Zužování věnčitých (koronárních) tepen aterosklerotickým procesem může mít různé klinické projevy, které shrnujeme pod společný název ischemická choroba srdeční.
První vážné potíže se u Jany ohlásily náhle ve čtyřiceti letech – prodělala infarkt. Do té doby se cítila zcela zdravá.
„Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Byla jsem tehdy třetím rokem na mateřské dovolené a v noci mě vzbudila bolest na hrudi, nemohla jsem se nadechnout,“ popisuje Jana.
Po prodělaném těžkém infarktu Janě kardiologové diagnostikovali chronické srdeční selhání a nasadili jí léčbu. Janě zjistili autoimunitní poruchu srážení krve – lupus antikoagulans, která pravděpodobně infarkt způsobila. Následně byla opakovaně hospitalizována na klinice a trvalo několik let, než se její stav stabilizoval. Ve 47 letech bohužel prodělala druhý infarkt.
„Seděla jsem v kanceláři a najednou se mi udělalo špatně. Příznaky byly ale jiné než poprvé, takže jsem netušila, že mám další infarkt,“ popisuje Jana. Její tělo se ale i s další srdeční atakou popralo statečně. Změnili jí léky snižující srážlivost krve a implantovali kardiostimulátor. Léky na chronické srdeční selhání i antikoagulační léčbu snáší Jana dobře. Již 20 let pravidelně dochází na kontroly do ambulance srdečního selhání a 13 let do kardiostimulační ambulance.
„Zpočátku jsem nesla svoje onemocnění psychicky velmi špatně. Na srdeční selhání zemřel můj dědeček i tatínek a to mě optimismem nenaplňovalo. Moje maminka měla ve 47 letech cévní mozkovou příhodu. Má 82 let a také se léčí se srdečním selháním. Rodinná zátěž je tedy jednoznačná“ vysvětluje.
Nemoc Janu omezuje hlavně fyzicky.
„Rychleji se unavím, při námaze se zadýchávám, otékají mi nohy a zadržuje se mi tekutina na plicích,“ popisuje a pokračuje:
„S postižením srdce jsem se ale naučila žít. Poslouchám své tělo a vím, co si mohu a nemohu dovolit. Jakmile jsem se dostala z nejhoršího, začala jsem znovu pracovat a snažím se žít a myslet pozitivně.“
Po letech, kdy měla svůj stav dobře kompenzovaný, se však Jana na jaře letošního roku začala cítit špatně.
„Radikálně se mi zhoršilo dýchání – musela jsem se zastavovat i při chůzi po rovině. Byla jsem stále unavená a spavější i přes den. Dříve jsem potřebovala krátký spánek jen odpoledne a najednou jsem si musela jít lehnout i dopoledne, abych vůbec mohla fungovat,“ popisuje Jana. Její stav v červnu vyústil až v hospitalizaci. Lékaři ani po řadě vyšetření zhoršení kardiologického stavu nezjistili. Objevili u ní však výrazně zhoršenou hladinu zásobního železa.
„Můj ošetřující lékař mi rovnou nasadil léčbu ve formě infuze – poslední den hospitalizace jsem dostala potřebnou dávku železa rovnou do žíly a účinek se k mému překvapení dostavil velmi rychle,“ vzpomíná Jana a pokračuje:
„Zlepšilo se mi dýchání, spánek, prostě celková kvalita mého života. Do dnešního dne, tedy po více než čtyřech měsících po infuzi, jsem neměla potřebu spát přes den.“ Na poslední kontrole měla Jana hladinu železa stále v normě, aktuální stav vyhodnotí její lékař na příští prohlídce v lednu.
