Plicní mor je vzácná a zároveň nejnebezpečnější forma morové infekce. Šíří se především kapénkami od nakaženého člověka a bez rychlé léčby může vést k úmrtí. Jaké má příznaky a jak probíhá léčba?
V této kapitole se budeme v souvislosti s tzv. "Éčky" věnovat testům prováděným na pokusných zvířatech. Než je povoleno použití přídatné látky v potravinách, musí být látka otestována na zvířatech. Testy obvykle probíhají na relativně malém počtu řádově desítek pokusných zvířat, často hlodavců.
Zvířata se obvykle rozdělí do několika skupin. Jedné skupině zvířat je podávaná obvyklá strava bez testované látky. Tato zvířata tvoří tzv. kontrolní skupinu. Dalším skupinám se podává testovaná látka v různých koncentracích. Látka se obvykle podává ve vodě nebo stravě, méně obvyklé jsou jiné způsoby, například vpichování látky pod kůži či do žíly, zavedení hadicí přímo do žaludku, voperování ve formě implantátů, zavedení do dělohy těhotných samic atd.
Po určité době se pak vyhodnotí rozdíly mezi kontrolní skupinou a testovanými skupinami: hodnotí se četnost a typ nádorů, přírůstky na váze, změny na vnitřních orgánech, úmrtnost atd. Podle délky trvání testů se rozlišují krátkodobé a dlouhodobé testy. Zvláštním druhem testů jsou pak testy probíhající před početím a během těhotenství, které mají odhalit možný vliv testované látky na rozmnožování a vývoj plodu.
Důležitou součástí testů je vyhodnocení možné karcinogenity látky neboli schopnosti podílet se na vzniku rakoviny. V podstatě jsou dvě možnosti jak zjistit, způsobuje-li látka rakovinu u zvířat či nikoli. První možností je podávat přiměřené dávky látky po velmi dlouhou dobu velké skupině zvířat. Čím větší je množství zvířat, tím přesvědčivější jsou výsledky testů. U malé skupiny pokusných zvířat by se možná karcinogenita nemusela vůbec projevit - představme si, že vlivem testované látky onemocní rakovinou jedno ze sto zvířat. Testujeme-li pouze padesát zvířat, nemusí se rakovinotvorný účinek látky vůbec projevit - všechna zvířata zůstanou zdravá. Dokonce i když testujeme dvě stovky zvířat, mohou náhodou zůstat všechna zdravá - nebo může onemocnět rakovinou třeba šest kusů! Musíme proto testovat skutečně hodně zvířat - třeba tisíc.
Tato metoda je však z finančních a organizačních důvodů v praxi téměř neproveditelná. Volí se proto metoda druhá, kdy se omezenému množství zvířat (desítkám) podávají velmi vysoké dávky látky. Pokud tato zvířata trpí významně vyšším množstvím zhoubných nádorů než kontrolní skupina, považuje se látka za zvířecí karcinogen. Někteří odborníci namítají, že téměř každá látka bude ve velmi vysokých dávkách působit jako karcinogen, většina však uznává, že pokud daná látka nezpůsobuje rakovinu v malém množství, může ve vysokých dávkách způsobovat řadu potíží a poškození orgánů, rakovinu však způsobovat nebude.
V tisku se občas setkáme s článkem od lékaře, potravináře či naprostého laika, obhajujícím bezpečnost přídatných látek. Jedním z argumentů bývá právě fakt, že k vyvolání karcinogenních účinků u zvířat je zapotřebí velmi vysokých dávek látky, daleko vyšších než konzumujeme v potravinách. Nyní již víme, že se jedná o značné zjednodušení pohledu na výsledky testování - toxikolog by podobný článek asi nenapsal!
S tímto problémem testování úzce souvisí tzv. Delaneyho dodatek, který v USA zakazuje používání látek způsobujících rakovinu u zvířat v potravinách. Proto jsou v USA zakázány některé látky, které jsou v jiných zemích včetně zemí Evropské unie povoleny. Potravinářský průmysl Spojených států však často napíná všechny síly k přehodnocení pohledu na tyto látky: Financuje studie prokazující jejich bezpečnost a lobuje za jejich opětnou legalizaci.
Tento text je založen na úryvcích z knihy Dr. Terezy Vrbové Víme, co jíme? aneb Průvodce "Éčky" v potravinách a je uveřejněn se souhlasem autorky. Tuto publikaci si nyní můžete koupit v knihkupectvích Kanzelsberger, Academia, Zdravotnická literatura a dalších. Více o knize: http://surf.to/Ecka
Přidat nový komentář