Já to prostě chci, mami!

Vztekající se dítě je noční můrou všech rodičů a většina z nich se podobné situaci nevyhne, protože takzvané období vzdoru k dětskému vývoji, konkrétně k předškolnímu věku patří. Podobnou scénu už jistě někdy viděl každý. Na zemi u pokladen v supermarketu leží sinalé dítě a vříská na celý obchod. Případně se celá věc odehrává na návštěvě u příbuzných, v lékařské ordinaci, případně na chodníku. Dítě se ze všech sil dožaduje svého, zatímco jeho rodič by se nejradši neviděl. Další scénář už se nicméně liší, protože různé matky a otcové v podobných situací jednají různě.

Zatímco jedni ustojí záchvat vzteku se stoickým klidem, jiní se nechají vytočit a reagují rovněž rozčileně a ještě další se snaží především záchvat zažehnat, a proto dítěti hned ustupují. Nejlepší je první přístup, shodují se psychologové. Rodičovské rozčilení i ustupování totiž znamenají, že dítě dosáhlo svého - vzbudilo rodičovskou pozornost a otec nebo matka případně splnili to, o co mu šlo. To je však velká chyba.

Na dětský vztek však z dlouhodobého hlediska platí spíše něco jiného: rodiče se jím nesmí nechat vyvést z míry a naopak by měli dát co nejjednoznačněji najevo, že na ně takové chování neplatí.

"Když si moje dcera poprvé lehla v supermarketu na zem, začala plakat a zmodrala, byla jsem trochu v šoku, protože jsem myslela, že tohle se děje jiným rodičům a ne mně, která se dceři vždycky snažila všechno vysvětlit. Strašně jsem se styděla a nakonec jsem tam raději nechala celý nákup a dítě rozčilena vyvlekla ven," líčí scénku Markéta, matka pětileté Nikoly. Přiznává, že takzvané období vzdoru bylo pro ně jakožto pro rodiče dosti krušné, ale že nakonec se skutečně nejvíc pomohlo ne záchvaty nijak nereagovat, případně vztekající se dceru poslat do jejího pokojíčku.

Aby bylo jasno - záchvaty vzteku sic netrpí úplně každé dítě, ale ve věku mezi druhýma čtvrtým rokem patří k přirozenému vývoji a není třeba je dítěti a priori vyčítat nebo je považovat za důkaz rodičovského selhání. O selhání je však možno mluvit tam, kde se dítěti jeho vzteklým chováním daří ovládat rodinu a když mu rodiče plní jeho přání, ač to původně nechtěli.

Některé děti se vztekají více, jiné méně, a proto by se rodiče neměli trápit, pokud má zrovna jejich dítě sklony k těmto projevům. Na nich však je, aby je zkrotili. Pokud si dítě chce něco vynutit záchvatem vzteku, neměli by mu věnovat velkou pozornost, taková reakce potomka zaskočí a spíše ho přiměje k tomu, aby svého chování nechalo, než prosby či vyhrůžky. Ty naopak svědčí o tom, že dítě se svým nátlakovým chováním uspělo.

Rada psychologů zní: neustupujte ze svých rozhodnutí týkajících se například sladkostí nebo nové hračky a neměňte je proto, že se dítě začalo vztekat nebo se rychle vztekat přestalo, když jste mu něco slíbili. Někdy je těžké ustát vztek dítěte proto, že potomek vyvádí před příbuznými nebo třeba v obchodě. Přesto se vyplatí trvat si na svém a nenechat si radit od okolí, či dokonce dítěti ustoupit. Dítě totiž jinak pozná nejistotu a příště by toho mohlo zneužít a úmyslně se vztekat na veřejnosti.