Odhaduje se, že celosvětově trpí syndromem hyperaktivního měchýře 50 až 100 milionů lidí. V USA a Evropě postihují urgence téměř jednu pětinu dospělých ve věku nad 40 let. Jeho výskyt s věkem stoupá, ale není pravda, že hyperaktivní močový měchýř je projevem stárnutí. Jedná se o léčitelnou chorobu.
Hyperaktivní měchýř je onemocnění, které nutí postiženého okamžitě přerušit činnost, kterou se právě zabývá a hledat toaletu. Budí jej ze spánku, znepříjemňuje až znemožňuje společenský život, výkon zaměstnání, cestování, intimní chvíle. Mnozí nemocní neopouštějí „bezpečnou“ zónu blízkosti místnůstky značené „00“. Když přece jen vyjdou ven, pohybují se jen v těch místech, která jsou jim důvěrně známá, kde mají jistotu, že stihnou v případě potřeby „doběhnout“. Fronta na veřejných toaletách je jejich noční můrou.
Hyperaktivní močový měchýř (Overactive bladder, OAB) lze označit jako diagnózu třetího tisíciletí, přestože jeho příznaky provází lidstvo od dob, kam až paměť sahá. Mezinárodní odborná společnost jej zařadila do seznamu uznávaných diagnóz v roce 2002. Jak řekl jeden z „otců“ nové diagnózy, prof. Christopher R. Chapple (The Royal Hallamshire Hospital, Sheffield, Velká Británie) na 21. kongresu Evropské urologické společnosti v dubnu roku 2006 v Paříži: „Teprve nedávno jsme si uvědomili, že to, co nemocné s urologickým onemocněním nejčastěji přivádí k lékaři, co je trápí, jsou urgence, potíže s udržením moči, což jsou příznaky hyperaktivního měchýře.“
Mnoho pacientů se však stydí vyhledat pomoc, jiní se domnívají, že jim nemůže být pomoženo. Hyperaktivní měchýř má na každodenní život horší dopad než závažné stavy jako je diabetes, srdečně-cévní onemocnění, astma...
Přitom jde o onemocnění, které postihuje více pacientů (16 až 19 % evropské populace) než diabetes (kolem 6 %), astma (7 až 9 %), deprese (8 %) či angina pectoris (2 %). Jeho incidence stoupá od 40 let a v populaci lidí starších 75 let jím trpí kolem 50 % seniorů, přičemž je nutné si uvědomit, že se nejedná o příznak stáří, ale léčitelné onemocnění.
