nejprve, musím říci, že jsem ještě před pročtením diskuze měla depku, ale komentáře mě občas tak krásně rozesmály, že je to opravdu lepší! Smích je také lék, bohužel někdy to nejde. S depresemi mám zkušenost v rodine, na sobě a tak i s užíváním prozacu. Měla jsem po jeho užívání pocit euforie. Smála jsem se, byla energická, plná naděje. Rozhodně to nebylo placebo efektem, protože až do té doby jsem byla jak tělo bez duše. Brečela i v práci před lidmi, nedalo se to zastavit. Pak jsem to vysadila a po porodu jsem měla další problémy, zkoušeli mi dávat nějaké jiné, ale bylo mi z toho akorát špatně. Jistě, že farmaka jsou sajrajty, vždy je učinek vykoupen nějakým rizikem vedlejších účinků. Někdy menším, jindy větším. Lidé, kteří depresi neměli a tvrdí, že ji mají lidé z nedostatku práce nebo sebelítosti to nejspíše nikdy nepochopí a nemá smysl jim to dokazovat. Ti kdo ji mají ať zhodnotí jak moc je to vážné. Jsou stavy, kdy je opravdu lepší nasadit prášky a mozku uměle pomoci. I za cenu rizika, protože tyto stavy tak jako tak mohou vést ke smrti. Pak když člověk nastartuje nový život, stabilizuje se, pomalu přechází na vysazení a udržování dobrého stavu alternativními nefarmakologickými metodami. Ty jsou podle jedince různé, to co každému přináší tolik potřebné hormony štěstí..sílu, naději. Proto tedy, žádné fatální názory prosím. Je třeba brát v ohled celkovou situaci a stav člověka. Pravda není ani vpravo ani vlevo. Vždy někde uprostřed a pokaždé mezi subjektivitami našeho vnímání.
Přidat nový komentář