Startuje letošní zahrádkářská sezóna. S pracemi na zahradě je ale spojena řada úrazů. Od drobných škrábanců přes řezné rány až po úrazy oka. Následky poranění očí jsou velmi nepříjemné a mohou mít dokonce trvalé následky. Zmírnit je může správná první pomoc.
Jana: Připadám si jako mimoň
Mám dobrou kamarádku, známe se zhruba 6 let. Nesmírně jsem ji obdivovala, s jakou lehkostí a nadhledem zvládá rodinu (její syn nyní chodí do druhé třídy), při zaměstnání dálkově studuje poměrně náročný obor – a úspěšně. Za mého mládí bychom ji nazvali Mirkem Dušínem v sukních (i když jsem ji v šatech viděla jen dvakrát za 6 let). Strávily jsme spolu dost času, abychom mohly probrat detaily výchovy dětí, trable rodinného života, problémy s rodiči. Nedávno se náš rozhovor stočil na ADHD (Attention Deficit Hyperactivity Disorder, porucha pozornosti s hyperaktivitou). Vyprávěla, že její Adam obden nosí poznámky, že mu ve školní brašně něco chybělo – pastelky, domácí úkol, učebnice. Po ráno mu trvá 20 minut, než dojde z pokoje do koupelny (3 metry), protože ho cestou zaujmou jiné, pro něj v tu chvíli atraktivnější záležitosti, a teprve po pátém upozornění si zuby konečně vyčistí. Je velmi dobrý ve sportu, ale při vyučování nepozorný. Takže mou kamarádku napadlo, že by možná mohl mít nepozorný subtyp ADHD, a následně to klinický psycholog a dětský psychiatr potvrdil. Přitom nešlo o žádného „raubíře“, který by zlobil, lezl po okně anebo chvilku neposeděl, což se kryje s obvyklou představou o dětském hyperaktivní ADHD.
„Má u vás v rodině ještě někdo ADHD, ono to je totiž ze 75 % dědičné?“ zeptala jsem se Jany. „No, myslím si, že asi já!“ Odpověď mě zaskočila. Ten velmi klidný, odpovědný a strukturovaný člověk a ADHD? „V hlavě mi víří myšlenky, nejsem schopná se soustředit a plánovat. Mám potíže se začít učit na zkoušku, stojí mne to neuvěřitelné přemáhání u skript vydržet. Na konci každého zkouškového období žasnu, že jsem ho přežila. Pracně jsem si vytvořila systém, jak nezapomínat na věci, udělala jsem si řád, kam co dávám, a dodržuji rituály před odchodem z domu. Ale stejně zapomínám, ztrácím věci a připadám si jako mimoň. Už od dětství. A strašně mě to trápí. Psychiatr mi dal antidepresiva, ale moc mi nepomáhají – sice už nemám černé myšlenky, ale nesoustředěnost, vnitřní chaos, neklid, úzkost a strach nezmizely,“ uzavřela.
Tato navenek úspěšná, ale vnitřně velmi frustrovaná mladá dáma nakonec vyhledala poučeného psychiatra, který jí její podezření, zda nemá dospělou formu ADHD, potvrdil.
Pokud máte pocit, že vy anebo váš blízký trpí ADHD, promluvte o těchto potížích s psychiatrem.
