Klasické rentgenové metody mají jednu zásadní nevýhodu: záření proniká jednotlivými částmi těla, ale znázorňuje je všechny v jedné rovině, "jednu přes druhou". I školený lékař pak někdy těžko odhaduje vzájemné vztahy zobrazených útvarů, nemluvě o tom, že sytý "stín" kostí překryje vše ostatní, co se znázorňuje méně zřetelně. Snahy zobrazit jednu, poměrně tenkou vrstvu (tomografie) byly jen málo úspěšné. Tento problém mohl být vyřešen teprve tehdy, když rozvoj výpočetní techniky umožnil souběžné zpracování velkého množství dat.
Ultrazvukem lze vyšetřovat i bez přípravy, ale výsledek je mnohem lepší, pokud je vyšetřovaná osoba nalačno, tedy nejí a nepije alespoň 6 hodin před vyšetřením. Lépe se vyšetřují osoby štíhlé než otylé.
Princip vyšetřování ultrazvukem není složitý: lidským uchem neslyšitelné zvukové vlnění o frekvenci 2,5 -- 10 MHz vychází z měniče (sondy) přístroje a proniká do určité hloubky tkání (zhruba 4 -- 25 cm). Měkkými tkáněmi prochází jen s malými ztrátami, nejlépe se šíří tekutinou. Na rozhraních tkání se odráží, nejvíce po dopadu na povrch kostí a podobných struktur, například ledvinových kamenů. Stejnou překážkou pro ultrazvuk je ovšem i vzduch, obsažený v žaludku nebo ve střevech -- přítomnost vzduchu, spolykaného při jídle nebo přítomného při zvýšené plynatosti, je také největším problémem této vyšetřovací metody.
Malá část odražených zvukových vln se "trefí" zpět do sondy, která slouží také jako přijímač. Informace o intenzitě vlnění a o době, která uplynula mezi vysláním a zachycením ultrazvuku, stačí počítači zabudovanému v přístroji, aby na obrazovce vytvořil obraz vyšetřovaných tkání, a to dokonce v pohybu. To umožňuje zjistit nejen uložení, tvar a velikost zobrazených orgánů, ale také posoudit jejich strukturu, prokrvení a do jisté míry i funkci.
