Syndrom vyhoření

Únava, vyčerpání, krize všedního dne – to všechno lze shrnout pod termín „burnout syndrom“. Termín burnout (syndrom vyhoření, vyprahlosti, vypálení), který se objevil na začátku 70. let, popisuje profesionální selhávání na základě vyčerpání vyvolaného zvyšujícími se požadavky, ztrátu zájmu a potěšení, ztrátu ideálů, energie i smyslu, negativní sebehodnocení, negativní postoje k povolání a nakonec i k vlastnímu životu.

Syndrom vyhoření je častým problémem zejména pracovníků „pomáhajících profesí“ (především ošetřovatelů, sociálních pracovníků, psychoterapeutů, záchranářů, hasičů, ale také učitelů či vychovatelů), v poslední době také například investigativních novinářů nebo managerů, nedobrovolně vtažených do „workoholického soukolí soutěživosti“. Oběťmi tohoto přetížení se však nezřídka stávají i osoby, které si pomáhající profese nevybraly, ale byly k nim donuceny okolnostmi (např. blízcí příbuzní pečující o těžce nemocné v rodinách).

Příznaky burnout syndromu
Postupně byla vypozorována celá symptomatologická škála syndromu vyhoření. Patří do ní jak fyzické, tak psychické symptomy.
Z tělesných příznaků jsou to nejčastěji: Pocity únavy a vyčerpání, chladu, dechová tíseň, bolesti hlavy, gastrointestinální obtíže, nespavost, pocity zkráceného dechu, divné pocity na kůži, nejrůznější tělesné bolesti („bolest dolních zad“).
Z psychických a emočních příznaků jsou to nejčastěji: Předrážděnost na jindy neutrální podněty, plačtivost, viditelně nevyprovokované záchvaty zlosti a hněvu, objektivně patrný smutek, podrážděný tón hlasu, nekontrolované verbální projevy zlosti, ve finále pak vyhýbání se pracovním povinnostem, letargie.

Kde hledat hlavní příčinu vzniku tohoto stavu?
Dnes už je jasné, že burnout syndrom je projevem nadměrného stresu, který představuje automaticky probíhající reakci organismu na ohrožující podněty – stresory. Stres je pro život nezbytný (má připravit organizmus na útok nebo útěk, v další fázi pak na přežití v krajně nebezpečných podmínkách), jeho nevýhodou pro současného člověka však je, že se dostavuje jako reakce na podněty z psychosociální sféry, které rozhodně neznamenají ohrožení života, přesto se celá kaskáda dějů spustí stejně, jako by o život skutečně šlo. Organizmus ve stresové reakci přetěžuje některé systémy a přitom energeticky neuvěřitelně plýtvá. Odolnost vůči stresu je dána jednak konstitučně, jednak vývojovými faktory a také je možno ji nacvičovat.

Co nás přivádí do stresu?
Nadměrná touha po společenském uznání. Nereálné požadavky na vztahy mezi lidmi. Představa, že vše musí jít „jako po másle“ a okamžitě se uskutečnit, podobně i zbrklé vytváření názoru na to „jak to ve skutečnosti je“. Kladení důrazu na věci, které nejsou podstatné. Přehánění a zveličování problémů. Černobílé myšlení typu: „buď a nebo, jiná možnost neexistuje“. Vztahování problémů k vlastní osobě. Všechny uvedené situace lze vnímat jako důsledky nepřesného sebeocenění a nadměrného očekávání.

„Dokonalí“ jsou jen hrdinové filmových thrillerů
Drtivá většina lidí, kteří přicházejí do terapie právě pro mezilidské konflikty a problémy, je pevně přesvědčena, že k nápravě věcí by stačilo, kdyby jejich partner či kolegové dělali věci jinak, než je dělají. Jsou také neochvějně přesvědčeni o tom, že oni postupují správně, ale okolí je podceňuje, ubližuje jim, manipuluje s nimi apod. Touha po uznání a ocenění patří k přirozené a zdravé psychické výbavě. Touha po dokonalosti je nesplnitelnou fikcí. Všichni si v sobě neseme od dětství nadnesené příkazy: „buď dokonalý, buď silný, pospěš si, musíš vyhovět druhým,…“ ,každý z nás ale v různé míře. Pro někoho takové příkazy představují doslova diktát („já bych měl, vlastně musím…“) a jejich nesplnění (a splnit je nelze!) – je považováno za selhání. Čím víc se takový jedinec“ šponuje“ a zapomíná na sebe, tím víc padá… Pro tyto stavy se používá řada pracovních označení, například: Perfect (směřování k dokonalosti). Strong („Musím být silný“). Try hard (Snaž se!) – Sednete si do letadla, které se „pokusí“ přistát v Londýně? Asi ne. Důležité je něco udělat nebo neudělat (dle svých sil), nikoli se za každou cenu snažit. Pleas (označení pro ty, kteří neumějí odmítnout). Hurry up („Pospěš si a zvládni to, nejlépe pět věcí najednou!“) . Výsledky podobného sebetrýznění pak na sebe nenechají dlouho čekat o odrazí se v různých tělesných funkcích. Například v gastrointestinálním traktu („Nemůžu to spolknout, leze mi to krkem“), bolestech hlavy („Mám toho plnou hlavu“), kardiovaskulárním systému („Srdce mi může vyskočit z těla“), celkové únavě („Podlamují se mi kolena“, je to k neustání“) aj.

Prevencí je kritická sebereflexe a realistické nastavení požadavků
Jak říká jeden současný psychologický slogan: Jestliže někdo vyhořel, musel zákonitě předtím hořet, a to velmi intenzivně. Je to stejné jako s onou svíčkou zapálenou z obou konců. Není tedy divu, že obětí burnout jsou především lidé, kteří se do svého poslání vrhli vybaveni nesplnitelnými ideály, nadměrným očekáváním, které při kritickém rozboru neobstojí v konfrontaci s realitou. Úlohou odborníka (psycholog, psychiatr s psychoterapeutickou erudicí ) je v první řadě naučit je správné míře sebeocenění ve vztahu k náročnosti úkolů – neexistuje zde univerzální doporučení, protože situace je vždy pro každého specifická a individuální.

Postupy neúčelné – útěk k drogám
Sem patří především různé „zběsilé samoléčitelství“ (kofein, nikotin, alkohol, lehké drogy). U zdravotníků, pro něž je standardně dostupná celá paleta psychofarmak, vedoucích většinou k rychlé závislosti (zejm. anxiolytik nebo stimulancií), se riziko ještě více prohlubuje. Dalším destruktivním postupem je stažení se do izolace. Výsledkem bývá sebelítost nebo autoagresivní postoje.

Postupy účelné – buďte milí i sami k sobě
Důležité je vyčištění interpersonální situace a dobré sociální kontakty – na pracovišti a zejména v rodině. Pak je nezbytné zaujmout k sobě kladný postoj. Zakladatel transakční analýzy Eric Berne postuloval filosofii své školy větou: „Člověk potřebuje několik pohlazení denně, jinak mu vysýchá mícha“. Pohlazením se rozumí i ocenění a obecně vlídný přístup z okolí. Současně by se každý měl umět pohladit také sám. To není seberozmazlování, ale naplnění skutečné potřeby. Vypráví se, že slavný americký psychiatr H.S.Sullivan se v době oběda pohyboval po oddělení a tázal se, zda jeho pracovníci již byli na obědě. Když se dozvěděl, že nebyli, protože neměli čas, protože se přece musejí starat o pacienty, údajně vybuchl:“Tohle mi řekněte ještě jednou a máte padáka! Kdo se neumí pořádně postarat sám o sebe, neskýtá záruku, že se postará o druhé!“ Tato věta by měla být naučením pro ty „obětavé“, kteří to se svou obětavostí přehánějí.

Závěrečná doporučení
Plnění základních požadavků mentální hygieny, optimalizování relací mezi zátěží a odpočinkem, co nejpravidelnější životní režim a přiměřené množství tělesného pohybu je doporučením pro všechny, pro osoby v zátěžových provozech však se třemi vykřičníky navíc. Pro ty, kteří mají rádi „desatera“ a jiné shrnující přehledy, uvádíme na závěr doporučení pro anglické sestry a pečovatelky v hospicích, která jsou jasně formulovanou výzvou všem, kteří berou svou službu druhým nejen jako povolání, ale také jako poslání. A je vhodné předat je i rodinným příslušníkům, kteří byli neblahým osudem do tohoto postavení vtlačeni.

• Buď sám k sobě laskavý a vlídný
• Uvědom si, že tvým úkolem je pomáhat změnám, ne násilně měnit
• Najdi si své „útočiště“ – místo klidu
• Buď druhým oporou, neboj se je pochválit, nauč se to přijímat od nich
• Uvědom si, že v situaci v níž jsi, jsou zcela oprávněné občasné pocity bezmoci
• Snaž se obměňovat své pracovní postupy a neupadnout do stereotypu
• Najdi rozdíl mezi naříkáním, které přináší úlevu a naříkáním, které tě ničí
• Když jdeš domů, soustřeď se na dobré věci
• Snaž se sám sebe posilovat a povzbuzovat
• Využívej posilujících prvků přátelství
• Ve volném čase nehovoř o práci
• Plánuj si chvíle oddechu a odpočinku
• Nauč se říkat „rozhodl jsem se“ namísto „musím“
• Nauč se říkat NE; za co stojí každé tvé ANO, když nikdy neumíš říci NE?
• Netečnost a rezervovanost ve vztahu k druhým je nebezpečnější, než připustit si myšlenku, že se nedá nic dělat
• Raduje se, směj se a hraj si

Snad by ještě stálo za doplnění uvědomit si to, že plujeme ve většinovém pohledu na svět a proto nám unikají jeho „rozinky a mandle“. Říká se, že kdyby člověk potkal anděla, tak ho nepozná, protože se nenaučil ho poznávat… Zdaleka ne všichni umíme aktivně vyhledávat dobré věci, koncentrovat se na pozitivní stránky života a udržovat si smysl pro humor, přitom deset minut upřímného smíchu má dvouhodinový protibolestivý efekt…