Tomáš je normální pětiletý kluk. Ve dne válčí s piráty, nebojí se ani strašidel na tajemném hradě.
Tomáš je normální pětiletý kluk. Ve dne válčí s piráty, nebojí se strašidel na tajemném hradě ze stavebnice a s klidem shlédne pohádku, v niž se to hemží draky a čerty. Avšak večer, jakmile se setmí, nejde sám ani na záchod, natož aby usínal v posteli v naprosté tmě. Jeho otec sice tvrdí, že je Tomáš strašpytel, ale psychologové vědí své: k předškolnímu věku podobné úzkosti patří. Jen se snad v průběhu času mění příšery, které nedávají dětem spát - někdejší hejkaly a bubáky vystřídaly postavy z filmů a moderních knih.
To nejhorší, co by mohli rodiče svým dětem udělat, je jejich strach zlehčovat nebo je dokonce strašit, snad v domnění, že tak obavy snáze překonají. Dětský strach sice může vypadat legračně, ale ve skutečnosti je to vážná věc. A je třeba se ho zbavovat postupně. Rodiče například mohou s dítětem potmě projít celý byt a ukázat mu, že ve skutečnosti vypadá stejně jako ve dne. Nebo ho můžou potmě vzít na nějaká jemu ve dne dobře známá místa venku, třeba na noční prohlídku zoo a podobně. Naproti tomu nemá podle psychologů cenu pouze argumentovat tím, že žádná strašidla "prostě neexistují" a tečka: dětí mají svůj fantazijní svět a mají na něj plné právo, podobně pragmatické vysvětlení proto nemá smysl.
Něco jiného je strach, který už potomka doslova ochromuje a brání mu třeba vlézt do vody, jít do školy nebo odjet k babičce. "Zažila jsme to, když jsme se mužem rozcházeli. Mysleli jsme si, že Martin nic netuší, ale opak byl pravdou," přiznává s několikaletým odstupem Michaela. Tehdy asi čtyřletý syn poznal, že mezi rodiče to hodně neladí a vzal si do hlavy, že jakmile ho dají třeba do školky, oba od něj utečou, a proto odmítal matku opustit byť jen na minutu. Přišla na to až dětská psycholožka, na jejíž radu rodiče Martinovi řekli, že sice už nebudou žít společně, ale že na jejich lásce k němu to nic nemění a že ho nikdy neopustí. Díky tomu se situace srovnala.
Návštěva psychologa je na místě vždy v podobných situacích, kdy už si rodiče nevědí rady - což může být třeba i případ, kdy strach přeroste ve fobii nebo když přetrvává dlouho ve školním věku. Podobné dětské strachy jsou totiž typické zejména pro období mezi třetím a šestým rokem života, kdy už je dítě dost velké na to, aby mělo bujnou fantazii a zároveň příliš malé na to, aby si dokázalo vše racionálně zdůvodnit. Naproti tomu třeba obava z odchodu do školy provázená pláčem, bolestí hlavy, břicha nebo třeba zvracením už spíše svědčí o fobii, za níž může být dejme tomu šikana.
