Když bolí duše

Psychosomatický (nebo přesněji: bio-psycho-sociální) přístup k nemocnému není v žádném případě v rozporu s vědeckou medicínou založenou na důkazech a představuje naopak požadavek na její rozšíření. Není rovněž šarlatánstvím s pokoutními praktikami, ale je zařazen jako subspecializace do schématu výuky Institutu postgraduálního vzdělávání (http://www.ipvz.cz/vypis.asp?item=1238&). Má několik reprezentativních organizací v České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně a vedle toho i samostatné organizace zaměřené na tuto problematiku.

Máme-li se dobrat k podstatě rozdílu mezi „vědeckou“ (EBM = Evidence Based Medicine) a „psychosomatickou“ medicínou, musíme se vrátit do historie a podívat se na vývoj medicíny jako jedné z nejstarších lidských aktivit. Na rozvoji tohoto oboru se ve starověku podílely tři významné osobnosti: lékaři Hippokrates, Galénos a Ibn-Síná (Avicenna). Hippokratovou největší zásluhou bylo, že shrnul dosavadní diagnostické a léčebné poznatky do souboru spisů Corpora Hippocratica a dále to, že medicínu oddémonizoval. Jeho prohlášení, že „všechny nemoci – i nemoc svatá (epilepsie) – mají svou přirozenou příčinu, postavilo tuto disciplinu na racionální základy.

V nemoci nebo v bezmoci?
Galénos z Pergamu pod vlivem Platonova učení rozdělil člověka na tělo a duši a tím nastartoval dnešní zmatky. Své žáky sice nabádal, aby o duši dbali stejně jako o tělo, je autorem slavného výroku: „Veselé ženy nikdy netrpí rakovinou prsu; rakovina prsu je projevem melancholie“, ale rozpolcení člověka ke škodě medicíny přetrvává dodnes. Polyhistor, filosof, chemik a astronom Avicenna vnesl do medicíny především poznatky arabské herbální medicíny a jeho Kánon lékařství byl oficiální učebnicí po celý středověk.
Vědecká medicína se začíná rozvíjet, spolu s ostatními vědami, až v období postgalileovském. Zatímco newtonská fyzika si mohla vypočítávat planetární systém a geologie a botanika třídit své objekty podle libosti, byla medicína výrazně znevýhodněna. Člověk měl tehdy ještě nesmrtelnou duši, kterou církev nehodlala popustit ze své kompetence; nezapomínejme na to, že tehdy se ještě vesele a mohutně upalovalo!
Tehdy přichází vznikající medicínské vědě na pomoc francouzský matematik a filosof René Descartes a nabízí elegantní řešení: „Ponechte duši v kompetenci církve a filosofie a člověka pojednávejte jako „rozumný stroj“ (to byl tehdy terminus technicus, jako dnes např. počítačový model). Nemoc je pak poruchou provozu tohoto rozumného stroje a lékař je člověk, který rozpoznává poruchu a dle svých možností ji nějak řeší“. To je filosofický základ tzv. biomedicínského přístupu, který je vlastní vědecké medicíně. Tento načrtnutý oblouk sepnul v roce 1858 pruský patolog Wirchov, který ve své Patologii definoval nemoc jako „poruchu buněk, tkání a orgánů, z ní vyplývající poruchu funkcí a z té vyplývající příznaky“.
S nástupem vědecké medicíny pacient začíná být zatlačován do pozadí a do centra zájmu se dostává konstrukt nemoci. Nemoc má nějaké své biologické příčiny, biologické projevy a z nich vyplývající objektivní nálezy. Pacient může lhát, může zapomínat, může prosazovat nepodstatné před podstatným, pacient je zkrátka nevěrohodný, zatímco objektivní nálezy jsou kdykoli a nezávisle reprodukovatelné. Vzniká základ tělesného vyšetření: poklep, poslech, objevují se první vyšetření moči a krve, zobrazovací metody, funkční vyšetření a vypadá to tak, že by medicína pacienta vlastně ani nepotřebovala, kdyby měla dostatek objektivních nálezů.
Nicméně na nemoc nahlíží jinak pacient, jinak vědecká medicína. Tuto skutečnost zachytil již v roce 1900 profesor Thomayer, když napsal: „Lékař učí se znáti hlavně takové známky nemocí, jaké jsou po stránce diagnostické a terapeutické nejdůležitější…Nemocný posuzuje nemoc podle nesnází, jaké mu nemoc jeho způsobuje. Nemoc, třeba smrtelnou, nerespektuje, nepůsobí-li mu hrubších nesnází...“ O 60 let později se Thomayerova myšlenka promítla do konceptů illness (stonání) a disease (porucha, choroba). Illness reprezentuje pacientovu subjektivní zkušenost se změněným zdravotním stavem, disease zase medicínský konstrukt s určitým zákonitým průběhem a určitými objektivními nálezy. A zde dochází k rozporu: mnoho lidí se cítí nemocných a lékaři na nich žádné patologické odchylky nenacházejí; mluví se pak o somatizaci, funkčních poruchách aj.
Pacient může mít bolesti na hrudi a stovky biologicky zaměřených vyšetření nezjistí žádné patologické změny, může ho dlouhodobě bolet hlava a nemá nádor, ani vysoký krevní tlak; je pod vlivem těžkého stresu. Stres mohly vyvolat psychologické problémy, svízelné sociální podmínky, ale také nerozpoznané psychické poruchy, nejčastěji úzkost a deprese.

Psychosomatický (biopsychosociální) přístup
Požaduje, aby v problematice zdraví a nemoci byly brány v úvahu stejně vážně jako faktory biologické, také faktory psychologické a sociální, a to v případě všech nemocí a nejen těch, kde je jejich vliv již všeobecně uznáván (především srdeční a cévní choroby a tzv. „civilizační nemoci“). Prosazuje celostní biopsychosociální přístup a požaduje zařazení psychoterapeutických a socioterapeutických postupů do standardní léčby. Vrací se tak k Hippokratovu poselství, které říká: „Život je krátký, cesta umění dlouhá, okamžik prchavý, zkušenost klamná, soud obtížný. Proto musí nejenom lékař všeho využít, ale i nemocný a jeho rodina a všechny vnější okolnosti musí být využity.“

Na těchto stránkách vás chceme seznamovat s psychosomatickým pohledem a s možnostmi, jak zlepšovat svůj zdravotní stav také jiným způsobem, než užíváním léků.