Zarudnutí, pálení a řezání očí, světloplachost, zhoršené vidění, únava očí, někdy i bolest hlavy – takové jsou příznaky syndromu suchého oka. Viníků začervenalého bělma může být ale víc.
Pocházím ze "štíhlé rodiny" a váha nikdy nebyla předmětem rodinného zájmu. Byla jsem pohyblivá, ale v 11 letech mně zjistili špatnou funkci štítné žlázy. Když jsem se v nějakém sportu dopracovala k fázi, že bych ho mohla začít provozovat závodně, nedali mně kvůli této poruše lékařské potvrzení. Na střední škole jsem chodila na aerobik, na vysoké jsem si zvolila plavání. Pak jsem se vdala a ve 24 letech měla syna Davida.
Po porodu jsem vážila 67 kg a váhu jsem si držela i na mateřské dovolené. Problém nastal, když jsem se po několika letech v práci stala soudkyní a zahájila jsem zcela sedavý způsob života. Během 2 let jsem přibrala skoro 30 kilo a v 29 letech jsem vážila 95 kilo. Bylo to v podstatě paradoxně z nejedení. Ráno jsem vypila čaj a k tomu jsem měla třeba půl rohlíku. V práci byl fofr, většinou jsem celý den nejedla a pořádně jsem se najedla až večer, chodila jsem domů okolo 20 hodiny. Nejhorší to bylo v pátek odpoledne. Přišla jsem po celotýdenní náročné práci unavená domů, usedla jsem před televizi, dala nohy nahoru a vynahradila si celotýdenní půst. Neodbyla jsem se a v břiše se mi rozlil příjemný pocit blaha.
Sobotu a neděli jsme trávili na chatě, pohybu bylo jen trochu okolo zahrádky, což nebylo nijak fyzicky náročné. Moje kila navíc nikomu nevadila. V rodině, kde jsou všichni střízlíčci, ocenili moji mohutnější postavu. Připomínala jsem jim dědečka, který byl jediný robustní. V práci všichni vidí jenom spisy a nikdo si toho ani nevšiml. Moje kamarádky také tloustly a ani já sama jsem se necítila špatně.
Zlom nastal tehdy, když si manžel, který hodně sportuje, přivodil úraz. Byl na několika operacích a musela jsem ho zastoupit také na takewon-do, kam se synem aktivně docházel. Po prvních rozcvičkách jsem nemohla ráno vstát, bolelo mě celé tělo. Za několik měsíců jsem si zvykla a přišla jsem zase na chuť pohybu. Zjistila jsem, že už nefuním do schodů a že se mi v práci chodí se spisy lépe. Došlo to tak daleko, že mně trenér nabídl, zda se nechci účastnit závodů, protože v mé věkové a váhové kategorii bych byla v podstatě sama a nosila bych domů samé zlaté medaile. Tak daleko jsem nedošla, ale nyní, i když už je manžel zdráv, chodíme na takewon-do všichni tři.
Zorganizovala jsem si čas, sice chodím do práce občas i v sobotu nebo neděli, ale zase mám čas na pohyb. Naučila jsem se najít čas i na pravidelné jídlo. Do práce si nosím obědy, střídám se s kamarádkou a začaly jsme pravidelně jíst. Chtěla bych zhubnout pomalu tak 20 –30 kilo, prvních pět se už podařilo.
Připraveno ve spolupráci s Občanským sdružením ISTOB, kde můžete soutěžit v soutěži Hravě žij zdravě. Přihlášky a další informace o aktivitách společnosti ISTOB získáte na telefonním čísle 241 763 451. Na tomto čísle se také můžete přihlásit do kurzů snižování nadváhy pro děti s rodiči .
Přidat nový komentář