Plně vás chápu

Velice dobře znám pocity bezmoci deprese a vzteku sem na vozíku z v lepším případě chodím o dvou holí je mi 33..několik let jsem se léčile u nás doma na neurologii ale jsme jen okresní městečko a proto po vyskoušení všeho možného mě muj lékař odeslal do Prahy do motola byla sem ráda třeba konečně se příde přesně co mi je a bude léčba a né jen potlačování příznaku. zprvu počátku to bylo dobré ale přes všechny nálezy a né že by žádné nebyli jsem jim nezapadla do žádného klasického vzorce..a začali problémi. Při poslední hospitalizaci neprovedli žádná vyšetření ze dne na den vysadili léky a na mé dotazi neodpovídali ptala sem se pouze proč se tak děje...otekla mi pravá noha..pět dní jsem s tím chodila s bolestmi a dožadovala se pomoci..bohužel odpovídali s tím že kdybych měla oteklé obě nohy tak ví ale takle.pak sem se naštvala a zašla na jiné odělení kde mě okamžitě převezli na sono..diagnoza hluboká tromboza plus zápal plic.Docent Bojar na odělení na pacientky hulákal kupřikladu na mou spolupacientku na její stížnosti že jí bolí záda doslova řek co chce že kdyby si on také lehl do postele na 4 dny tak ho bolí také .Odešla na revers a nechala se zrengenovat jinde..zlomenina páteře!! já byla propuště na se správou že se mám léčit na psychiatrii..rok sem docházele ..po zkušenosti z motola sem to opravdu potřebovala...po roce je vystavena správa že jsem co se týká psychiky vpořádku..jen v dusledku nevhodného chování lékaře došlo k traumatu...samodřejmě pro mé onemocnění je má psychika podrobena silnější zátěži.....Od té doby se snažím vyhýbat lékařum jak to jen de...ale vým že mi nezbyde nic jiného než se k ním vráti ..proto vám říkám nedejtese a bojujte sme lidi a donuť te je ať s náma jak s lidmi jednají.