Učitelé i lékaři se shodují. Děti jsou v průměru méně šikovné a méně obratné než tomu bylo před několika desítkami let.
Učitelé i lékaři se shodují. Děti jsou v průměru méně šikovné a méně obratné než tomu bylo před několika desítkami let. Není ovšem nešikovnost jako nešikovnost: na jedné straně je ta, které plyne spíše z lenivého životního stylu a nedostatku pohybu, na straně druhé pak nešikovnost spíše manuální, která má i své odborné jméno: dyspraxie.
Na tom, kolik dětí s ní má tu pochybnou čest, se zatím neshoduj ani odborníci: někteří soudí, že jde o poruchu spíše vzácnou, jiní tvrdí, že jí trpí až jedno dítě z deseti. Jak se pozná? Dítě má i přes veškerou snahu rodičů nebo učitelů problémy příborem, zavazováním bot, oblékáním, kreslením, loudá se a kvůli své pomalosti může bát považování za hloupé. Nešikovnost přitom nijak nesouvisí inteligencí, a byla by proto škoda, kdyby dítě zbytečně získalo nálepku problémového žáka, který nezvládá běžné učivo. Třeba jen proto, že hodně zápasí s psacím písmem a nestíhá proto ostatní výuku.
Zatímco s běžnou neobratností plynoucí zejména z nedostatku pohybu by si měli poradit rodiče sami a jít dítěti aktivním příkladem, dyspraxie si vyžaduje pomoc odborníka, který problém správně diagnostikuje a poradí rodičům třeba to, jak s dítětem cvičit, Důležitá je rovněž spolupráce se školou, žák s těžší dyspraxií může být například osvobozen od psacího písma a psát si vše tiskacím. Máte pocit, že právě vaše dítě trpí dyspraxií?
