V některých případech cévní mozkové příhodě předchází nenápadnější verze. Mnoho lidí tomuto drobnému výpadku nevěnuje pozornost, protože příznaky většinou během několika minut odezní. Avšak za několik hodin, dní nebo týdnů může člověka postihnout cévní mozková příhoda s vážnými následky.
Sluchové ústrojí nerozhoduje pouze o tom, jak dobře slyšíme, ale také o tom, jak jsme schopni udržovat tělesnou rovnováhu.
Kochlea čili hlemýžď totiž není ve vnitřním uchu jediným orgánem, který je naplněn tekutinou a který obsahuje vláskové buňky. Totéž platí i pro polokruhové kanálky, jež jsou s hlemýžděm těsně spojeny. A podobně jako v hlemýždi, i zde se v odpovědi na pohyby tekutiny pohybují řasinky -- rozdíl je pouze v tom, že v tomto případě nemají pohyb tekutiny na svědomí zvukové vlny, nýbrž pohyby hlavy. Rovněž signály, které přitom vznikají, putují ke zpracování do mozku. Při jakékoli změně polohy -- ať už vstáváme nebo uléháme, a dokonce i když zavřeme oči -- zachováváme rovnováhu a uvědomujeme si svou polohu právě díky tomuto mechanismu.
Rovnovážný (vestibulární) aparát a polokruhové kanálky spojené s hlemýžděm fungují ve vzájemné souhře se zrakem (proto se hovoří o vestibulookulárním systému), takže při jakémkoli pohybu či změně polohy umožňují velmi rychlou a snadnou adaptaci. Pokud ovšem rychlost pohybu či otočení hlavy přece jen přeženeme, navodíme si charakteristické oční záškuby známé jako nystagmus. A pokud je koordinace zmíněného systému narušena, pocítíme závratě, tzv. vertigo. Nejpřesnější definicí vertiga je <
Miroslav Hroboň,Ivan Jedlička, Jaroslav Hořejší
převzato z knihy Trápí nás nedoslýchavost
vydané v nakladatelství Makropulos
Přidat nový komentář