Toto povídání je určeno lidem, kteří musejí chorobu zvládnout nejprve psychicky a emočně, než lze začít s jejím klinickým léčením. Patří též jejich blízkým, kteří jim při tom mohou nejlépe a nejúčinněji pomoci...
Toto povídání je určeno lidem, kteří musejí chorobu zvládnout nejprve psychicky a emočně, než lze začít s jejím klinickým léčením. Patří též jejich blízkým, kteří jim při tom mohou nejlépe a nejúčinněji pomoci.
- Snažte se hovořit pomaleji a srozumitelněji než obvykle.
- Dříve než začnete hovořit, získejte pozornost partnera a snažte se vždy ujistit, že rozuměl všemu, co jste řekli (u nedoslýchavého např. nemůžete automaticky předpokládat, že slyšel a rozuměl i tehdy, když k vám byl otočen zády). Pokud to nepoznáte z výrazu jeho tváře nebo pokud vás znejistí jeho chování, raději se otevřeně zeptejte.
- Pokuste se oslovovat partnera pokud možno v co nejtišším prostředí, bez rušivých hluků.
- Pečlivě vyslovujte a doplňujte svůj slovní projev adekvátními výrazy obličeje i "řečí těla" - nedoslýchaví z těchto projevů vyčtou často stejně nebo dokonce více než z obsahu vašeho projevu.
- Nezvyšujte zbytečně hlas, nekřičte - navzdory všeobecnému přesvědčení to většině nedoslýchavých nijak nepomůže, u některých typů nedoslýchavosti je dokonce lepší mluvit tlumeněji, nadměrná hlasitost hovoru může někdy vést i k dalšímu zhoršení sluchu.
- Projednávejte s nedoslýchavým skutečně důležité věci výhradně v naprostém uvolnění a v klidném prostředí, ve chvíli, kdy ani on ani vy nejste unaveni, nervózní či stresovaní.
- Chovejte se při hovorech s nedoslýchavým naprosto otevřeně a upřímně - nebojte se zeptat, kde by chtěl nejraději konverzovat, ověřte si, zda nemáte mluvit pomaleji či hlasitěji, nebo naopak tišeji, zda dobře rozuměl atd.
Uvedená doporučení zlepší možnost přenosu informace, ale neodstraní největší problém související s poruchou sluchu, a tím je tendence k paranoidnímu prožívání. Tento způsob prožívání je založen na následujícím principu: Většina promluv k nedoslýchavosti je charakterizována zhuštěním, respektive zjednodušením promluvy pro zvýšení její "srozumitelnosti", neboli redundantnost řeči klesá (ztrácí se nadbytečnost informace), a tím se naopak nedoslýchavému orientace v předkládané informaci ztěžuje. Navíc je tento zážitek potencován stálou zkušeností, že normálně slyšící osoby totéž téma probírají déle, jinak řečeno - z pohledu nedoslýchavého - normálně slyšící spolu mluví mnohem více než v případě, mluví-li s ním. Nedoslýchavý propadá proto dojmu, že je obírán o informace, neboť soudí podle množství slov. To je ten pocit, který souvisí se vznikem postoje "vyobcovaného".
Je nutné si uvědomit, že komunikace s nedoslýchavým vyžaduje od slyšícího více sil, přičemž tyto síly jsou spotřebovány na techniku promluvy, a zapomíná se, že hlavní díl těchto sil by měl být určen k udržení toho množství kontaktů, na které byl nedoslýchavý zvyklý. Většinou se nám dobře daří plnit první - technickou - část komunikace s nedoslýchavým, nicméně tím omezení rizika vzniku paranoidní reakce nijak nepomáháme. Riziko totiž omezíme jen zmíněným udržením množství kontaktů, kterých se dříve nedoslýchavému dostávalo. Při nejnepříznivějším vývoji může totiž zážitek ze snížení kontaktů vést k neurotické reakci. Nedoslýchavý se začne chovat způsobem, který sám limituje množství nabídnutých kontaktů. Uvedený stav okolí vyhovuje, protože je méně energeticky náročný. Při komunikaci s nedoslýchavým si musíme vždy uvědomit, že nás bude stát více sil, a to nejen proto, že je pracné přesněji artikulovat atd., ale především pro nutnost mluvit s nedoslýchavým více, respektive déle.
V dalším pokračování se už konečně dostaneme k možnostem léčby a kompenzace sluchových vad - tedy k tomu, co může svět nedoslýchavých učinit méně tichým.
Miroslav Hroboň,Ivan Jedlička, Jaroslav Hořejší
převzato z knihy Trápí nás nedoslýchavost
vydané v nakladatelství Makropulos
Přidat nový komentář