnů hospitalizován (z vlastního rozhodnutí) v léčebně, léky bere nárazově, má problémy se spánkem. Je to společenský veselý člověk, ale z minuty na minutu se mu bez nějakého konkrétního podnětu změní nálada, má problémy se sebepoškozováním, i když ne v takovém měřítku jako dříve..v těchto stavech není schopen vylézt z postele, hodně spí, je unavený, zamlklý. Chci mu být oporou a zvládnout to s ním, na druhou stranu se snažím na situaci dívat prakticky - existují nějaké "úlevy" v zaměstnání pro lidi trpící depresemi? Málokdo může ze dne na den jen tak nepřijít třeba na tři dny do práce..jak se žije s depresí v tomto praktickém směru každodenního života? Jaké je takové partnerské soužití? Chci zdůraznit, že si o něm nemyslím, že je líný a flákač atp., plnohodnotnou depresi jsem asi nikdy nezažila, proto vím, že si takový stav neumím představit a proto soudit ostatním nepřísluší..
oceňuji takovou obětavost. Já bych dobrovolně do vztahu s depresistou nešla. Dobře si to rozmysli. Je to jako když se někdo topí, stáhne s sebou pod hladinu často i ty, co ho chtějí zachránit. není to jejich vina, není to ničí vina. Pokud ho už miluješ, tak holt nezbude, než mu být oporou, no. :-) Depresisti nemají žádné úlevy v práci, dost by toho lidi totiž zneužívali, a především ti, co depresí vůbec netrpí. Takže jediná možnost je jít k lékaři a na nemocenskou. Pokud by to hrubě zasahovalo do práce, pak je dobré požádat o důchod, případně přejít na práci, kterou si může dotyčný časovat sám. Je mi líto, že tak mladá už musíš řešit takové věci, jako je deprese partnera...hodně síly přeji.
Vím,co je deprese..je to stav,kdy jedu pouze na setrvačník. Nebudu popisovat své dětství s otcem akoholikem,který nás v noci bil.Hned v 18ti jsem se vdala,abych unikla z domu.Po narození naší první dcery nám jeden chlapeček zemřel dvanáct dní po předčasném porodu,druhý se rovnou narodil mrtvý.Po sedmi letech se nám narodila vytoužená druhá dcera..Mezitím jsme zkrachovali v podnikání,onemocněla manželova matka(bydleli jsme ve stejném rod.domě) a manžel začal hledat jiné ženy,například mou kamarádku.mé sestry..Když jsme vyřešili toto,tak začal hrát automaty,zemřela mu matka a museli jsme prodat dům a nastěhovat se do 2+1.Což psychicky nezvládly naše dvě dcery,jedna měla stavy pláče,vyčítalanám to a přestala chodit na střední školu.Časem se to naštěstí urovnalo.Horší to bylo s mladší dcerou,která se začala sebepoškozovat.Bylo to pro mě hrozné zjištění,přišla na to třídní učitelka,mě dcera tvrdila,že ji poškrábala naše kočka.Pak mladší dcera utekla z domu,byla v sedmé třídě...naštěstí jsme ji našli jak s batohem jde po silnici-bylo jí jedno kam jde....Vzala jsem ji k výborné psycholožceDcera má stále ještě tyto stavy,přesto,že zvládla náročné studium na gymnáziu a nastoupila va vysokou školu.Protože jsem v depresi já i ona,je to těžké soužití.Nastoupila jsem do práce,kde mě šikanovala vedoucí rok a půl,odešla jsem tam odtud až když odjela do zahraničí na dovoenou abych ji už nemusela vidět.A až poté co jsem dostala nabídku lepší práce.Od jedné známé.Práce skvělá,bavila mě,jen po dvou měsících jsem nedostala výplatu.Vydržela jsem to 4 měsíce,pak jsem měla jít k posudkovému lékaři na komisi...ujela s klíči a já nemohla odejít-byla to práce s dětmi...takže jsem prošvihla termín a jsem díky ní asi bez důchodu.Je mi strašně špatně,dluží mi 40.000,-máme málo peněz do rodinného rozpočtu a manžel mě zrovna nepodporuje..nejlepší,co můžu udělat je,že se odstěhuju,starší dceři se narodila holčička nádherná,ale její otec jí nrchce ani vidět...jsou jí tři roky a ještě nikdy ji nevyděl. Tak nevím,jsem prostě permanentně unavená,ale můj muž si myslí,že jsem líná..asi jsem jen líná...líná na život,nebaví mě.
Slovo deprese zažívám, vídávám a slýchávám častěji, než bych chtěla. Jednak si jimi procházím sama zčásti díky podzimu, kdy se vždy zhorší a kvůli osobním problémům. Nejde to prostě jen tak překonat a zabrat se do něčeho, prostě nejde. Ať se snažím sebevíc, ta mrcha si vždycky najde cestu jak mě nahlodat a klidně i na několik dní vyřadit z provozu. Ubližuje a obtěžuje to mé blízké a rodinu, které tím nechci zatěžovat - mají svých starostí dost. Jakékoli léky se mi nechtějí brát, protože se bojím jejich celoživotního užívání. S občasnou pomocí psychoterapeutky to takhle jakž takž zvládám a přežívám už tři roky.
S depresí se taky posledních pár let potýkám. Ale nějak jsem pořád nenašel odvahu k tomu to řešit. Pořád si říkám: "Co jim v ordinaci řeknu? Že mám blbou náladu?" A pak mě často přepadá pocit beznaděje, někdy panická ataka kvůli tomu pocitu beznaděje.
To sem si říkala taky, začala sem to řešit velmy pozdě, měla sem kvůli tomu i co dočunění se sebepoškozováním. Musíš v sobě najít tu vůli to překonat a netopit se v tom.
mám těžkou nemoc, stará se o mne matka, v poslední době mám deprese,chci s tím něco dělat a někam s tím zajít, akorát se bojím jestli to moje matka pochopí
Ahojte, je mi teprv 14 a trpim depresemi. Chodim na psychoterapie, ale moje rodina mě v tom nepodporuje a celý stav jen zhoršuje. Hluboké deprese sem se před pár týdny zbavila, ale moc se bojím, že se zase objeví. Mám při ní dost hnusný myšlenky...může se stát že se opravdu vrátí i přes to, že s ní zatím úspěšně bojuju? A co mám dělat s našima...nechtějí mě pochopit, snažila sem se jim to vysvětlit, alr myslí si, že sou to jen moje pubertální nálady :(. Myslíte, že to budou schopni pochopit časem? Deprese mam po své matce, která nám všem moc ublížila a teď se s ní už pár let nikdo z rodiny nevídá. Myslím že proto to táta odmítá. Asi odmítá fakt, že sem po mámě něco zdědila a ještě ke všemu deprese....
četla jsem tedˇ některé komentáře k depresi, trpím častými stavy úzkosti a potom následuje debka, bohužel život, který jsem žila nebyl nikdy jednoduchý a byl plný úzkosti a strachu... umřel mi otec a,odkázal mi svůj podíl.... nastává čas dědictví a rodina se chová jako stádo hyen, dokonce šli do mé práce nahlásit, že beru antidepresiva a neměla bych tedy tuto práci vykonávat.... chtějí mě zlikvidovat.....využívají toho, že jsem psychicky slabá, je mi zle navýšila jsem dávku lexaurinu, abych zvládala asponˇ práci.... nechápu, kde se to v těch lidech bere, vždycky jsem jim pomáhala....nic mě nebaví, ale vím že musím bojovat....jenom, abych měla ještě sílu..
Bohužel, lidi sou svině a jakmile kde o prachy či dědictví je to s nima k nevydržení. Kdo to nezažije, nepochopí. Asi jediné co je možné udělat je 'nechat to plavat'. Ikdyž to moc bolí, přeci se nemůžete takhle nechat ničit od lidí lteří vám tak ubližují. Neberte si to tak, snažte se odreagovat. Ptomluvte si o tom s přáteli a ty, co vás tak zraňují hoďte za hlavu. Vím že se to dobře píše, ale těžko udělá. Aspoň se o to pokuste!
moc děkuji za slova pochopení....dost mě pomáhají... nechám to tak, nějak to dopadne.....jak se říká Boží mlýny melou... když je mi dobře, tak mám chutˇ bojovat, ale většinou je mi tedˇ blbě.... ještě jednou díky
...tak mi paní doktor na depku napsala kapky AD seropram, máte někdo zkušenosti s jejích nastupujícím účinkem ? Děkuji.
Vidím, že příspěvek má už pár dnů, jak ty vedlejší účinky zvládáš? Máš vůbec nějaké? Můžou trvat až tři týdny, pak se trochu uleví a lék buďto zabere nebo ne. To uvidíš. Tak ať to vyjde!
Děkuji, moc vedlejších účinků jsem neměla jen ospalost a pocit na zvracení. Už je to lepší, ale je to prý ještě brzy na to abych se cítila lépe. Tak uvidíme:)
Ahoj. Je mi 17 a jednou za čas mě přepadne strašná úzkost. Cítím se sama, nepotřebná a ze všeho nejvíc si přeju umřít, protože mám pocit, jako by nic nemělo smysl. Nevím, jestli se jedná o depresi, nebo mám jenom špatnou náladu. Nikomu doma o tom neříkám. Snažím se být co nejvíc sama a co nejmíň středem pozornosti. Bojím se, že když to někomu řeknu, budou mě mít za blázna nebo simulanta co všechno zveličuje. Možná to tak doopravdy je a možná ne. Jsem úplně v koncích.. Poradí mi někdo co mám dělat, až mě to znovu "přepadne"?...
nazdar, som mladý muž ktorý žije mimo domov, už ako mladý som dlhodobo bral a predával drogy a žil dosť kriminálny život, za čias bývania doma som mával neustále depresie, pocity úzkosti atď, s ktorými som sa vyrovnával sám. Drogy neberiem už dávno a už dlho nie som doma, žijem relatívne kvalitný život, no často ma prepadávajú depky a nechuť do života, no nechcem riešiť poradňu a určite nie tabletky, viete mi poradiť?
Dobrý den, potřebovala bych radu. Asi už 3 roky trpím úzkostmi, depresemi a před rokem jsem se pokusila o sebevraždu. Momentálně se léčím psychoterapií. Mám už zhruba dvouroční vztah a můj přítel je velmi hodný, bohužel ale nechápe mou stále kolísající náladu a úzkost. Navíc jsem se před týdnem rozhodla začít brát antidepresiva Deprex a on to prostě nemůže překousnout (pořád říká jak je to zbytečné a kolik to má vedlejších účinků) nemáte nějakou radu, jak mu vše blíže vysvětlit? Děkuji moc
Ahoj je mi teprve 15 let nic mě nebaví jsem jak chodicí mrtvola doma i ve škole přestala jsem se smát a mít z něčeho radost. Kamarádky se mnou přestaly bavit takže nemam přátele,jsem často doma a někdy se mi chce plakat rodina si toho nevšimla cítím se strašně neviditelná a opuštěna jako by mě nikdo neměl rád.Nejraději bych chtěla umřít .
Beruško,usměj se nic není tak zlé jak se na první moment zdá.Chápu,že ti není nejlépe.Začnu možná zeširoka,ale zkusím ti poradit.Máš mamku nebo sestru nebo fajn brášku?Možná by nebylo špatné za někým z nich zajít a říct jim co tě trápí,jen tak v klidu si pokecat,víš oni možná ani netuší,že je ti ouvej.Dnešní doba je taková uspěchaná a stresová.Rodina by tê měla pochopit,určitě mamka.Nám maminám na dětech moc záleží,ikdyž se vám dětem to možná nezdá.Určitě máš nejlepší kamarádku,co si s ní poklábosit,možná tě prekvapi, že podobné pocity má i ona.Jsi ve věku puberty,víš to je poměrně náročné období.Rozbouřené hormony,kočeno ty dokážou s člověkem zamávat,střídá se období nejistoty,smutku,vzdoru,období kdy nám dospělákům lezete na nervy,ale to je normální.Až dospěješ a na tuto dobu zavzpomínáš možná se budeš i smát,ale už budeš vědět co se děje s tvými dětmi,protože jsi to sama zažila.Věř mi,mluvím z vlastní zkušenosti.Tím ale nechci tvé trápení a smutky zlehčovat!!!!!!!Kočenko,pokud si už opravdu nevíš rady zkus se poohlédnout po psychologovi.On tě vyslechne,poradí,probere to s tebou jako odborník.Nestyď se za ním zajít,je to výborná pomoc a mnoho lidí tuto službu využívá a je vděčná,že to měla možnost s někým probrat.Trápit se je opravdu zbytećné a pomoc je všude kolem tebe,jen vyslat signál.Přeju ti ať vše se brzy vyřeší,jsi na začatku svého života a čeká tě tolik KRÁSNÝCH VĚCÍ!!!!!!Užívej života-BUDE DOBŘE UVIDÍŠ.Hodně štěstí!!!!!!!!! :-) :-)
Dobrý den, chci se zeptat, je vůbec účinné zajít za psychologem, když člověk trpí a nedokáže se plně vypovídat? Znáte nějakého v Brně?
Než si vezmete antidepresiva, tak se s tím jedem seznamte. https://www.youtube.com/watch?v=xYKuvzvGcfo Nebud´te další v řadě...
Dobrý den, Jsem studentka třetího ročníku Fakulty sociálních věd UK, oboru sociologie a sociální politika. Momentálně píši bakalářskou práci na téma „Stigmatizace pacientů s psychickým onemocněním“. V práci se snažím ukázat, jak stigmatizace na základě psychické poruchy ztěžuje pacientům jejich životy a zdůrazňuji důležitost boje s předsudky vůči takto nemocným jedincům. Ve výzkumné části práce se zaměřuji na depresivní a úzkostné poruchy, konkrétně u žen starších 18 let. Ráda bych se proto zeptala, jestli mezi Vámi nejsou ženy, které by měly zájem podělit se o své prožitky, nebo pocity týkající se tohoto tématu a stát se účastníky rozhovorů, které budu v rámci výzkumu provádět. Takové ženy bych ráda požádala, aby mě kontaktovaly na emailu [email protected]. S pozdravem, Lucie Vitásková.
deprese je vymyšlená dg., piš něco užitečného, příčinou nervových potíží jsou mikroparaziti, poškozují CNS, užívání oblbováků nezabíjí mikropatazity, chlamydie a ostatní viry se vesele množí a vyrábí další pacienty :-(
Je mi 60 let a depresí trpím od 35 let.Léčím se celá péta s přestávkou 7 let,kdy jsem sama léčbu přerušila a dnes vím že jsem to neměla dělat.Po 7 letech jsem musela znova k psychiatrovi a je to mnohem horší,přidali se ůzkosti a ataky a to je pro mne nové a je to hrozné.Už několkrát mě museli odvést na pohotovost,myslela jsem že mám infarkt,nebo něco horšího.Naposled mi bylo tak hrozně zle že jsem myslela že to je konec.Beru krátce léky,ale než zaberou trvá to až měsíc.Kdo nezažil,nepochopí co se s člověkem děje.Je to bohužel dědičné.A navíc já neměla nikdy lehký život a tak se to se mnou vleče i když jsem všem odpustila,něco to ve mě zanechalo a vím že si sama nepomohu.Ted ,usím navštěvovak krom psychiatra i pscholga,aby mi pomohl.Je to moc těžké a ne každý si poradí sám,já určitě ne i když ted žiju v pohodě vše se vrací jak bumerang.
Léčím se s opakovanou depresivní poruchou od roku 2000. Vždy to na mě přijde po cca 3-4 letech klidu. V roce 2013 jsem s tím bojoval 1/2 roku. Deprese mám vždy s úzkostmi. Ale pokaždé to má jiný průběh. Ted se mi v lednu udělalo uzko kolem žaludku při běžném nákupu s rodinou. Ihned jsem šel k psychiatričce, ta zvedla ADP Olwexya a během 2 dnů se mi ulevilo. Ale najednou to na mě znova opět přišlo. A tak znova změny v lécích, návrat k těm doplňkovým, co mi pomohly. Nic. Ale opět na krátkou dobu zlepšení. Ovšem pak najednou opět propad. Začalo mě to nebavit v práci, nesoustřěděnost, únava atd. Ani max dávka ADP Olwexya nepomohla a tak se vxsazovalo. Ale pak jsem skončil na klinice s podezřením na serotoninový syndrom. Tam to vzali po svém, prý mám generalizovanou úzkostnou poruchu, nasadili Lyriku (kterou jsem dříve zkoušel a nesnesl ji). Dali mě celkem dohromady, řekli, že si mám najít psychloga a vše bude ok. Ovšem už když jsem opoištěl nemocnici, měl jsem uzkosti a nespal jsem. Týden jsem to vydržel na sílu vůle, ale pak jsem padl opět do depresí. Ani hýbe jsem se pomalu nemohl. Nasadilo se ADP Brintellix, ale i po 5 týdnech užívání nic. Beru 10. K tomu pregabalin mylan 600 a na spaní trtiico 75. Občas jsem cítil lepší den, mozek mi večer začal lépe fungovat. Ale nyní se probudím, cítím žaludek, zvoní mi v uších a celý den jsem nonstop v napětí. Nemyslí mi to, myšlenky nejsou volné. Nemohu se na nic soustředit. Už mám strach z dalšího dne. Jsem už 1/2 roku na neschopence. Neurol, Xanax na mě napůsobí. Neuvolní mě. Asi jsem se stal imunní vůči všemu. BZD beru krátce a v malých dávkách. Snad pomůže změna medikace.
Anketní otázka
Poznali byste u sebe alergickou reakci?
Dobrý den .Ano opět bych přestával kouřit bez šidítek ,.Vážím si sám sebe a nebudu se…
Hele ty nulo ty ještě žiješ? Dofám ,že nekouříš.kam jedeš na dovolenou ? Nebolí tě oči…
Tak vážení poděkujte Karlovy slíbil jsem mu pro zdar Vašeho odvykání ale spíše pro něho…
Přidat nový komentář