Černý kašel

Charakteristika: jedná se o onemocnění dýchacích cest, charakterizované záchvatovitým dráždivým kašlem, často se zajíknutím.

Etiologie: černý kašel je vyvolán mikroorganismem Bordetella pertussis, resp. B. parapertussis (A 37.1). V současné době, kdy je vakcína proti pertusi součástí základního očkování, se častěji jako původci pertusoidního syndromu uplatňují viry (adenoviry, viry parainfluenzy, vzácněji RS virus), dále H. influenzae, Moraxella catarrhalis, Mycoplasma pneumoniae, Chlamydia pneumoniae. Tento syndrom však na rozdíl od černého kašle nemívá prolongovaný průběh s opakovanými spazmy.

Epidemiologie: onemocnění se vyskytují častěji v podzimních a zimních měsících, spíše u dětí navštěvujících kolektivní zařízení. Klasické onemocnění černým kašlem se může objevit u kojenců, kteří ještě nejsou řádně očkováni, resp. u dětí, u kterých bylo očkování proti pertusi kontraindikováno. Jako zdroj může být starší sourozenec nebo matka, u které onemocnění probíhá pod obrazem kataru dýchacích cest.

Klinický obraz: u pertuse začíná onemocnění po inkubační době 7–14 dnů katarálním stadiem, tj. kašlem, který během několika dnů progreduje do paroxyzmálního stadia (charakterizovaného záchvatovitým kašlem ukončeným zajíknutím). Charakteristický je záchvat opakovaného kašlání bez nádechu, který končí kokrhavým inspiračním zajíknutím, eventuálně zvracením. U nejmenších kojenců nemusí být záchvat typický a může končit apnoí. Počet záchvatů za den může být 30–40 a dítě vykašlává jen malé množství sputa, častěji v noci, a záchvat může být ukončen zvracením. Záchvat lze vyprovokovat i vyšetřením nosohltanu. Horečka u nekomplikovaných průběhů je vzácná. U větších dětí a dospělých průběh nemusí být tak dramatický. Vždy má však onemocnění prolongovaný průběh a záchvaty, i když již s nižší frekvencí, se mohou znovu objevit i po měsících při virovém infektu. U dalších uvedených agens bývá také záchvatovitý kašel, onemocnění však nemá tak závažný průběh, ale zato častěji bývá provázeno horečkou.

Komplikace: apnoe během záchvatu může způsobit cyanózu a také křeče. V důsledku anoxie se mohou objevit abnormality CNS, příčinou mohou být hemoragické, metabolické a toxické faktory. Atalektázy plic a sekundární pneumonii ověří naléz na rtg snímku. Vzácněji u malých kojenců se vzestupem intratorakálního a intraabdominálního tlaku během paroxyzmů se může objevit pupeční nebo tříselná hernie a nebývá vzácné poranění uzdičky jazyka zuby či subkonjunktivální hemoragie.

Diagnóza: nejspolehlivějším průkazem je kultivační vyšetření a izolace agens. Bordetely dobře rostou na Bordetově-Gengouově půdě. Je však nutné provést odběr před nasazením antibiotik. Doplňujícím vyšetřením je sérologický průkaz protilátek. Při podezření na pertusi je vhodné vyšetřit rodinné příslušníky, kteří mohou být zdrojem onemocnění. Průkaz H. influenzae, resp. M. catarrhalis se provádí také kultivací, u virologických agens, resp. u M. pneumoniae a u chlamydií využíváme sérologickou diagnostiku. V krevním obraze nacházíme u černého kašle relativní i absolutní lymfocytózu.

Prognóza: u kojenců může být průběh černého kašle závažný. Vzhledem k proočkovanosti je výskyt v ČR nízký, několik desítek onemocnění za rok. U pertusoidního syndromu jiné etiologie je prognóza dobrá.

Terapie: u pertuse je lékem volby erytromycin v obvyklých dávkách, který je též dobře účinný i u mykoplazmatických i chlamydiových infekcí. U hemofilových infekcí jsou vhodné aminopeniciliny, popřípadě s inhibitorem betalaktamáz. Antibiotika zkracují trvání nemoci, musí být však nasazena včas. U pertuse je důležitá izolace nemocného, je nutné dítě hlídat, sledovat, zvlhčovat vzduch, event. tlumit záchvaty levopromazinem. Někdy je nutná oxygenoterapie, vzácně i intubace.

Prevence: v ČR je očkování proti pertusi zařazeno do povinného očkování v kombinaci s očkováním proti tetanu, záškrtu, virové hepatitidě B a proti H. influenzae typu b.