Sluchové ústrojí nerozhoduje pouze o tom, jak dobře slyšíme, ale také o tom, jak jsme schopni udržovat tělesnou rovnováhu.
Kochlea čili hlemýžď totiž není ve vnitřním uchu jediným orgánem, který je naplněn tekutinou a který obsahuje vláskové buňky. Totéž platí i pro polokruhové kanálky, jež jsou s hlemýžděm těsně spojeny. A podobně jako v hlemýždi, i zde se v odpovědi na pohyby tekutiny pohybují řasinky -- rozdíl je pouze v tom, že v tomto případě nemají pohyb tekutiny na svědomí zvukové vlny, nýbrž pohyby hlavy. Rovněž signály, které přitom vznikají, putují ke zpracování do mozku. Při jakékoli změně polohy -- ať už vstáváme nebo uléháme, a dokonce i když zavřeme oči -- zachováváme rovnováhu a uvědomujeme si svou polohu právě díky tomuto mechanismu.
Rovnovážný (vestibulární) aparát a polokruhové kanálky spojené s hlemýžděm fungují ve vzájemné souhře se zrakem (proto se hovoří o vestibulookulárním systému), takže při jakémkoli pohybu či změně polohy umožňují velmi rychlou a snadnou adaptaci. Pokud ovšem rychlost pohybu či otočení hlavy přece jen přeženeme, navodíme si charakteristické oční záškuby známé jako nystagmus. A pokud je koordinace zmíněného systému narušena, pocítíme závratě, tzv. vertigo. Nejpřesnější definicí vertiga je <
Miroslav Hroboň,Ivan Jedlička, Jaroslav Hořejší
převzato z knihy Trápí nás nedoslýchavost
vydané v nakladatelství Makropulos
Přidat nový komentář