Význam hlasu obvykle vnímáme až ve chvíli, kdy je jeho kvalita zhoršena nebo když nemůžeme komunikovat vůbec.
Manžel má po půlroční dialýze transplantovanou ledvinu. Dárcem je jeho sestra, ledvina po 3 měsících funguje bezvadně. I já byla připravena udělat pro něj totéž. S jednou ledvinou se dá žít bez problémů a proto nechápu, proč se lidé zamýšlejí nad tím že někdo cizí odmítne jejich blízkému pomoci, když mohou pomoci sami! Proč u nás nefunguje totéž jako třeba ve Švédsku- do transplantačního programu je zařazen člověk až poté co jsou vyčerpány veškeré možnosti jeho příbuzných. Tolik se spoléháme na soucit a pomoc lidí kteří jsou sklíčeni a zdecimováni vlastní tragédií v rodině a nechápeme jejich odmítavý postoj k dárcovství a přitom je často pomoc v našich vlastních rukách. Zkuste se zamyslet .
Přidat nový komentář