Ačkoli je konzumace hub zatížena celou řadou spíše negativních mýtů, je jejich dopad na lidský organismus při vhodné kulinářské úpravě veskrze pozitivní.
Loupání ne, alkohol v rozumné míře možný
Hned první mýtus se týká přípravy hub k dalšímu zpracování. Zcela mylná je teze o tom, že je správné oloupat šupinatým houbám nebo klouzkům klobouky. Naopak, povrch klobouku a jeho svrchní vrstva představuje největší koncentraci pro člověka zdravých látek.
Dalším mýtem týkajícím se hub je obecně rozšířené povědomí o tom, že se na houby nesmí pít alkohol. Ve skutečnosti lze alkohol k houbám konzumovat stejně jako k jiným pokrmům a stejně jako v kombinaci s jinými jídly platí, že pokud člověk konzumaci alkoholu přežene a má pak zažívací potíže, nemůže za to ono jiné jídlo (nebo houby), ale objem zkonzumovaného alkoholu. Pro organismus negativní reakce se v případě hub a alkoholu týká jen hub skupiny hnojníků. Především jde o hnojník inkoustový, který však sbírá a jí opravdu málokdo. Někteří mykologové uvádějí negativní reakce také při pití alkoholu s červenými hřiby, kovářem a kolodějem.
Vhodné pro dietu
Základními součástmi hub jsou voda a vláknina. Koncentrace jak pozitivních, tak pro tělo negativních látek je proto v houbách nepatrná. Přítomnost vlákniny spolu s faktem, že houby jsou pro organismus obtížněji stravitelné, je ovšem překvapivým pozitivem – konzumace hub je totiž díky tomu přirozenou dietou. Jídlo z hub člověka celkem zasytí, avšak strava z nich neobsahuje žádný významný obsah tělem využitelných látek ani téměř žádné kalorie. Říká se, že jídla z hub by se neměla ohřívat, jde však jen o další mýtus. Liché jsou také obavy z hub jako potravin zamořených radioaktivitou, což potvrdila v minulosti i šetření Státní zemědělské a potravinářské inspekce (SZPI), která konstatovala, že skutečná radioaktivita hub je hluboko pod hranicí stanovenou právními předpisy.
Nejen hřiby živ je člověk
Většina lidí sbírá v zásadě jenom hřibovité houby a kromě nich maximálně ještě tak lišky. Daleko častěji se v lese vyskytující plejádu holubinek či muchomůrku růžovou (růžovku, masák) ale nechávají bez povšimnutí, ačkoli chuťově jde o vynikající houby, které navíc nemohou zdraví člověka ohrozit. Pokrmy z růžovky ostatně vítězí v soutěžích o nejchutnější houbové jídlo a pokud se týká holubinek, ani těchto hojně se vyskytujících hub není třeba se bát. Jejich použitelnost pro kuchyň lze zjistit přímo v lese. Holubinky mají poměrně ojedinělou buněčnou stavbu nohy, což v praxi znamená, že se z ní odlupují pravidelné oválné kousky. Ty lze ochutnat, aniž by se člověku něco stalo. Platí vlastně jediné pravidlo: když holubinka pálí, tak není gastronomicky použitelná. Pokud nepálí, je vhodná pro sběr. Ani pálivé holubinky ale nejsou jedovaté, jenom mají nepříjemnou hořkou chuť. Pokud se uvedená metoda někomu zdá příliš riskantní, pak existuje ještě jedna identifikace použitelných holubinek: Všechny druhy studených barev (zelená, modrá, hnědá) jsou jedlé a dobré.Václavky a další rizika
Naopak oblíbené podzimní houby václavky jsou za syrova jedovaté, po tepelném opracování jde ale o houbu univerzálně použitelnou k nakládání, do omáček, polévek či gulášů. Václavky by se měly vařit alespoň 20 minut. Tepelná úprava hub je důležitá také u sušených hub, především, jsou-li kupované a pocházejí z asijských států. Sušené houby mohou totiž obsahovat zárodky salmonel a prevencí je právě tepelná úprava, a to alespoň po dobu deseti minut při teplotě 80 °C.
Houby, které léčí
Na kmenech a pařezech je možné najít hlívu ústřičnou. Při mírné zimě ji můžeme sbírat v přírodě až do Vánoc. Většina hospodyněk dá zřejmě přednost nákupu této houby v obchodě. Hlívu lze ke konzumaci vřele doporučit, jedná se o jeden z nejprobádanějších druhů hub, co se týká léčivých vlastností. Klinické studie prokázaly, že hlíva celkově posiluje imunitní systém, upravuje krevní tlak a cukr v krvi, zamezuje hromadění cholesterolu, příznivě působí při ztuhlosti svalů, šlach a kloubů, při léčbě křečových žil, při ekzémech a popáleninách. Hlívu lze zakoupit v kapslích jako doplněk stravy, mnohem účinnější však je konzumovat ji čerstvou.
Jinou léčivou houbou, kterou můžeme na podzim najít v přírodě, je roztroušeně rostoucí šedohnědý trsnatec lupenitý, někdy lidově nazývaný „dubový kotrč“. Roste od konce léta do října na bázi živých kmenů a na pařezech především dubů a habrů. Používá se při vysokém krevním tlaku, při léčbě nádorových onemocnění, při otylosti a žloutence. Působí na pacienty s oslabenou imunitou, při nachlazení a častých stresech. Reguluje krevní tlak, hladinu glukózy a cholesterolu v krvi. Trsnatec, který vyroste v přírodě, je tuhý, musí se déle dusit. Houbu lze však i pěstovat, její chuť je pak více nasládlá a není tak tuhá. Trsnatec se může jíst pravidelně, nemá žádné vedlejší účinky.
Houbou podobnou trsnatci co do velikosti a způsobu růstu na bázi dubů je choroš oříš. Tvoří až půl metru velké plodnice, které se skládají z malých hnědavých kloboučků. Oříš se osvědčil jako močopudný prostředek, při prevenci tvorby ledvinových kamenů a při zánětu ledvin, má antivirové a antibakteriální účinky. Houba je účinná také při léčbě nádorových onemocnění prsu, prostaty, plic a dělohy. Na rozdíl od trsnatce se však nedoporučuje konzumovat ho dlouhodobě.
Zdroj: dTest
