Nastává nám měsíc marného čekání na trochu slušné počasí, měsíc marného čekání na několik slunečních paprsků na zamračené obloze. Všichni víme, že kam nechodí slunce, tam chodí lékař.
Depresí může onemocnět každý! Deprese je jako smrt, bere každého... Mladíka i bábu s nůší, vládce i nuzáky, veselou kopu i mrzouta. Nespravedlivá je, jen co se týče pohlaví – ženy "bere" dvakrát častěji!
Deprese není normální smutek (truchlení), který nás postihuje po ztrátě někoho nebo něčeho milého a který je srozumitelný a přiměřeně dlouhý. Deprese není poruchou vůle, slabostí charakteru nebo leností. Je to bolestně smutná nálada, která nemá často pochopitelný důvod, má nepřiměřenou hloubku a délku a od okolí nás izoluje. Je to nemoc celého organismu.
Následky hluboké deprese sahají od tělesného onemocnění přes ztrátu zaměstnání, rozchod s partnerem až k sebevraždě. U 15 % lidí s depresí se nakonec projeví sebevražedné jednání. Depresivním onemocněním trpí asi 100 milionů obyvatel naší planety. Deprese není ostudou, božím trestem ani ji nemusí nikdo zavinit. Depresí trpělo mnoho slavných lidí – např. Goethe, Andersen, Tolstoj, Churchill, Darwin, Hemingway, Warhol, Miloš Kopecký, Ota Pavel a mnoho dalších...
Názory na vznik deprese nejsou zcela jasné, nic není dokázáno! Předpokládá se, že deprese má i u jednoho jedince více důvodů vzniku, je tedy nemocí multifaktoriální. Biopsychosociální model vzniku nemoci se dnes předpokládá u mnoha onemocnění, a tedy i u deprese. Co to znamená? Jaké faktory tedy společně mohou způsobit depresi?
Biologické faktory vzniku
Geneticky lze zdědit vlohu k nestabilním funkcím neuronálních buněk, neuropřenašečů typu serotoninu, noradrenalinu, dopaminu a dalších, nebo k poruchám funkce některých enzymů. Deprese se vyskytuje častěji v některých rodinách, kdy se onemocnění táhne generacemi jako výstražná červená nit.
Deprese může vzniknout i po úrazu mozku, po infekci, nerovnováze hormonů v těle ( například snížená funkce štítné žlázy, porod, atd.), účinkem některých léků (antihypertenziv, kortikosteroidů, atd.), pravidelně se vyskytuje i při alkoholismu.
Psychologické faktory vzniku
Jedná se o takové faktory, které formují vývoj mozku a našeho myšlení od dětských krůčků a lze jim říkat vývojové zkušenosti, "to, co po cestě nasbíráme", např. ztráta rodiče v raném dětství, týrání dítěte v rodinném systému, dlouhodobými ústrky získaná "naučená bezmocnost".
Freudův psychoanalytický výklad hovoří o konfliktu ze ztráty milovaného objektu. Tento ztracený objekt nejde trestat, je pryč, tak se zvnitřní do našeho ega a to je pak trestáno sebeznevažováním a agresivním poškozováním, které bylo původně určeno ztracenému objektu... Složité, že? Jednodušeji řečeno, nedovolím-li si uvolnění emocí a spršku nadávek, slz a láteření, že ten či ona mne opustili (smrt, rozchod) a nechali mne, hajzlové, v tomto slzavém údolí samotného, ale spíše si vyčítám, že jsem byl špatný, a proto mne opustili, a já za to můžu, jsem již jen krůček od možné deprese.
Kognitivně-behaviorální školy zase vycházejí z „naučené bezmocnosti“, kdy osoba vystavená psychické zátěži z ní neumí uniknout, ani když k tomu má vhodnou příležitost. Nebo uvažují o malé míře schopnosti sebeposilování vycházející z nízkého sebehodnocení. Humanistické teorie zase vidí depresi jako ztrátu smyslu života, potácení se v existencionálním vakuu.
Sociální faktory vzniku
Ztráta milovaného objektu v dospělosti, chronická frustrace v zaměstnání, všechny ty nepříjemné události, kdy toho už máme plné zuby a padáme, uštváni tempem doby, bez nedostatku (nebo nadbytku) péče či uznání, patří mezi sociální faktory.
Extrémním příkladem budiž dívka z rozvrácené rodiny s necitlivou a nadměrně trestající matkou, s otcem trpícím těžkou depresí, který život ukončil oběšením, ta je nyní závislá na drogách a alkoholu, má sníženou funkci štítné žlázy, je vyhozena z práce, po rozchodu s přítelem, neví, co si se životem počít, nemá sílu...
Všechny tyto faktory pak vedou ke změnám a poruchám na membránových receptorech, mění hladiny neuropřenašečů a postupně tak zaviní depresivní prožívání, negativní pohled na sebe, na svět, na budoucnost. Je to proces, ve kterém je, stejně jako u úzkostí, "psycho" a "soma" nerozdělitelné. Již dlouho se hádají biologičtí psychiatři s těmi psychologicky a psychoterapeuticky orientovanými, jak že ta deprese vlastně vzniká a kdo má patent na rozum... Sami nevidí, že jsou jako "...velká skupina slepců, kteří ohmatávají slona". Každý aktuálně popisuje něco jiného, a přesto hovoří o témže. Ti chytřejší z nich se přestali přít, podávají si dnes ruce a spolupracují. Léčba totiž vyžaduje spolupráci obou skupin odborníků – více v článku Léčba deprese.
